Před dvěma sty lety bylo na jihu Spojených států běžné najít opuštěné domovy a podniky, na jejichž dveřích visel vzkaz: „Odjeli jsme do Texasu.“ Tehdejší obyvatelé často utíkali před smůlou anebo zákonem a hledali nový začátek na místě, které slibovalo velké možnosti a dobrodružství, alespoň pokud jste byli běloši. Texas podněcoval představivost Američanů jako žádné jiné místo kromě možná Kalifornie. Ta je jeho jediným skutečným sokem, co se týče rozlohy a sebevědomí, ale v dnešní době Texasu každý týden ztrácí zhruba 1600 obyvatel, z nichž mnozí jsou vysoce vzdělaní, a také sídla významných firem.
Dnes se více než třetina Texasanů narodila jinde, přičemž v roce 1940 to bylo rekordně nízkých 25 procent. Tento podíl rychle roste, protože každý týden přijíždějí tisíce dalších lidí ze všech koutů světa. Můj strýc, který v Texasu žije už dvanáct let, patří mezi ně. Pracuje v Austinu a užívá si jeho energii, ale s manželkou bydlí v San Antoniu, což je podle něj krásné, přátelské a historické město s převahou obyvatel mexického původu. Když ho navštíví přátelé, má pro ně přísné pravidlo: projedou se na kole kolem řeky ke španělským misiím, zajezdí si na koních v nedaleké kopcovité krajině a zastřílí si na asfaltové holuby na střelnici, kterou mají kousek od domu.
Strýc je Texasem fascinován už od svých osmi let, kdy jeho rodina projela tímto státem během cesty za příbuznými do Kalifornie. Tehdy navštívili pevnost Alamo, národní park Big Bend a ochutnali to, co pro ně tehdy byla exotická jídla, jako tacos s hovězím jazykem nebo uzené hovězí hrudí. Po letech se tam natrvalo usadil. Poznal tento stát v celé jeho rozmanitosti, od subtropického údolí Rio Grande přes borové lesy u hranic s Louisianou až po drsné části severu, kde v zimě napadne tolik sněhu jako ve Filadelfii.
V dnešním Texasu kovbojové stále pasou dobytek, nezávislí těžaři ropy stále hledají štěstí v pánvi Permian a zdejší mistři grilu a prodejci tacos jsou bezpochyby nejvášnivější a nejkreativnější v celé zemi. To jsou zdejší typické životní styly. Ale být Texasanem může také znamenat, že se přestěhujete z New Orleans a otevřete si stánek s občerstvením, kde prodáváte „gumbo tacos“. Může to znamenat, že je vám dvanáct let, jste černé pleti, na hlavě máte kovbojský klobouk a učíte se jezdit na rodeo býcích. Může to znamenat, že vejdete do kavárny a slyšíte konverzaci v arabštině, perštině nebo angličtině s nigerijským přízvukem.
Co sem všechny tyto přistěhovalce přivádí? Odpověď je velmi odlišná pro člověka ze Salvadoru, který utíká před násilím gangů, a pro softwarového vývojáře ze Silicon Valley, který porovnává vysoké zdanění svého původního státu s nulovou daní z příjmu v Texasu. Oba se však často naučí oceňovat to, co naplňuje srdce rodáků. Většina nováčků si zamiluje rozmanitou krajinu, lidi i kulturu. Jsou hrdí na zdejší úspěchy, od výzkumu vesmíru až po sportovní vítězství. Vytvoří si silný vztah k místním značkám, od řetězců s rychlým občerstvením až po obří čerpací stanice se smíšeným zbožím.
Texasané jsou více rozděleni v názorech na roli vlády než zbytek země. I když si uvědomují velké nedostatky v rasové spravedlnosti, vzdělávání či zdravotnictví, mnozí se brání zvyšování daní nebo rozšiřování ochrany občanských práv. Přesto rádi pomohou sousedovi a spojí se s ním pro dobrou věc. Pokud v Texasu píchnete pneumatiku, je velmi pravděpodobné, že někdo rychle zastaví a pomůže vám s heverem. Jak mi strýc s úsměvem říkal: „Tady si lidé pomáhají rádi, ale rozhodně nechceme, aby nám vláda nařizovala, že to musíme dělat.“
Být Texasanem znamená riskovat a budovat věci. Strýc vzpomíná na své přátele, kteří v Austinu rozjeli vlastní investiční firmy. Všiml si zajímavého rozdílu: zatímco jinde v Americe se při seznamování lidé ptají na univerzitu nebo rodinný původ, Texasan se vás zeptá: „Jak se můžeme spojit a společně vydělat peníze?“ Obchodní a společenské hierarchie sice život v texaských městech ovlivňují, ale strýc je považuje za mnohem otevřenější vůči novým lidem, než kdekoliv jinde, kde kdy cestoval.
Nedávno mi vyprávěl příhodu z letiště v Londýně, kde čekal na let do Austinu. V kabince za ním si žena s výrazným brooklynským přízvukem povídala s přáteli o tom, jak si zvyká na život v texaské metropoli. I když ji tamní scéna bavila, pořád si „zvykala na to, že je to v Texasu“. Strýce to tehdy trochu zamrzelo. Kdyby mohl, poradil by jí, aby dala šanci i zbytku státu. Aby jela na západ za vinařstvím, projela se po řece Guadalupe, zašla na živou hudbu v historické hale nebo vyrazila na túry do národních parků či za vynikající kuchyní do Houstonu.
Texas je totiž příliš rozlehlý a neustále se měnící na to, aby ho bylo možné snadno popsat. Má mnoho tváří a nabízí obrovskou dávku inspirace pro každého, kdo se rozhodne ho skutečně poznat.
