Prodloužený víkend v Beskydech: westernové závody s týmem Rockwall, stylová chalupa s wellness, vířivka na dřevo, první poháry — a pár historek, na které tak rychle nezapomeneme.
Před nedávnem jsme se s týmem z Rockwall ranče vypravili na westernové závody na Smart Ranch do Kozlovic. Je to moc příjemné místo a hned je znát, že koně i celá atmosféra jsou tu v rukou lidí, kteří tomu rozumějí a dělají to srdcem.
Smart Ranch — kus westernové country v podhůří Beskyd
Ranč najdete kousek za Frýdkem-Místkem, na trase směrem na Frenštát pod Radhoštěm, v krásném prostředí pod beskydskými kopci s výhledem na hory a na malebnou obec Kozlovice. Stojí za ním Klára Šalková se svým týmem a o koně i o zázemí je tu skvěle postaráno. Ranč se věnuje chovu a výcviku westernových plemen — quarter horse a paint horse — a ustájeno tu má zhruba padesát koní včetně plemenných hřebců a klisen s hříbaty. Závodí se v kryté hale o rozměrech 30 × 60 metrů s pravým reiningovým povrchem a velkými tribunami.
Zajímavost: Smart Ranch funguje už od roku 1998 (do roku 2019 pod názvem Paint Horse). V letech 2003 až 2006 přitom sídlil na Prosper Horse Ranchi v Čeladné — tedy kousek od místa, kde jsme o víkendu spali. Už během působení v Čeladné tu uspořádali řadu národních i mezinárodních závodů, mimo jiné prestižní Ride & Slide 2005 pod hlavičkou NRHA, a v roce 2004 dokonce přivezli do ostravské ČEZ arény show legendárního „zaříkávače koní“ Montyho Robertse. Dnešní areál v Kozlovicích vznikl chytře — z bývalého kravína.
Konkrétně jsme jeli na All-in-One Show, neboli Kozlovice Cup. Dcera soutěžila v dětských kategoriích: „pidi lidi“, což je disciplína pro ty úplně nejmenší jezdce, v kroku i klusu. Hezké je, že v některých kategoriích může být jezdec vedený trenérem, ale může jet i sám. Leinka tak jela sama, jen Anetka jako její trenérka chodila kolem ní a hlídala, kdyby náhodou bylo potřeba pomoct. Každopádně to zajela krásně a byla moc šikovná.
Proč jsme zvolili chalupu místo ježdění tam a zpátky
Kozlovice jsou od nás zhruba dvě hodiny cesty a závodilo se v sobotu i v neděli. Dvě hodiny ráno tam, dvě hodiny odpoledne zpátky — a druhý den znovu — to by byl pořádný záběr. Vymysleli jsme to proto jinak: vzal jsem obě děti a rovnou na celý víkend, už od pátku, pronajali jsme si chalupu s wellness. Nakonec se přidal i kamarád Dušan s přítelkyní Andrejkou a ještě Libor, se kterým s dcerou chodíme na cvičák a jeho dcera také jezdí na koni.
Ubytování jsme měli v Čeladné na chalupě, která se jmenuje Apalucha49. Moc příjemné místo, krásně udělané, stylové a útulné. Měli jsme k dispozici venkovní bazén, vlastní saunu v samostatném objektu a k tomu vířivku. A právě ta vířivka byla taková ta „na dřevo“ — přitápí se v ní dřevem, aby byla teplá. Na tu jsem se těšil asi ze všeho nejvíc.
Kde to vlastně je: Čeladná leží v údolí říčky Čeladenky v samém srdci Moravskoslezských Beskyd, obklopená horami jako Smrk (1276 m), Stolová nebo Skalka. Poprvé se ves v archivech zmiňuje v roce 1581 a její historie je překvapivě pestrá — v 17. a 18. století tu byla stanice portášů, ochránců zemské hranice, a roku 1796 zde vyrostla první dřevouhelná vysoká pec. Slávu Čeladné ovšem přinesly hlavně lázně Skalka, založené roku 1902. Jezdila sem opravdová smetánka: pravidelně tu pobýval skladatel Leoš Janáček, pacientům hrával houslový virtuos Jan Kubelík a v roce 1912 zde byl i T. G. Masaryk s rodinou. Dnešní podobu Čeladné pak hodně určil golf — v roce 2001 se tu otevřelo největší golfové hřiště v Česku a z obce se stalo vyhledávané rekreační místo.
Pátek: vířivka, opékání a Lily poprvé spí sama
Ještě než jsme dorazili, přijel Dušan jako první, tak jsem mu psal, aby pomaličku zatápěl ve vířivce, ať to do našeho příjezdu krásně stíháme a můžeme se rovnou koupat. Holky se totiž na to samozřejmě moc těšily. Když jsme dojeli, Dušan už ve vířivce topil, takže jsme si večer něco opekli a pak se s dětmi šli vířivkovat. Byl to úplně skvělý večer — děti si to náramně užily a byly nadšené.
Holky šly nakonec docela pozdě spát, což mě překvapilo, že vydržely. A hlavně — Lily poprvé chtěla spát sama a opravdu to zvládla! Spala na posteli kousek ode mě ve vedlejší místnosti. Jinak má normálně v ložnici postýlku přiraženou k posteli, takže tohle byla taková malá premiéra a docela velký krok.
Sobota: první závody a záhadný žlutý stan
Druhý den ráno jsme dorazili na Smart Ranch někdy kolem deváté či desáté a čekal nás první závodní den. Koně z našeho týmu jsme měli ustájené v boxech Ranche 13 — ve venkovních boxech pod velkým žlutým stanem (boxy 701 až 710).
A teď ta záhada. Jak jsem poprvé vlezl do toho žlutého stanu, začala se mi divně motat hlava — taková lehká závrať, skoro jako mžitky před očima. Říkám si: „Co to je?“ Vylezl jsem ven pro sedlo a najednou mi bylo zase dobře. Tak jsem to hodil za hlavu, napil se, a šel zpátky — a zase to samé. A potřetí znovu. Když jsem to nakonec nadhodil Liborovi a holkám, ukázalo se, že to není jen mnou: ten žlutý stan dělal vážně zle skoro každému, kdo do něj vlezl. Nedovedu si to dodnes vysvětlit, ale byl to opravdu zvláštní zážitek — a vydržel nám i na druhý den.
Leinka během dopoledne odjela svůj závod a my si to moc užili. Jediné, co trochu zklamalo, byl bazén na chalupě — venku bylo jen nějakých třiadvacet, čtyřiadvacet stupňů, takže byl celkem studený, ale to se dalo čekat. O to lepší nápad se zdála být vířivka. K tomu se ještě dostaneme.
Oběd, který se pořádně protáhl: U Námořníka a Valašský pivovar
Po závodech jsme chtěli zajet na oběd do restaurace, kam jsme se byli najíst už v lednu a moc nám tam chutnalo.
Nejprve jsme zašli do restaurace U Námořníka — pozor ale na to, že není přímo v Kozlovicích, nýbrž v sousedních Hukvaldech, tedy kousek od nich. Funguje už od roku 1997 a proslulá je masovými specialitami, které kuchaři připravují přímo před hosty na otevřeném ohništi uprostřed restaurace. A jako bonus k výletu: Hukvaldy jsou rodištěm Leoše Janáčka, vévodí jim třetí největší hradní zřícenina v Česku a právě zdejší obora prý skladatele inspirovala k opeře Příhody lišky Bystroušky.
Tentokrát jsme tam ovšem dorazili a bylo úplně plno, takže nás museli odmítnout. Anetka mi naštěstí předtím poradila, že je v Kozlovicích ještě pivovar s restaurací.
Takže jsme navštívili na druhý pokus Valašský pivovar v Kozlovicích. Sídlí v původních hospodářských budovách starého fojtství, jehož hlavní budova nese ve štítě letopočet 1822, a vaří se tu od roku 2008. Nepřehlédnutelné jsou měděné varny s ručně vykovanými „klobouky“, klenuté cihlové stropy a atmosféra první republiky. Mezi stálice patří nefiltrovaný světlý ležák Valašský vojvoda a tmavý Kozlovický fojt; my jsme na čepu zastihli Vojvodu, speciál Kozlovjan a polotmavou Mařku. Zajímavostí je, že v patře pivovaru je obřadní síň, kde oddává kozlovický starosta, a v areálu najdete i muzeum staré obecné školy.
Prostředí bylo opravdu krásné. Paní servírka byla moc příjemná a slíbila, že nás do patnácti minut usadí — a to také dodržela. Co nás ale trochu zklamalo, bylo, že všechno strašně dlouho trvalo. Na pití jsme čekali čtyřicet minut, a to jsme si dali jen pivo, vodu a limonádu — nic, co by se muselo míchat. Barman přitom u baru celou dobu krájel limetky, místo aby nám pití připravil. A ve stejném duchu se neslo i jídlo: čekali jsme skoro dvě hodiny a mezitím se restaurace pomalu vyprázdnila. Děti měly hlad, nás to nebavilo a holky už se chtěly jít podívat na závody, jenže jsme to kvůli čekání vůbec nestihli. Odejít jsme ale nemohli — děti by zůstaly o hladu, a to nešlo. Tak jsme se nakonec po dlouhém čekání najedli a popojeli zpět na chalupu.
Když se ve vířivce zkazila voda (aneb malé domácí kutilství)
Lili v autě usnula, tak jsem ji nechal dospat na gauči. Dušan s Andrejkou se zatím vydali na výlet na rozhlednu a my s Liborem a dětmi jsme se chtěli pustit do vířivky — zatopit, ohřát ji a večer se v ní vyřádit.
Jenže jak jsme vířivku otevřeli, praštil nás do nosu úplně neskutečný zápach. Voda se nám zkazila — nebyla totiž nijak chemicky upravovaná, takže prostě přes noc nevydržela. Volal jsem panu majiteli, ale ten byl zrovna na Krétě a nikdo jiný se prý nedostane pro klíče od sklepa, abychom si mohli napustit novou vodu. Řekl jsem, že to nevadí a necháme to být. Jenže mně to nedalo — děti se na večer ve vířivce moc těšily a do takového smraďochu jsme je pustit nemohli.
Tak začalo malé pátrání. Nejdřív jsem zajel do nedalekého Mountfieldu pro něco, čím by se to dalo zachránit. Měli chlor šok, který znám, jenže ten potřebuje zhruba čtyřiadvacet hodin, než se voda „vydýchá“ — za tři hodiny se v tom koupat nedá, leda byste se osypali. Navíc klasický chlor stejně nemám rád (i u nás doma v bazénu používáme sůl, ne chlor). Tablety ani nic jiného by nám tedy nepomohly.
Nakonec jsme to vymysleli takhle: kousek od vířivky, asi deset metrů, byla sauna a v ní umyvadlo. Řekl jsem si, že tedy vodu z výřivky vypustíme a napustíme znovu odtud. Koupil jsem patnáctimetrovou hadici s třícentimetrovým průměrem a nasadili jsme ji na kohoutek u umyvadla. Jenže — jak jinak — chyběl spád, takže to nemělo tlak a voda nikam pořádně netekla, jen to stříkalo všude kolem. Tak nás napadlo zkusit to z kuchyně, která byla jakoby ve druhém patře a měla lepší spád. Vířivku jsme vypustili, hadici napojili a voda konečně začala téct.
Zbýval poslední problém: z kohoutku to teklo všude kolem a za chvíli bychom měli vyplavenou kuchyni. Jediné, co mě napadlo, bylo dojít do auta pro autolékárničku. Obvazy jsme spoj kolem kohoutku obmotali, přilepili také plastové rukavice, co byly po ruce, a celé to pořádně přelepili páskou. A světe div se — povedlo se! Voda přestala téct mimo a krásně mířila hadicí do vířivky.
Zhruba za necelé dvě hodiny byla vířivka napuštěná, a jakmile byla tak v půlce, začali jsme topit. Na večer jsme tak měli vířivku přichystanou. Něco jsme opekli, děti si to užily a všechno nakonec dopadlo skvěle. Šli jsme spát o něco dřív, protože jsme byli z předchozího dne unavení — ale s pocitem, že jsme to zvládli.
Takhle to zhruba vypadalo:
Neděle: poháry, Frosty, Bizi a cesta domů
Nedělní závodní den byl pohodový a hlavně úspěšný. Leinka jela klusovku, krásně to zvládla a dovezla si druhý pohár za ten víkend — radost tedy byla obrovská.
Dětem to ovšem ještě nestačilo, takže jsme po závodech zajeli do naší domovské stáje za Frosty a Bizi. Lili jezdila na Bizonce a holky na Frosty, takže jsme si u našich koní zajezdili ještě další asi dvě hodiny.
Domů jsme dorazili v neděli večer — unavení a úplně hotoví, ale byl to naprosto super víkend. Pochvaloval si ho dokonce i kamarád Dušan, který koně zrovna nemusí — prý takovéhle závodní víkendy se mu líbí. A to je asi ta nejlepší vizitka.
Tahle i další sezony jsou prostě naše, takže se moc těšíme, až zase vyrazíme. Westernové závody na Smart Ranchi v Kozlovicích nám sedly — krásné prostředí, příjemní lidé a spousta zážitků pro celou rodinu.
