Časně ráno 31. července 1981 dorazil státní zástupce Mike Martin do rezidenčního komplexu ve východním Austinu, kde bydlel během zasedání texaského zákonodárného sboru. Vystoupil z auta a zasáhla ho rána z brokovnice ráže 12. Krátce nato ho krvácejícího našel jeden ze spolupracovníků. Martin mu řekl, ať zavolá jeho tiskovému agentovi. Policie tápala, ale případ nakonec vyřešil sám Martin. Pachateli podle něj byli členové satanistického kultu jménem Andělé strážní podsvětí. Znělo to nepravděpodobně a stále víc pozorovatelů začalo střelbu spojovat s tím, že se Martin chystal kandidovat na uvolněné místo ve státním senátu. S rostoucím seznamem nezodpovězených otázek ho policie začala hledat a našla ho schovaného ve skříni na stereosoupravu v domě jeho matky v Longview. Vzápětí se přiznal jeho bratranec: byl to on, kdo stiskl spoušť, a celá věc byla zinscenovaná, aby Martinovi pomohla vyšplhat do vyšší funkce.
V nějakém méně významném státě, v jednom z těch koutů unie, které Bůh miluje o něco méně, by se příběh zákonodárce, jenž zinscenoval vlastní přepadení a svedl ho na satanisty, učil ve školách v hodinách dějepisu. Jeho tvář by visela na zdi v každé redakci. Střelbu by připomínala pamětní deska, možná i socha v jeho rodném městě. To, že si v Texasu Martinovo jméno nepamatuje skoro nikdo, že jeho příběh zapadl mezi tisíce dalších historek o výstřednosti, pomatenosti, ctižádosti a chronické neschopnosti, vypovídá o politické kultuře nevšední úrovně.
Texaští politici se od politiků jinde odlišují a vedle větru a slunce patří k nejdůležitějším obnovitelným zdrojům státu. Politici v Sacramentu, Albany či Baton Rouge samozřejmě nejsou o nic méně pomatení nebo zkorumpovaní, ale způsob, jakým se tyto vlastnosti projevují, se místo od místa liší, a muži, kteří Texasu vládli nebo špatně vládli (většinou to byli muži), mají svébytnou pikantnost. Důvody jsou předmětem mnoha debat. Vždycky jsem tajně tušil, že bude něco ve vodě. Není ale těžké najít faktory, které to zhoršují.
Texasané mají obecně slabost pro velkohubé řečníky, chvástaly, šarlatány a intrikány. Voliči tu odměňují muže a ženy, kteří umějí dělat show a mají silnou osobnost, a hlavní město státu hostilo zdánlivě nekonečnou řadu bláznů a podvodníků. Snad nejhorší, co se dá o zdejším politikovi říct, je, že je nudný.
Dále stojí za zmínku, že Texas měl řádný dvoustranický systém jen zhruba patnáct let z posledních sto padesáti let a že o většině věcí se rozhoduje uvnitř stran, což odměňuje ideologickou nesmiřitelnost. Neexistují tu ani žádné skutečné etické zákony, které by stály za řeč. Některé jsou jen naoko a sotva stojí za papír, na němž jsou napsané. Dřív se dalo rozdávat šeky přímo v texaském senátu a nevěstince a hotely, kde lobbisté mohli platit, se táhly v několika blocích hned vedle Congress Avenue v Austinu. Naše rozvrzaná ústava z devatenáctého století zákonodárcům prakticky nařizuje, aby ve funkci zbohatli, a často se jim to daří. To se pěkně snoubí s tím, že ve státě je k mání obrovské množství peněz, z nichž velkou část drží milionáři a miliardáři, kteří jsou stejně excentričtí jako politici, jež si kupují.
Z tohoto kotle vzešlo několik velkých vůdců a mnoho menších. První polovina dvacátého století zrodila pozoruhodné osobnosti, jako byli „Mama“ a „Pa“ Fergusonovi, manželská dvojice guvernérů, která spojovala mimořádnou korupci s populistickou ekonomikou, nebo „Pappy“ O'Daniel, podnikatel, jenž se guvernérem stal díky svému polednímu rozhlasovému pořadu a westernové swingové kapele Hillbilly Boys. Z těchto řad se prodral i Lyndon Baines Johnson, jeden z nejpodivnějších mužů, kteří kdy chodili po zemi; cestou, která nadějně nezačala na Southwest Texas State Teachers College, nakonec přetvořil Spojené státy k obrazu svému.
Zatímco vyšší patra texaské politiky za posledních šedesát let vyprodukovala tři prezidenty a řadu dalších, kteří se prezidenty stát toužili, nižší patra usazená v zákonodárném sboru obývají lidé vzbuzující jiný druh úžasu. Texaský Kapitol byl v průběhu desetiletí stejně tak místem nadměrného pití, drog a sexuálních eskapád jako politiky. V texaské sněmovně došlo za minulé století k tolika pěstním potyčkám a šarvátkám, že se sotva dají spočítat. V roce 1961 se jedna rvačka protáhla tak dlouho, že čtyři zákonodárci u řečnického mikrofonu utvořili improvizovaný barbershopový kvartet a aktérům dělali hudební doprovod. V roce 1969 pozemkový komisař Jerry Sadler přiškrtil jednoho zákonodárce před rozhlasovým reportérem, který to celé zachytil na pásek. A Bob Bullock, čtvrt století přední státní úředník, jednou vyhrožoval, že přes víkend zastřelí reportéra a beztrestně zmizí.
