Ze všech obrazů, které utvářejí představu o Texasu, patří k těm nejživotnějším a nejtrvalejším jeden konkrétní typ člověka. Hned po kovbojovi je to nejspíš právě on: tvrdohlavý naftař s drsným životem, osamělý hledač ropy, jehož silueta se rýsuje proti jediné vrtné věži uprostřed pusté prérie. Den za dnem si utírá pot z čela, zatímco jeho vrtná roura mizí hlouběji do země. Nespí, trpí, o krok napřed před bankami, až konečně přijde ono slavné ráno, kdy se půda začne třást, věž se roztřese a ze země vytryskne gejzír černé ropy, který ho nakonec celého polije sprchou inkoustově černého zlata. Právě tak vznikala texaská jmění i celý moderní Texas.
A přestože už jsou to desítky let, co se poslední skutečný ropný výtrysk vyklenul nad texaskou oblohou, ten duch hledače ropy je pořád k zahlédnutí. Ten pocit jediného zarputilého vzbouřence, který bojuje proti světu plnému pochybovačů, najdete v životních drahách tak rozdílných texaských podnikatelů, jako jsou Robert F. Smith, Mark Cuban nebo Thai Lee. Spousta Texasanů věří, že to není náhoda. Že v texaské povaze je něco vrozeného, něco, co samo pohání kupředu a co má blízko k podnikání, a že právě to pomáhá vysvětlit ten proud lidí, kteří se během posledních zhruba sto padesáti let vypracovali z chudoby k bohatství a získali věhlas po celé zemi.
Mnozí Texasané, a rozhodně ti s anglosaskými kořeny, měli toto naladění téměř od začátku. Jako občané jediného pozdějšího státu, který ve válce vlastními silami porazil cizí národ, málokdy trpěli nedostatkem sebevědomí. Podle vlastního pohledu si sami osídlili drsnou divočinu, sami porazili Mexiko a sami vytvořili jedinečný sbor, texaské strážce zvané Texas Rangers, z něhož se stala patrně nejúčinnější bojová síla v Severní Americe poloviny devatenáctého století. Vychloubační? No, dost možná ano. Byli to nafoukaní vítězové. „Texaské chvástání“ bylo pojmem už v prvních letech po revoluci roku 1836.
Ale i lidé zvenčí si na Texasanech všímali něčeho zvláštního. „Tihle lidé jsou drsní a divocí, ale jejich vytrvalost a odvaha jsou obdivuhodné,“ napsal jeden britský diplomat ve čtyřicátých letech devatenáctého století. „Tihle podivní lidé se na své cestě příšerně otřásají a drncají, ale přece jen se dostanou kupředu, a ještě k tomu vzkvétají za okolností, za nichž by naši lidé hladověli nebo umírali.“ Dědictví násilí vytvořilo bojovné samotáře, kteří spoléhali sami na sebe a na své rodiny a neměli valné pochopení pro úředníky ani žádné odborné poradce jakéhokoli druhu.
Mezi prvními významnými texaskými podnikateli, předchůdci hledačů ropy, byli statní chovatelé dobytku, kteří v letech po občanské válce zpeněžili houževnatý a nezkrotný dlouhorohý skot. Miliony kusů tohoto dobytka, které se během bojů nedostaly na trh, se pak potulovaly po jižním Texasu. Dobytkářští magnáti jako Richard King, Charles Goodnight nebo John Chisum je shromáždili do obrovských stád a hnali je k nejbližším nádražím v Kansasu, a také do Kalifornie, Nového Mexika, Colorada a až na sever do Montany. Během patnácti let texaský dobytek, a texaští dobytkáři, prakticky ovládli nové panství chovu na otevřených pastvinách, které se rozprostíralo přes patnáct západních států a území.
Byl to svět lidí, kteří se vypracovali sami, a zákonů, jež si sami vytvořili. Na dobytčích stezkách i mimo ně byly indiánské kmeny a zloději dobytka trvalou hrozbou a texaští dobytkáři z pohraničí neváhali ani chvíli vykonat rychlou spravedlnost nad téměř každým, kdo se na jejich stáda podíval křivě, ať už kulkou, nebo oprátkou. Nebyl tam žádný úřad ani banka ani spořitelna, které by dobytkáři pomohly v jeho každodenním životě na pláních. Chovatelé si vytvořili podnikání, které bylo úplně jejich vlastní, s vlastními pravidly, vlastními zákony a vlastními způsoby, jak přežít. Ti, kdo neuspěli, padli a upadli v zapomnění vedle mrtvol zlodějů a Komančů, které po sobě nechali. Z těch, kdo uspěli, se stali milionáři. Jejich pohled na svět, tedy že jsi na to sám, že buď plav, nebo se utop, a že každý Texasan je sám za sebe, se stal definicí texaského ducha, nebo přinejmenším toho, jak si ho lidé představují.
Díky tomu byl Texas ideálním místem pro obor, který náhle vytryskl z nevzhledného kopečku jižně od Beaumontu v roce 1901: pro ropu. Naleziště Spindletop samozřejmě všechno změnilo, jak Texas, tak celý svět. Ty první výtrysky dokázaly vyprodukovat víc ropy než zbytek planety a učinily uskutečnitelným všechno od spalovacího motoru přes automobil až po moderní továrny. Muž, který Spindletop objevil, byl jednoruký rváč jménem Pattillo „Bud“ Higgins a jeho zápolení je jako v kostce příběhem začínajícího texaského ropného průmyslu. Higgins ztratil kontrolu nad vrtem ještě dřív, než byl vyvrtán, podobně jako Texasané rychle ztratili kontrolu nad odvětvím, na které měli právem dohlížet. Přivalili se ti velcí páni z východu a udělali z Texasanů nevolníky na svých firemních panstvích. Tehdejší texaští ropní dělníci prací pro velké ropné společnosti nezbohatli, ale ti chytří z nich získali cenné zkušenosti.
Tenhle feudální systém vydržel skoro dvacet let, dokud v roce 1918 neskončila první světová válka a hospodářství neexplodovalo, dokud nepřišla léta bujarých dvacátých let a každý i s vlastní matkou si nekoupil automobil. Ropné společnosti chtěly rázem vrtat kdekoli a všude, jenže Texas byl prostě příliš velký, než aby stihly provrtat všechnu půdu, kterou si samy pronajaly. A tak začaly předávat informace celé armádě bystrých mladých texaských chlapců, kteří souhlasili, že se rozdělí o zisk z jakékoli ropy, kterou najdou. Tak se zrodil hledač ropy.
Během dvacátých let jste je mohli vidět v soudních budovách v Mexii, Lulingu a Burkburnettu, muže v zablácených pracovních holínkách, jak se sklánějí nad mapami a pozemkovými záznamy, krčí hlavy a šeptají si mezi sebou. V každém koutě státu, na křovinatých pláních východně od Austinu, v pouštích podél hranice s Novým Mexikem, jste mohli zahlédnout jejich vratké dřevěné věže, jak pomalu stoupají vzhůru. Většina vrtů byla suchá. Pár mužů ropu našlo a hrstka opravdu zbohatla, dalo-li by se to tak říct. Ale ne doopravdy pohádkově. Zatím ne.
Zaplaťpánbůh za velkou hospodářskou krizi. Hospodářský kolaps, který začal v roce 1929, byl, řečeno jednoduše, tou nejlepší věcí, jaká kdy texaského hledače ropy potkala. Velké ropné společnosti osekaly své průzkumné rozpočty a přestaly si pronajímat téměř jakoukoli novou půdu. Do vzniklého prázdna se vrhla celá řada osamělých texaských hledačů ropy, jejichž objevy během krátkého šestiletého okénka, od roku 1930 do roku 1935, stát navždy proměnily.
Nebylo to snadné. Stejně jako chovatelé, kteří o šedesát let dříve sháněli dlouhorohý dobytek toulající se pruhem kolem řeky Nueces, to zvládli téměř úplně sami, na základě vlastního tušení, vlastního potu, vlastních peněz, někdy s jedním či dvěma společníky a tu a tam s trochou peněz z banky. Jenže bankéři tam nebyli od toho, aby vrtali studny, což bylo vždycky oříškem. Dole v Conroe severně od Houstonu si George Strake vyprosil a vypůjčil vybavení, které potřeboval k navrtání slibného pozemku. Daleko na západě Texasu platil Sid Richardson své lidi na vrtu potravinami. Zpátky ve Fort Worthu se rozhlédl na obě strany, než opustil svou provizorní kancelář, což bylo vlastně jen místo u pultu v lékárně kamaráda, protože měl pořád strach, že mu některý z věřitelů doručí obsílku.
A hleďme, ropu našli. Oceány ropy. A protože se velké firmy stáhly, skoro všechny zisky putovaly rovnou do jejich vlastních kapes. Desítky mužů se doslova přes noc staly milionáři. Ropná pole, která Strake, Richardson a jim podobní během krize objevili, natrvalo zapsala texaského hledače ropy mezi americké legendy. Strake našel ložisko Conroe, třetí největší ve státě, a nakonec se z něj stal jeden z nejbohatších lidí v zemi. Richardson v roce 1935 narazil na ložisko Keystone a brzy se pohyboval ve společnosti lidí z Bílého domu. Jeho kamarád Clint Murchison vydělával na ropovodech a zdánlivě v každém koutě celého oboru; jeho syn založil fotbalový klub Dallas Cowboys. Nejbohatší houstonský hledač ropy, přísný mrzout jménem Hugh Roy Cullen, objevil ložisko Tom O'Connor a nakonec se přel s řadou amerických prezidentů, financoval Houstonskou univerzitu a zaplatil velkou část zdravotnických zařízení tohoto města.
Ale úplně největším hledačem ropy ze všech byl H. L. Hunt z Dallasu, hazardní hráč a karetní vykuk, který zcela náhodou narazil na do té doby největší ropné pole v americké historii: východní Texas. Byl to hluboce zvláštní člověk, k jehož zálibám patřilo i opakované mnohoženství, totiž schovával nejen jednu, ale rovnou dvě tajné rodiny. Hunt obalamutil postavičku přezdívanou Dad Joiner, aby mu předal nájemní smlouvy, které Joiner vymámil ze zástupu vdov, a po jednom osudovém výtrysku se jednoho rána probudil jako patrně nejbohatší muž v Americe. V padesátých letech, ve velké zlaté éře bohatství texaských hledačů ropy, si Hunt, Cullen, Richardson a Murchison ten titul předávali jeden druhému. Texas už nikdy nebyl jako dřív.
Od té doby je hledač ropy pro tento stát určujícím symbolem toho, co je možné, co je k tomu zapotřebí, a té představy, že jediný člověk se správnou povahou, správným podnikatelským plánem nebo prostě jen se správným druhem štěstí to může dotáhnout hodně, hodně vysoko. „Jedna vzpoura, jeden strážce,“ říká se, a je to zásada, kterou stejně snadno použijete i na hledače ropy, nebo na mnohé z nadějných moderních podnikatelů tohoto státu, ať už těží ropu z břidlic v jižním Texasu, staví větrné elektrárny v texaském výběžku, nebo v Austinu shánějí peníze na rozjezd svého podnikání. Jestli je to skutečnost, nebo jen často vyprávěná historka, nejspíš nehraje roli. Je to to, čemu spousta Texasanů věří.
