Tento příběh mi vyprávěl můj strýc a já se vám ho teď pokusím předat jeho slovy...
Když mi bylo patnáct, maminka mi koupila nákladní automobil, abych mohl sám jezdit do práce. Stát Texas mi vydal řidičské oprávnění z nutných důvodů a já si našel letní práci v ropné oblasti ve východním Texasu. Pracoval jsem tam padesát až šedesát hodin týdně a dřel jsem se v horku a špíně, většinou nahoře na vrtných soupravách, které čistily ucpané ropné vrty.
Když jsem v polovině devadesátých let usedl za volant našeho nově pořízeného Chevroletu, vůbec jsem netušil, že jde o tak výjimečný vůz. Připadal mi jednoduše starý. Byl to model z roku 1983 s lavicí místo předních sedadel, hnědým lakem ve dvou odstínech a nákladovým prostorem tak dlouhým, že se do něj pohodlně vešli oba moji mladší bratři, jejich kamarádi, naše čtyřkolka, motokrosová motorka a možná i několik pytlů s ohňostroji.
Když jsem zrovna nebyl ve škole nebo v práci, projížděli jsme společně po rozbitých cestách mezi borovicovými lesy. Byl to poctivý a odolný vůz. Můj bratr Dan mu začal říkat Hnědák a to jméno už mu zůstalo.
Předchozí majitel se o Hnědáka staral s neobyčejnou pečlivostí. Jmenoval se Red, byl veteránem druhé světové války a bydlel podél štěrkové cesty nedaleko farmy mých prarodičů. Můj strýc ho přesvědčil, aby nám auto prodal, protože podle něj už Red nutně potřeboval něco novějšího.
Hnědáka jsem řídil tři roky a pokud si dobře vzpomínám, udržoval jsem ho v docela slušném stavu. Dan byl ovšem hotový ničitel. Jakmile vůz přešel na něj, dával mu pořádně zabrat. Nakonec jsme ho prodali spolužákovi, který věřil, že ho dokáže znovu zprovoznit.
Naposledy jsem Hnědáka viděl asi o deset let později. Můj první nákladní automobil tehdy definitivně vypověděl službu na dvoře onoho bývalého spolužáka a pomalu tam chátral, rezivěl a podléhal zkáze.
Krátce nato jsem východní Texas opustil a stal se ze mě člověk z města. S manželkou Petrou jsme si pronajali malý byt v centru Austinu. K dopravě nám stačilo několik jízdenek na autobus, jedno společné auto a vlastní nohy.
Nikdy jsem se netajil tím, že bych si přál další nákladní automobil. Byla to vzdálená touha, která sílila, jak jsem vstupoval do středního věku. Můj otec i strýcové vždycky vlastnili podobné vozy. Nákladní automobil měl také můj dědeček Bob. Nechal mě řídit svůj farmářský vůz od chvíle, kdy jsem dokázal vidět přes volant, samozřejmě pouze tehdy, když jsem mu vezl seno.
Dokonce se mi začínalo stýskat i po oblaku kouře z nefiltrovaných cigaret Camel, který kdysi vyplňoval kabinu nákladního automobilu mého druhého dědečka Billa. Sedával jsem vedle něj a pomáhal mu otevírat brány na farmě i kontrolovat ropné vrty.
Samotná nostalgie však nemohla ospravedlnit výdaje za velký vůz s vysokou spotřebou paliva, zvlášť když měl jezdit po městských ulicích. To se změnilo ve chvíli, kdy jsme s Petrou přišli o byt v Austinu a skončili na předměstí, kam nevedla žádná veřejná doprava.
Můj strýc mi tehdy řekl, že Red, první majitel Hnědáka, zemřel ve věku devadesáti pěti let. Jeho poslední nákladní automobil, GMC Sierra z roku 2005 v béžové barvě s kovovým úložným boxem, stál před jeho starým domem a pomalu na něj padal prach a míza ze stromů.
Potřeboval jsem ho? Nejspíš ne. Přesto jsem ho musel mít. Po výměně baterie motor naskočil hned na první pokus. Klimatizace přestala fungovat téměř okamžitě a rozsvítila se také kontrolka motoru. Redův starý vůz však bez potíží zvládl cestu z polí s červenou půdou, kde on i moji prarodiče prožili své životy a také zemřeli, přes dálnice vedoucí centrem Dallasu a Austinu až do svého nového domova.
Tam dnes stojí u obrubníku na texaském předměstí a čas od času se mi velmi hodí.
