Je rok 2031 a Evropa stojí před třemi mizernými možnostmi. Stát se americkým protektorátem. Předat budoucnost Číně. Nebo pomalu vyschnout v izolaci. Jediná karta, kterou v ruce ještě drží, je nizozemská firma ASML, výrobce strojů, bez kterých se nejmodernější čipy nedají vyrobit. A Washington se právě rozhodl, že tu firmu chce přímo ovládnout.
Tak končí Europe 2031, spekulativní příběh, který sepsali analytici z Bruselu a který se během pár dní stal v evropských kruzích horkým tématem. Vyšel jen den předtím, než Trumpova administrativa zablokovala „cizím státním příslušníkům" přístup k vychvalovanému modelu od firmy Anthropic, který se jmenuje Fable. Autoři scénáře se cítí potvrzení v tom, co předpovídali.
Tři věci, které Evropa popletla
Dokument se vrací do roku 2025 a tvrdí, že Evropa tehdy udělala tři chyby. Špatně odhadla, jak rychle se umělá inteligence pohne dopředu. Špatně odhadla, jak moc věcí změní. A přecenila vlastní schopnost dohnat náskok.
Když na začátku roku 2025 čínský model R1 od DeepSeeku přiblížil špičkové schopnosti za zlomek nákladů, Evropa si z toho vzala uklidňující ponaučení: dohnat ostatní bude levné a na výpočetním výkonu vlastně tolik nezáleží. Jenže opak se stal rychle pravdou. Chytré zkratky a výpočetní výkon se navzájem posilují. Čím víc čipů máte, tím snáz ty zkratky objevíte. A pokrok samotného DeepSeeku narazil na strop přesně tam, kde Číně chyběly dovážené čipy.
Skepce a problémy AI
Na pařížském summitu k umělé inteligenci ohlásila Evropská unie fond ve výši dvou set miliard eur. Znělo to mohutně. Ve skutečnosti šlo většinou o přebalené peníze a soukromé investice, ve které se teprve doufalo. Vedle toho, co utrácely Spojené státy za AI, to byl jen drobek. „Suverenita" se stala bojovým pokřikem. Ale konkrétní kroky neměly zuby a vyhýbaly se nepříjemným kompromisům.
Pak přišel GPT-5 a zklamal. Evropští skeptici to brali jako důkaz, že žádná „AI bublina" stejně dlouho nevydrží, a tempo se zadrhlo. Mimo dohled se přitom dělo něco docela jiného. Programovací agenti v Silicon Valley začali automatizovat práci softwarových inženýrů a přední laboratoře používaly své vlastní modely k tomu, aby postavily další generaci.
A do toho další problém. Většina evropských úředníků se k těm nejpokročilejším systémům vůbec nedostala, kvůli ochraně dat měli přístup zakázaný. Programovat skoro nikdo z nich neuměl. Takže ti, kdo měli technologii hlídat a krotit, jí často sami pořádně nerozuměli.
V polovině roku 2026 někteří evropští lídři svou skepsi přehodnotili. Model Claude Mythos od Anthropicu, který nikdy nepustili mezi veřejnost, se ukázal jako dost mocný na to, aby přetvořil obranu před kybernetickými útoky. Evropa zůstala zpočátku mimo obrannou koalici, která kolem něj vznikla. Brzy nato americký výnos protlačil nové špičkové modely přes utajené prověřování. Washington si tak začal vybírat, kteří „důvěryhodní partneři" je dostanou jako první.
A tady se ukázala holá pravda. Evropa ovládá pouhých pět procent světového výpočetního výkonu pro umělou inteligenci. Amerika osmdesát. S takovými kartami se těžko vyjednává.
Co může přijít: roky 2027 až 2031
Tady scénář přechází od minulosti k tomu, co se teprve může stát. A je to čím dál temnější.
V roce 2027 vypukne vlna vyděračského softwaru, kterou rozpoutá volně dostupný model na úrovni Mythosu. Německo a Francie zrovna prosadily zákon, který nařizuje používat pro důležité veřejné systémy jen evropskou umělou inteligenci. Jenže organizace, které předem přešly na evropské poskytovatele, jely s obranou daleko za špičkou. A právě je útočníci zamkli a vymáhali výkupné. Vlna polevila, až když Spojené státy i Čína zakázaly volně dostupné špičkové modely. Evropa tím skončila ještě závislejší na uzavřených amerických.
V roce 2028 přestane umělá inteligence uvažovat v jazyce, kterému člověk rozumí. Nástroje pro dohled, na které úřady spoléhaly, přestaly fungovat. A Washington tlačí na Nizozemce, aby zastavili vývoz starších strojů ASML do Číny. Ostatní členské státy mlčí. Nizozemsko ustoupí a Evropa za to nevyjedná vůbec nic.
Rok 2029 přinese americké přidělování špičkové umělé inteligence podle zemí. Nedostatek výpočetního výkonu dosáhne bodu zlomu a Spojené státy zavedou stupňovitý systém, který většinu kapacity rezervuje pro sebe a hrstku vybraných spojenců. Většina Evropy spadne do druhé úrovně a její příděl od amerických cloudových firem se sníží na polovinu. Když chce Unie sáhnout po „obchodní bazuce", hlasování neprojde. Růst evropského hospodářství se začne prudce vzdalovat tomu americkému.
A pak rok 2030. Spojené státy a Čína jsou zaklesnuté v souboji, který obě strany berou jako boj o existenci. Aby Amerika nedopustila čínské vítězství v robotice, přední americká firma skoupí zbídačené evropské automobilky a výrobce nástrojů. Jde jí o jejich haly a průmyslová data. Z továren na auta se stávají továrny na roboty. Nezaměstnanost roste, francouzský dluh se roztáčí do spirály, jih Evropy ho následuje, euro je pod tlakem a Unie se začíná drolit. Po kontinentu se objevují čínské úvěrové linky, které kupují přízeň a snaží se Evropu odtrhnout od Washingtonu.
Až nakonec, v roce 2031, sáhne Bílý dům po ASML. A Evropa zůstává u těch tří mizerných možností, kterými tahle zpráva začala.
Vize, kterou čtou poslanci, jenže s háčkem
Scénář vypráví bruselská úřednice Caroline Duboisová, postava vymyšlená pro tuto příležitost. Má německého kamaráda Christiana Vogta, který si v San Franciscu rozjel startup. Při návštěvě ji ohromí americké sedmdesáti až osmdesátihodinové pracovní týdny a znervózní ji přesvědčení tamních lidí, že se všechno právě chystá změnit. Doma se pak snaží své dobromyslné šéfy přesvědčit o tom, co přichází. Marně. Skepse je příliš silná a většina lidí si myslí, že AI je bublina.
Příběh si četli členové Evropského parlamentu. Podle autorů se objevil i v rozhovorech mezi britskými a německými představiteli začátkem onoho týdne.
Jenže skeptický čtenář si všimne háčku. Některé z těch ohromujících sum a velkých projektů, kterými autoři dokládají americký vzestup, se už mezitím rozpadly. Stomiliardová smlouva mezi OpenAI a Nvidií, největší obchod loňského roku v oblasti AI, se v únoru vypařila. Třísetmiliardová smlouva mezi OpenAI a Oraclem vypadá pochybně, zvlášť když tvůrce ChatGPT podle posledních zpráv pořád prodělává miliardy. A buldozery, které měly v Texasu rozhrnovat zem pro datacentrum, už možná rozhrnují málokde. OpenAI z toho stěžejního projektu vycouvala.
Maximilian Negele, jeden z autorů, to bere klidně. „Nevyloučil bych, že je v tom kus přehánění a že jedna dvě firmy kolem AI zkrachují," říká. „Ale chtěli jsme zprostředkovat pocit z toho, co podle nás zhruba nastane." K projektu se přidal kvůli tomu, čemu říká „neuvěřitelná překladová bariéra" mezi Bruselem a San Franciscem. Předtím pracoval v americkém institutu Rand a letos odešel, aby se tomuhle mohl věnovat.
On i jeho spoluautor Alex Petropolous přiznávají, že na cestě můžou být výmoly. Třeba rostoucí odpor proti datacentrům ve Spojených státech. „Spousta lidí umělou inteligenci nesnáší. Lidé nesnášejí datacentra. Ničí krajinu. Podporují velké technologické firmy. Je to hrozně nepopulární politika," říká Negele.
Stavět datacentra, nebo platit účet za cizí infrastrukturu?
Řešení, které autoři navrhují, zní paradoxně právě s ohledem na ten odpor: stavět datacenter víc a rychleji. Nejlépe ve zvláštních zónách, kde se dají zjednodušit věci kolem energie a povolování. „Myslíme si, že celková nabídka datacenter je dost nepružná. Takže se jich na světě každý rok postaví jen omezený počet a otázka zní, kolik z nich chcete mít v USA a kolik v Evropě," vysvětluje Petropolous.
Sami autoři přidávají i další doporučení. Postavit koalici spřízněných středně velkých zemí, od Norska a Británie přes Kanadu až po Japonsko a Jižní Koreu, a využít jejich místa v dodavatelském řetězci jako společnou páku. Reformovat trh práce po dánském vzoru, aby firmy mohly umělou inteligenci nasazovat hlouběji a zároveň chránit lidi, které připraví o práci. A vsadit na to, v čem Evropa ještě může uspět, tedy na robotiku a průmyslovou AI, protože v jazykových modelech jí už nejspíš ujel vlak.
Ne každý ten poplašný tón bere bez výhrad. „Tenhle scénář, Europe 2031, věřím, že některé části se můžou stát," říká Nicolás Casares, poslanec Evropského parlamentu ze Španělska. „Ale myslím, že trochu přitápějí pod kotlem, aby upoutali naši pozornost."
Casares přidává otázku, která mu po přečtení zůstala v hlavě. „Jakou má pro nás hodnotu mít v Evropě datacentra OpenAI nebo Anthropicu? Kupujeme si vyprávění, že potřebujeme spoustu datacenter, abychom neprohráli závod o AI. Ale to je šílené. Stavíme infrastrukturu, kterou budou používat oni, a nám občas ani nedovolí ji použít."
Mimochodem, kdo za scénářem Europe 2031 stojí? Hlavní organizací je bruselská Arq Foundation, která o sobě tvrdí, že není ani nátlakovou neziskovkou, ani startupem na rizikovém kapitálu. Kdo ji financuje, neprozrazuje.
Zdroj: theguardian.com
