Mapa Texasu čerpá inspiraci z tolika kultur jako málokterý jiný americký stát. Najdeme tu jména česká: Praha, Moravia, Dubina. Německá: Breslau, New Baden, New Ulm nebo New Braunfels, abych jmenoval alespoň některá. Po celém kraji jsou roztroušená městečka, jejichž názvy pocházejí od polských (Panna Maria), švýcarských (New Bern), norských (Oslo), dánských (Danevang) i ruských (Marfa, Odessa) osadníků, kteří sem dorazili jako první. A abyste navštívili většinu slavných evropských měst, nemusíte Texas vůbec opustit: máme tu Paříž, Athény, New London, Berlín i Dublin (a taky Edinburg, pokud odpustíte, že se to píše ne zrovna skotsky. A když už jsme u toho, i Rhome).
Kromě příjmení a názvů odvozených z angličtiny a z jazyků původních obyvatel, jako je komančtina, je ale nejčastějším zdrojem našich místních jmen španělština. A my Texasané ji dost často komolíme, ať už jde o město, ulici nebo řeku.
Pár jmen zvládáme celkem správně. Docela dobře nám jde Laredo, Del Rio, Seguin i Comal, a nehledě na trochu jiný přízvuk a zploštělé samohlásky si obstojně poradíme i s El Pasem, San Antoniem, Banderou a Conchem (myšleno ten okres). Okres Bosque je pak typicky texaský kříženec: místní ho vyslovují „bosky", což je blízko španělskému „boske", i když ne úplně přesně, ale přesto mnohem blíž než „bosk" nebo „boskjů", jak to zní po americku.
Jiná jména ale zkomolíme k nepoznání. Správně by se mělo říkat „amaríjo", ne „amarila" nebo „morila", jak jsem to slýchal po hospodách. „San chasínto", ne „san džesina". Refugio by mělo znít „refúchio", ne „refýrjo", a nedaleký přístav Palacios, proslulý lovem krevet, by se měl vyslovovat „palásios", ne „plešs". A ani mě nenuťte mluvit o tom, jak lidé v Austinu říkají Menchace „menšek" a Guadalupe „vodalup" nebo „gvadalup". Podobně jako to zbytečné „s", které se až příliš často vloudí do jména New Braunfels, jak se do řeky Pedernales připletlo to „r" navíc, takže z ní je „perdenalíz"?
Ze všeho nejradši mám ale městečko Bogata na severovýchodě Texasu. Jmenuje se po kolumbijské Bogotě, jenže místní ho vyslovují zhruba jako „bgoda", a přesně tak tomu musíte říkat i vy, pokud nechcete, aby se vám vysmáli jako přivandovalci.
Ostatně celý ten stát je vlastně jedno velké přeřeknutí: kdybychom to chtěli mít úplně přesně, mělo by se místo Texas říkat spíš „techas", i když i k tomuhle jménu Španělé dospěli tak, že si upravili slovo z jazyka indiánů Caddo. Ale máme si z toho něco dělat? Máme se vzdát svých tradičních texaských přeřeknutí jen proto, že dnes žije mezi Texasany víc lidí anglosaského původu, kteří umějí španělsky, a přibývá i rodilých mluvčích španělštiny, kteří sem přicházejí z jihu za hranicemi? Máme se stydět za to, jak komolíme španělštinu (nebo caddoštinu či jiný jazyk)?
Nejspíš ne, tvrdí Gustavo Arellano, bývalý šéfredaktor týdeníku Orange County Weekly a někdejší autor sloupku otiskovaného v řadě novin s názvem „Zeptej se Mexičana". „Pro mě to jenom ukazuje, že máme společné dědictví," říká. „Ať už jsme tu pátou nebo šestou generaci, nebo teprve krátce, budeme tomu říkat tak, jak tomu říkali místní, když jsme přišli."
Samozřejmě existují výjimky. Arellano, rodák z jižní Kalifornie s mexickými kořeny, připomíná poměrně nedávné stěhování lidí ze Středozápadu do jižní Kalifornie. Právě ty středozápadní americké přízvuky viní z toho, že se z Los Angeles stalo to měkké „dž", které dnes slyšíme na každém kroku (místo „los ancheles" najednou „los endželes"), a že se ze čtvrti Los Feliz stalo z „felís" najednou „fílez".
Pro Arellana je ta jazyková proměna nevyhnutelná. „Prostě k tomu dojde," dodává. „Američané budou španělská jména komolit, ale musím říct, že to platí i obráceně. Je tu jedno město (v Kalifornii) jménem Cudahy, a když jsem vyrůstal, od rodilých mluvčích španělštiny jsem vždycky slýchal „karahaj". Bílí místní tomu říkali „kadahej"."
Totéž se dá pozorovat v Houstonu, kde z ulice Tellepsen, pojmenované po norském přistěhovalci, udělali lidé z okolní převážně španělsky mluvící čtvrti „tejlspin".
Některým dlouholetým Texasanům se přitom začíná vkrádat pocit viny. Vyslovujete názvy ulic tak, jak jste je vždycky slyšeli, a riskujete, že vás zahanbí ti, kdo španělštinu ovládají lépe. Jenže vezměte si tohle: obyvatelé Nashvillu neříkají správně Demonbreun a stejně tak lidé z „Glazgy" (skotského Glasgow). A v „Nju Jorku" místní tak dlouho a tak samozřejmě mrzačí nizozemské názvy, kterých byla krajina plná, že už dnes ani nevíme, že místa jako Yonkers, Bronx nebo Flushing kdy měla něco společného se zemí tulipánů a hrází.
A když je to tak, proč by se měli obyvatelé Refugia, Bogaty, okresu San Jacinto nebo ulice San Felipe stydět, že svá místní jména vyslovují tak, jak je to naučili?
Co má přijít, přijde, que será, será. Nebo, jak bychom to řekli my, „kej syra syra".
