Fort Worth získal své první kino postavené přímo za tímto účelem v roce 1910. Byl to Odeon na adrese 1004 Main, kde se promítaly němé jednorolovkové filmy. Vstupné stálo pět centů. Během několika málo let vzniklo v centru města pět kin včetně Odeonu. V té době znamenala návštěva kina obléci se do společenského oděvu a vydat se do středu města. Existovala sice menší kina mimo hlavní třídy, ale ve dvacátých letech dvacátého století vyrostly na Seventh Street velkolepé kinopaláce: Palace (1919), Worth (1927) a Hollywood (1930). Jak se město rozrůstalo a vznikaly nové čtvrti, lidé přestávali mít chuť jezdit za filmem až do centra. Tak se zrodila kina ve čtvrtích.
Čtvrtní kina sloužila jinému publiku, mladšímu, oblečenému ležérněji a s menší peněženkou, ochotnému zaplatit za filmy, které již odehrály svou premiéru v centru, případně za snímky méně proslulých studií. Musela se vzdát některého pohodlí, které nabízela centrální kina v počátcích, například hlídané místnosti pro kojence nebo skupinek uváděčů procházejících sálem s baterkami. V té době mělo každé kino jedinou promítací síň. Velké kinopaláce se mohly pochlubit většími plátny a kvalitnějšími zvukovými systémy. Čtvrtním kinům šly nejlépe obchody o víkendech, kdy děti nemusely do školy. Pro ty, kteří vyrůstali ve Fort Worth v padesátých a počátkem šedesátých let, tedy pro generaci takzvaných „baby-boomers", neexistoval lepší způsob, jak strávit sobotní odpoledne, než sedět v zatemněném sále a sledovat dva filmy za sebou. To bylo ještě v době, než nás zábavní parky a koupaliště začaly lákat ven během dlouhých horkých létas. Do kina se dalo dojít pěšky, vstupné bylo za pár drobných a rodiče byli rádi, že mají děti na několik hodin z dosahu. Nikdo se neobával, že by v zatemněném sále číhalo nějaké nebezpečí.
Názvy těch starých kin stále rezonují v naší paměti. Pro pamětníky jejich jména přivolávají vůni čerstvého popcornu a zážitek z velkého plátna. Podle toho, ve které části města jste bydleli, nikdy nezapomenete na Tower, Parkway, New Isis, Bowie, 7th Street, Heights, Grand, Poly, Varsity nebo Tivoli, abychom jmenovali jen ta nejvýznamnější. Každá čtvrť měla aspoň jedno. Nebylo třeba táhnout se celou cestu do centra do Hollywoodu, Worthu nebo Palace na „Řadě podívané". Tyhle místní podniky měly vše, co dítě chtělo. Jasně, promítaly béčkové filmy a starší kousky, ale koho to trápilo? A navíc tu byl téměř vždy jeden nebo dva kreslené filmy.
První čtvrtní kino ve Fort Worth předcházelo o mnoho let dvojitým programům, Bugsovi Bunnymu i Roadrunnerovi. Byl jím kinosál Isis na North Main, který byl otevřen kolem roku 1915 a sloužil čtvrti North Side. Od počátku šlo o čisté kino, nikoli o varietní divadlo, a v typický nedělní den prý prodalo až 3 200 vstupenek na všechna představení. A právě v tom byl problém: provoz v neděli byl v rozporu se zákonem o nedělním klidu. Isis bylo prvním kinem odsouzeným za porušení zákona, který byl původně namířen proti hospodám a tanečním sálům; pokuta u městského soudu činila 50 dolarů. Necelý rok nato městští otcové dospěli k závěru, že návštěva kina přece jen neporušuje klid svátečního dne tak jako třeba výlet do hospody, a nechali věc být. Pravděpodobně si také všimli, že kina přinesla podniku pěkný příspěvek v den, který býval tradičně nejslabší.
Ve dvacátých letech většina obyvatel Fort Worth stále dávala přednost návštěvě kina v centru. Isis zůstávalo jediným čtvrtním kinem ve městě. Třicátá léta to změnila a toto desetiletí spolu s těmi čtyřicátými přineslo vlnu výstavby kin ve čtvrtích, která se od té doby neopakovala. Velká hospodářská krize a druhá světová válka prohloubily touhu lidí uniknout do světa filmové fantazie. Varietní divadla byla prakticky mrtvá ještě před polovinou třicátých let, čímž se otevřel prostor pro malá kina, která zaplnila prázdnotu v nabídce zábavy. Nepomáhalo ani to, že provoz kina vycházel podstatně levněji než varietní scéna, protože vedení nemuselo sjednávat živé vystoupení. Za války pak bylo pohonné hmoty a pneumatik málo, takže bylo příjemné mít kino na dostřel pěší chůze. Většina kin postavených v těchto letech patřila do sítě Interstate Theater z Dallasu, ale několik bylo v soukromých rukou.
Když v létě 1935 otevřel New Tivoli na Magnolii, byl označen za „první luxusní místní kino". Jeho úspěch podnítil vznik dalších: White Theater (Hemphill) v roce 1940, Rosen (Lake Worth) v roce 1941, Bowie (Camp Bowie) a Tower (Six Points v Riverside), obě v roce 1942. New Isis na North Main bylo otevřeno 27. března 1936 (původní Isis z roku 1914 vyhořelo do základů v roce 1935). Jak rostla nová předměstská sídliště, budovala si vlastní kina, například Poly, Haltom City nebo River Oaks. Mít kino bylo znamením, že čtvrť „dospěla". Mezi všemi těmito sály se nenašla jediná ubohá díra. Všechna měla přístřeší s názvem a pokladnu před vchodem a dobře zásobenou občerstvovací část uvnitř. Kapacita zpravidla přesahovala 700 míst; New Tivoli pojal až 1 000 diváků (240 na balkóně) a Tower se chlubil „větším množstvím neonových světel před vchodem než jakékoli jiné kino ve Fort Worth." Stavba obvykle stála méně než 100 000 dolarů a provoz byl co nejúspornější: za pultem s občerstvením i u vstupu stáli středoškoláci. Tower a Parkway patřily do sítě Interstate, čítající 150 kin roztroušených po celém státě. Kino TCU na University Drive bylo od prvního dne nezávislé, až do svého zbourání v rámci takzvané obnovy města v roce 2006. Nejlepším způsobem, jak kino uvést, bylo uspořádat slavnostní hollywoodskou premiéru, ale pro malé čtvrtní kino šlo o téměř nedosažitelný cíl. Velkolepé premiéry se odehrávaly v centrálních kinopalácích.
Základ příjmů tvořily filmy, které již odehrály svou roli v centru, zahraniční snímky a levné produkce studií jako Republic nebo Monogram. Velká část nabídky byla zaměřena na mladé publikum, což znamenalo hojnost italských historických velkofilmů s méně slavnými hvězdami jako Richard Egan, Rory Calhoun nebo Steve Reeves. Kdo by mohl zapomenout na snímky Herkules (1960) nebo Kolos z Rhodu (1960)? Hojně se promítaly také horory, například Útok krabích příšer (1956) od American International nebo japonské snímky Rodan (1956) a Tajemní (1957). Mnohdy šlo o dvojité programy. Útok krabích příšer byl na programu společně s filmem Nepocházím z této Země. Dva filmy za cenu jednoho! Které dítě by se z toho neradovalo?
Každé kino se přizpůsobovalo své čtvrti. Berry na Hemphillu (dříve White, pojmenované po majitelích, nikoli podle vstupní politiky) promítalo od roku 1961 výhradně španělsky mluvené filmy. Stejně tak Rose Marine Theater na North Main, otevřené v roce 1943 pro početnou hispánskou komunitu v severní části Fort Worth. New Isis, další kino na North Side v těsné blízkosti jatek, přitahovalo drsné publikum, které holdovalo akčním filmům a groteskám. Jistou dobu v sedmdesátých letech se tu promítaly výhradně filmy o bojových uměních. Grand Theater na Fabons navštěvovalo výhradně černošské publikum z nedalekého Terrell Heights a promítal mnohé starší filmy s černošskými herci, které by v bělošských kinech nikdo nikdy nepromítal. Kino TCU na University (1946 až 2006) míchalo hodnotnější filmy z druhé ruky (Zabít ptáčka, 1964) s náročnějšími snímky (Daleko od hlučícího davu), přičemž obojí bylo adresováno tamnímu univerzitnímu publiku. Vysokoškoláci neměli nutně více peněz v kapse, ale měli vytříbenější vkus.
Koncem šedesátých let začala obchodní centra a víceplátna vytlačovat malá místní jednosálová kina z trhu. Zanikala jedno po druhém, i když New Isis vydrželo až do počátku osmdesátých let. Jako důvod zániku jiných kin, například Parkway (Eighth Avenue) ze sítě Interstate v roce 1964, byl uváděn „rozvoj a přestavba města." Ani tři velké centrální kinopaláce, Hollywood, Worth a Palace, se nedočkaly sedmdesátých let. Dnešní kina mají deset a více sálů, polohovací sedadla a prostorový zvuk, vstupenku si koupíte přes internet. Mají také občerstvení, za které zaplatíte více, než dříve stál celý oběd v dobré restauraci. Co jim však chybí, je kouzlo těch starých místních kin, kde jste hodili čtvrťák do pokladničky před vchodem, koupili popcorn za deset nebo patnáct centů (velký s máslem) a na tři hodiny se nořili do chlazených vzrušujících příběhů.
Část těchto starých čtvrtních kin dostala nový účel, žádné z nich však jako kino, protože ta stará nemají šanci konkurovat víceplátnovým komplexům s obřími obrazovkami a prostorovým zvukem. Někdejší Bowie Theater slouží jako banka, bývalé Haltom Theater, otevřené 28. prosince 1941, se pokouší přežít jako umělecká galerie. Rose Marine Theater se proměnilo v živá vystoupení. Zbylá kina buď zmizela, nebo chátrají prázdná jako tichá připomínka doby, která byla pro dítě s pětadvaceti centy v kapse doslova kouzelná.
