Velký texaský meteorolog Isaac Cline je často považován za autora výroku, že „Texas je země trvalého sucha, které občas přeruší ničivá povodeň“. Cline byl v 90. letech 19. století přidělen Národní meteorologickou službou do San Angela. Jeho příjezd na stanoviště ve Fort Concho se zpozdil o týdny kvůli rozvodněným potokům a řekám. Poté následovalo sucho.
Byl to jeho krajan ze San Angela, Elmer Kelton, kdo o mnoho let později napsal tento často citovaný popis sucha v západním Texasu:
Připlížilo se z Mexika, nejdříve se dotklo brakické řeky Pecos a pak se rozšířilo všemi směry jako rakovinná nákaza, která vypalovala jizvu do krajiny. Jen další suché období, říkali lidé nejdřív. Rančeři sledovali, jak se vodní zdroje zmenšují na hnědé louže bahna, kterých se dobytek ani nedotkl. Sledovali, jak se bujné plevele scvrkávají, zatímco západní vítr je neúprosně pronásledoval a dusil svým horkým dechem. Sledovali, jak tráva pomalu ztrácí svou zelenou barvu, pak se kroutí a hoří jako usychající stonky kukuřice. Lidé reptali, ale pokud jste zůstali v západním Texasu, naučili jste se s těmi suchými obdobími žít. Bylo jich víc než vlhkých. Nikdo nečekal další sucho jako to v roce 1933. A opravdu velká sucha jako v roce 1928 přicházela jen jednou za život. Proč se znepokojovat? říkali. Na podzim zaprší. Vždycky to tak bylo. Ale nezapršelo. A mnoho chlapců se stalo muži, než se země opět zazelenala.
Tak začíná vynikající texaský román Elmera Keltona Doba, kdy nikdy nepršelo. Sucho z 50. let 20. století je v knize hlavní postavou, která se prosazuje zlomyslně a neúnavně po celou dobu. Ústřední postavou je Charlie Flagg, tvrdý starý rančer z minulé éry, který odmítá přijmout vládní pomoc, aby přežil sucho:
„Byl čas, kdy jsme vzhlíželi ke strýčkovi Samovi; byl to někdo, na koho jsme mohli být hrdí a respektovat ho, ale teď se z něj stal jakýsi zmatený tatíček, který rozdává dárky na všechny strany v naději, že ho všichni budou milovat.“
Pro Flagga je slovo „charita“ hanbou. Bouří se proti tomu, že se rančeři příliš pohodlně usadili s vládní pomocí: „Rozděluje nás do sobeckých malých skupin, které na sebe vrčí a koušou jako hladoví psi, chňapou po tom, co mohou dostat, a k čertu se všemi ostatními. Prosíme, bojujeme a prodáváme se. Bereme charitu a dáváme jí sladší jméno.“
V Flaggově mysli, když rančer přijme vládní pomoc – ať je vláda sebevíc dobře míněná a rančer sebevíc zasloužilý – „vzdává se něčeho, co už nikdy nedostane zpět. Vzdal se kousku své sebeúcty, kousku hrdosti, kterou měl, když se o sebe staral sám.“
Kdybyste mě požádali, abych vyjmenoval deset nejlepších texaských románů všech dob, udělal bych to snadno. Seřadit je podle pořadí by ale pro mě bylo příliš těžké. Ale s jistotou mohu říct, že někde v první pětce by byla Doba, kdy nikdy nepršelo. Strávte několik večerů s Charliem Flaggem a uvidíte nesrovnatelný texaský duch v jeho nejčistší podobě. Budete mít pocit, jako byste vyšli se svým dědečkem a zkontrolovali, jestli jsou všechny ploty vysoké jako koně, těsné pro prasata a pevné pro býky.
