Na festivalu Trans Pecos Festival of Music + Love, který se každý podzim koná v Marfě, v té svérázné umělecké oáze asi sedm hodin jízdy autem od nás, jsem nikdy nebyla, hlavně proto, že se to časově nikdy nesešlo. Zažívala jsem ho ovšem zprostředkovaně přes příspěvky přátel na sociálních sítích, které svou nedbalou dokonalostí připomínaly nepoužité snímky z obalů hudebních albumů. Letní šaty ke starým kozačkám, pracovní kombinézy zapnuté přes koncertní tričko, ručně šité džínové kabátky a hlavně spousta parádních plstěných klobouků na hlavách lidí, kterým to v nich prostě sedí. Já k nim, bohužel, nikdy nepatřila.
Dá se tomu říkat nenucená texaská elegance? Možná. Jenže ty festivalové úbory vycházely také z čiré praktičnosti: nemilosrdné pouštní slunce vystřídá pořádný noční chlad, takže se člověk musí chránit a vrstvit oblečení. Oni to jen dokázali udělat opravdu moc dobře.
Dávno předtím, než jsem v Texasu žila, jsem si texaský styl představovala podle filmů a televize. Hedvábí a flitry Sue Ellen ze seriálu Dallas. Dvojice soupeřících kovbojských stylů ve filmu Městský kovboj: vytříbená Pam proti lidové Sissy. Elektrizující fialová kombinéza zpěvačky Seleny. Když jsem se před dvaceti jedna lety přistěhovala do Austinu, uvolněná atmosféra mě proto zaskočila. I ty nejstylovější úbory v sobě měly něco domácky vyrobeného, jako by to vyvěralo z nezlomné věrnosti města malým místním podnikům. Heslo „ať zůstane Austin divný" bylo tehdy víc než jen řečí pro turisty. Naučila jsem se kupovat obnošené kousky v bazarech, naučila jsem se vyšvihnout džíny na jakoukoli příležitost a šetřila jsem si na šaty a šperky od místních návrhářů na South Congress Avenue.
Jak jsem začala jezdit i do dalších měst ve státě, zjistila jsem, že každé má svá vlastní nepsaná pravidla oblékání. Pamatuju si, jak jsem v Dallasu v sobotu odpoledne šla s tamní přítelkyní do kina na film. Když jsme stály ve frontě na vstupenky, uvědomila jsem si, že se topíme v perlách, vyfoukaných účesech a pánech v plátěných kalhotách. „Copak nevědí, že jdeme na Sexy Beast?" zašeptala jsem a ve svém víkendovém stejnokroji, tedy v sandálech, džínách a starém tričku, jsem si najednou připadala nepatřičně. O dva roky později mě dlouholetá obyvatelka Houstonu pozvala na sobotní večerní představení houstonské opery, kde jako hvězdný host vystupovala Renée Fleming. Slavnostní společenský oděv, trvala na tom, a myslela to naprosto vážně. Ten večer jsem pochopila, že v Houstonu se se společenským oblečením nežertuje. Nikdy jsem na jednom místě neviděla tolik dechberoucích šatů od velkých návrhářů. Sama jsem si vychutnala svou chvilku jako Cher ve filmu Pod vlivem úplňku, v dlouhých červených šatech a s hebkým černým přehozem. Když jsem pak příští sezonu vyrazila do opery v Austinu, měla jsem na sobě sice stále dlouhé, ale mnohem méně formální šaty, zatímco pán vedle mě si Pucciniho vychutnával v kraťasech.
Za posledních dvacet let jsem ale byla svědkem toho, jak se módní vlny po celém státě mísí a jak se hranice mezi nimi rozostřují. Austin trochu ztratil svou nezávaznost, jak se do něj hrnuli lidé odjinud a jak se v něm zabydlely drahé značkové obchody a butiky. Dallas a Houston naopak jako by trochu povolily a otevřely se odvážnější módě. Tuhle velkou proměnu podle mě způsobil hlavně obrovský dosah sociálních sítí a rozmach nakupování na internetu.
Už v roce 2007 si tehdy patnáctiletá Jane Aldridge, která žila v jednom nově vystavěném předměstském sídlišti u Dallasu, začala vést internetový deník s názvem Sea of Shoes. Zapisovala do něj nejen svou lásku k obuvi, ale i obdiv ke starším kouskům od slavných návrhářů, a to způsobem svěžím a okouzlujícím. Oranžový kostkovaný kabát od Billa Blasse ze sedmdesátých let přes obyčejné šaty z bazaru a ke tomu šněrovací kozačky Prada, bylo to přesně tak podmanivé, jak to zní. Nadšení celostátního tisku jí brzy přineslo slávu a zástupy sledujících, Texas ale nikdy neopustila. Dnes je vdaná, věnuje se i vaření a zařizování domova, Sea of Shoes ovšem stále vede. Několik let poté, co se z ní stala jedna z prvních výrazných tváří sociálních sítí, přišla další žena z Dallasu, Amber Venz Box, na to, jak mohou pisatelé o módě vydělávat peníze. V roce 2011 založila RewardStyle a v roce 2017 pak LiketoKnowIt, kde lidé dostávají podíl z prodejů toho, co si druzí podle jejich oblečení koupí. Vzniklo tak celé nové odvětví.
Protože z Texasu pochází řada největších jmen populární kultury, stal se texaský styl dobře prodejným pojmem. V čele šly Beyoncé a Solange Knowles s oblečením a širokými kovbojskými klobouky, které oslavovaly kořeny černošské kovbojské kultury. Kacey Musgraves, hvězda na pomezí country a populární hudby, se na předáváních cen objevovala v šatech ve stylu Divokého západu od italských návrhářů, jako jsou Valentino a Versace. Zářivé obleky posázené kamínky, jaké si oblíbil bílý raper Post Malone z Grapevine i countryová skupina Midland z Dripping Springs, pomohly znovu probudit uznání pro slavné okázalé obleky, přezdívané Nudie Suits, které v minulém století nosily hvězdy country hudby.
Asi nikdo dnes texaský styl nezastupuje lépe než Brandon Maxwell. Stejně jako Matthew McConaughey pochází z východotexaského města Longview, kde jako dítě prosedával celé dny po boku své babičky v obchodě s dámskými šaty. Proslavil se jako stylista Lady Gaga a pak si založil vlastní módní značku, nikdy ale netajil, jak velký vliv mají texaské ženy na všechno, co navrhne. V roce 2018 představil novou kolekci, jejíž část vznikla během tvůrčího pobytu právě v Marfě, na přehlídce zařízené jako texaské posezení u otevřených kufrů auta před fotbalovým zápasem. Na konci se z ozvučení rozeznělo Selenino Dreaming of You. Byl to vrchol newyorského týdne módy a rok nato od americké Rady módních návrhářů získal vytouženou cenu pro návrháře roku v dámské módě.
Jednou z jeho stálých inspirací je houstonská mecenáška Lynn Wyatt, jejíž dědeček a prastrýc založili v roce 1902 v Galvestonu obchodní domy Sakowitz. Dnes je jí přes osmdesát a je velkou dámou texaského stylu. Když ji v jednom rozhovoru v roce 2009 vyzvali, aby popsala to nepopsatelné „nevím co", co jí tak dobře jde, odpověděla, že styl je znakem tvořivosti a toho, že člověk ví, kdo je.
Právě spojení tvořivého přístupu k životu a sebevědomí je podle mě to, co mají všechny módní projevy po celém státě společné. Ať už jde o mladou dívku v nadýchaných lila šatech na oslavu jejích patnáctin na schodech budovy parlamentu, o sedmdesátileté manžele tančící v oblíbených obnošených kozačkách na parketu tanečního sálu Old Coupland Inn, nebo o tisíce nakupujících v oblečení a doplňcích ve stylu Junk Gypsy na jarních a podzimních trzích se starožitnostmi v Round Topu.
Přeháníme to někdy? Ano. Ale i když se módní vlny mění, ta texaská hrdá suverenita zůstává pořád stejná. Jen jí potřebuju mít v sobě ještě o něco víc, než si konečně nechám ušít vlastní klobouk na míru. Dejte mi v Texasu dalších pět let.
