Jezdecká stáj Carcassonne – nový domov pro naše koně

Když jsem řešil, kam přesunout naše koně, věděl jsem jednu věc – pokud má dcera Leia začít závodit, potřebujeme mnohem profesionálnější zázemí, než jaké jsme měli doposud. A protože v plánu bylo i pořízení třetího koně právě pro ni a její závodní začátky, dávalo smysl mít všechny koně pod jednou střechou a v podmínkách, které tomu odpovídají.

Po několika doporučeních a jedné prohlídce právě těchto stájí, ze které jsem odjížděl s pocitem „tohle je ono“, padla tedy volba na Jezdeckou stáj Carcassonne v Nových Hvězdlicích nedaleko Vyškova. V tomto článku popíši, jak stěhování probíhalo, co stáj nabízí, jaké drobnosti mě překvapily a proč věřím, že to bylo správné rozhodnutí.

Proč jsme se rozhodli pro změnu stáje

Hlavním motivem byla jednoznačně Leia. Vidím (nejen já) u ní obrovský potenciál a moc bych jí chtěl umožnit, aby svůj jezdecký sen mohla rozvíjet naplno. K tomu ale potřebujete dvě věci – kvalitní zázemí pro tréninky a stabilní servis pro koně.

Naše stávající ustájení sice mělo svoje kouzlo a hodně jsme to tam měli rádi, ale podmínky pro systematický trénink úplně nevyhovovaly. Chyběla nám zejména krytá hala pro celoroční trénink, krytá kruhová jízdárna a celkově profesionálnější zázemí, ve kterém se dá pracovat bez ohledu na počasí.

K tomu se přidalo plánované pořízení třetího koně pro dcerku, takže logika „vše pod jednou střechou“ začínala být čím dál jasnější.

O stáji Carcassonne (a krátká zastávka v historii Hvězdlic)

Stáj Carcassonne se nachází v městysu Hvězdlice, konkrétně v jeho části Nové Hvězdlice, zhruba 11 km jihovýchodně od Vyškova a 32 km východně od Brna. Pro nás “skoro z Brna” je to autem zhruba 30 minut cesty od domu.

Když už se bavíme o místě, neodpustím si malou historickou odbočku – tahle vesnice má totiž bohatší minulost, než by se na první pohled mohlo zdát. První písemná zmínka o Starých Hvězdlicích pochází už z roku 1282, Nové Hvězdlice jsou poprvé zmíněné v roce 1353, kdy je tehdy už městečkem s tvrzí. Dominantou obce je barokní zámek z roku 1712, vybudovaný podle projektu italského architekta Giovanniho Pietra Tencally jako letní sídlo brněnských augustiniánů od svatého Tomáše. Dnes v něm sídlí domov pro seniory.

Samotný projekt Stáje Carcassonne je o poznání mladší – rozsáhlá rekonstrukce a výstavba moderního jezdeckého areálu se rozjela v roce 2022 a byla dokončena v roce 2025. Areál je navržen tak, aby splňoval to, co dnes mají špičkové sportovní stáje v zahraničí, a hlavně tak, aby koním nabídl maximální pohodu.

V kostce, co stáj nabízí:

• ustájení pro zhruba 20+ koní v moderních, vzdušných boxech,

• přibližně 4 hektary rozdělených travnatých výběhů,

• dvě kryté haly (jedna velká hlavní jízdárna a jedna menší),

• zastřešená kruhová jízdárna,

• venkovní jízdárna s kvalitním pískovým povrchem,

• pískové paddocky pro celoroční pohyb,

• mycí box, solárium, solná jeskyně, sušárna dek,

• profesionálně řešená krmírna s individuálním krmením pro každého koně.

A asi nejdůležitější věc – ve stáji vládne klid. I když je tam dohromady přes 20 koní, mají tam jen pár majitelů, takže se tam s nikým netlačíte. Žádné davy, žádný zmatek, žádný křik. Pro mě i koně obrovské plus.

Stěhování koní – rychlá akce „škatulata, hejbejte se“

Jezdecká stáj Carcassonne má docela dlouhou čekací listinu, ale měli jsme štěstí, že zrovna odjížděli dva drezurní koně, takže se objevila volná místa. Domluva proběhla rychle, takže jsme prakticky ze dne na den řešili stěhování, moc času na rozhodování totiž nebylo.

Pro převoz jsem opět využil služeb Sáry Pánkové, která dělá profesionální odvoz koní. S ní mám jen ty nejlepší zkušenosti – před lety nám doslova zachránila poníka Bizonku, když měla koliku. V té době byla absolutně jediná, kdo byl ochotný všeho nechat a okamžitě přijet. Díky tomu jsme Bizonku dovezli na Vetuni v Brně, kde ji zachránili. Všichni ostatní už nad ní v té době lámali hůl. Sáru tedy mohu jen vřele doporučit.

V sobotu ráno přijela, koně jsme bez problému naložili. Frosty (American Quarter Horse) nastoupila zcela v klidu. Bizonka, naše malá Shetland ponička, bohužel jako by si v polovině nakládání řekla, že tohle vlastně nechce – v hangru se otočila a klidně si vyšla zpátky ven. Takže s ní bylo trochu více cirkusu, ale nakonec se i ona nechala přesvědčit.

Mimochodem cesta byla pro oba koně zajímavá. Sára má v autě kameru a po příjezdu a mém dotazu, zda koně byly v pohodě, mi řekla, že Frosty Bizonku prakticky nepustila k senu. Bizonka takovéhle věci samozřejmě nemá moc ráda, takže pro ni to byl pravděpodobně méně příjemný zážitek, ale celý převoz trval asi 40 minut, takže to v pohodě zvládla.

První den v novém domově

Po příjezdu do stáje na nás čekal personál perfektně připravený. Všechno bylo nachystané, bez stresu, naprosto profesionálně.

Holky jsem chtěl mít vedle sebe – jednak jsou na to zvyklé, jednak v novém prostředí dává smysl, aby měly aspoň nějakou jistotu. Bizonku jsme zavedli do jejího boxu a ta v okamžiku, kdy uviděla seno, naprosto nic neřešila. Pro Bizonku je seno a jídlo celkově vždycky jasná priorita.

Frosty se mi zdála od začátku trochu nervózní, ale říkal jsem si – nové prostředí, víc koní, je to v pohodě. V této hale je celkem cca 20 boxů, plus jsou další koně ve vedlejší hale, takže je to úplně jiné stádo a počet, než na jaké byla zvyklá. V předchozí stáji byla ve společnosti jen tří koní.

Holky jsme pak na chvilku pustili spolu do paddocku a tam vypadalo všechno v pohodě. Frosty působila uvolněně, Bizonka byla typická Bizonka, takže jsem tam ještě tak hodinu dvě pobyl, vybalil věci, dal je do sedlovny, a po pár hodinách v klidu odjel domů.

A pak přišel večerní telefonát od majitelky stáje.

„Frosty dělá čubr, vykopla a prokopla nám desku v boxu.“

To bylo celkem překvapení. Ukázalo se, že nervozita, která se přes den zdánlivě rozplynula, večer naplno propukla. Po krátké poradě jsme se rozhodli holky přemístit do vedlejší haly, kde jsou zatím jen dva další koně. A v ten okamžik bylo po dramatu – Frosty se okamžitě zklidnila a od té doby je relativně v pohodě.

Pravděpodobně jí prostě vadilo, že je v boxech kolem ní tolik koní najednou. Necháme jí pár dnů aklimatizovat a pak ji zkusíme případně přemístit zpátky, ať si zvykne i na větší stádo. V létě nás totiž čeká letní jezdecký tábor a soustředění, kam plánujeme mimo jiné vzít Frosty, takže je důležité, aby si na nové prostředí dokázala zvyknout.

Druhý den jsme řešili kování – a to už proběhlo bez jediného škobrtnutí. 

Zázemí, ze kterého má jezdec radost

Když mluvím o zázemí, opravdu je to tu na vysoké úrovni a okamžitě to poznáte.

Krmírna je pro mě jeden z nejlepších příkladů profesionality stáje. Každý kůň má svůj rozpis na  nástěnce, kde je detailně rozepsané, co kdo dostává a v jakém množství. Vše je vždy na ráno a večer připraveno v kyblíčcích s popisky, takže se nemůže stát, že by někdo dostal špatné krmivo. Naprosto na 100 % se dodržuje to, co je u koně napsané. Toto je oproti minulosti gigantický rozdíl – ale o tom za chvíli.

Co dále stojí za zmínku:

Sušárna na deky. Ta je pro mě obrovská úleva. Doteď jsem všechno vozil přes celé Brno do Equiservisu na vyprání a sušení. Tady mi stačí napsat na společný WhatsApp, že mám k vyprání deku, dám ji do koše – a po vyprání ji mám připravenou v regálu v sušárně ve stáji. Takový servis přímo na místě je za mě obrovské plus.

Klubovna je opravdu pěkná – příjemné prostředí, dřevěný strop, prostor pro chvíli posezení s ostatními. Rozhodně ne nějaké provizorní skladiště, jak to bohužel ve většině stájích bývá.

Sedlovna je čistá, prostorná a má svůj vlastní prostor pro každého majitele. Sedla, deky, helmy – všechno má svoje místo.

Sociální zázemí, šatny, šatní skříňky – vše vypadá tak, jak má. Reprezentativně a moderně.

WhatsApp komunikace. Tohle je drobnost, ale úžasná. Stáj má společnou skupinu, kde se sdílí, kdy koně jdou ven, kdy zpátky do paddocku, kdy mají zvláštní program, majitelé mohou taktéž psát aktuální požadavky a podobně. Komunikace funguje plynule a má to obrovský přínos pro to, abyste měli o svém koni maximální přehled, i když u něj zrovna nejste.

Stáj má i svou vlastní louku, na kterou holky chodí spolu. Letos ještě na pastvě nebyly, takže je nejdřív vypouštíme jen na chvilku dopoledne a pak jdou odpoledne do pískového paddocku. Vždycky je potřeba si pohlídat, aby si žaludek nestihly rozhodit nebo aby nedostaly koliku. Bizonku taktéž v dohledné době ostříhám – jako starší dáma to potřebuje třikrát do roka, a léto se blíží.

Pestrá společnost: drezura, parkur, western

Co se týče složení stáje, většina koní je drezurních, což odpovídá obecnému trendu v podobných areálech. Najdete tu hodně klasické anglické ježdění, něco málo parkurového směru (soudě dle překážek a vybavení v hale) a pak dvojici westernových koní – ke kterým teď přibyla ještě i Frosty se mnou.

Ostatní majitelé i jezdci, které jsem měl možnost potkat, jsou velmi seriózní lidé. Přiznávám, že jsem jediný chlap mezi nimi, ale to je v jezdeckém světě běžná realita. Jsem příjemně překvapený jejich přístupem – jezdecký sport tu řeší opravdu profesionálně, na špičkové úrovni, a přesto jsou to velmi přátelští a otevření lidé.

A jedna úsměvná příhoda na okraj – když jsme koně Tobiase seznamovali s Bizonkou, byl z toho úplně hotový. Vedlejší koník (nebudu jmenovat) byl tak rozhozený, že vyhazoval hlavou až nad box. Mám pár fotek, je to fajn k pobavení. Když ho dnes vedli do výběhu, tak tam tancoval ze strany na stranu, takže se s ním majitelé ani stájnice určitě nenudí. Pokud bude vedle našich koní, věřím, že určitě o zábavu nebude nouze.

Drobnost na závěr: psi a Bronko

Jediné, co vnímám ne snad jako negativum, ale jako odlišnost oproti starému zázemí, je režim pro psy. V předchozí stáji mohl náš pes lítat na volno, jak chtěl. Tady je to omezenější – psi mohou do areálu, ale nesmí běhat bez vodítka.

Pro nás to znamená trochu úpravu zvyklostí, hlavně proto, že máme štěně Bronka, který je teď ještě malý a logicky vyžaduje pozornost. Do stáje ho budu brát na vodítku a hlavně na volno pak ven na vyjížďky. Plně chápu, proč to tak je – stáj má profesionální klientelu a klid je tu klíčový pro koně a také pro to, aby všichni mohli trénovat, jak potřebují.

Co nás čeká dál: trenérka, fyzioterapeutka, výživová poradkyně

Jedna věc mě po příjezdu trochu zaskočila – několik lidí nezávisle na sobě mi řeklo, že Frosty by mohla být trochu objemnější. I moje kamarádka z Ameriky, které jsem poslal fotku, mi nezávisle napsala podobnou věc. Že by jí prospělo trochu přikrmit a víc nasvalit.

Já ji vidím téměř každý den, takže mi tohle vůbec nepřišlo. Ale když to říká několik lidí, kteří se kolem koních pohybují roky, je třeba to brát vážně.

Bohužel mi to vyvolalo i jednu nepříjemnou vzpomínku. Dva dny před odjezdem jsem byl ve staré stáji svědkem toho, jak při krmení dvě třináctileté holky večer vůbec netušily, který kybl s krmením patří kterému koni. Hádaly se mezi sebou, co je müsli, co je mash, co jsou vitamíny. To mě upřímně nepříjemně překvapilo a do určité míry je to i moje chyba, že jsem si tohle dřív nepohlídal. Věřím, že snad krmení Frosty jako takové bylo v pohodě, ale objektivně teď úplně nevím.

Ve stáji Carcassonne tohle riziko prostě není. Vše je popsané, vše je odměřené, vše má svého konkrétního příjemce.

A protože tady mají perfektní servis i pro takové věci, využiji situace a nasměruji péči o Frosty správným směrem:

• objednal jsem si fyzioterapeutku (která tam pravidelně dojíždí),

• domluvil jsem si trenérku pro sebe a Frosty, která mě naučí, jak Frosty správně trénovat a nasvalit,

• a do třetice řeším výživovou poradkyni, která se na holky podívá a navrhne případnou úpravu krmných dávek.

Cílem rozhodně není mít z Frosty „špekáčka“. Cílem je, aby měla správné svaly, byla v pohodě a fungovala dobře. Bizonka je naopak typická skromná dáma – ta má spíš opačný problém, je z principu a věčného nonstop hladu trošku objemnější. Nechám si tedy poradit od odborníků, kteří tomu rozumí lépe než já, a případně se podle toho zařídíme.

Závěrem, co dodat?

Když to mám shrnout – stěhování koní do Stáje Carcassonne vidím jako jednoznačně dobré rozhodnutí. Holky tam podle mě budou spokojené, zázemí je nadstandardní, servis profesionální a lidé okolo opravdu rozumí svému řemeslu. Věřím, že po pár dnech se tam holky úplně sžijí s okolím a budou si to tam užívat.

Pro mě je to navíc velký krok kupředu z hlediska tréninku, péče i klidu na pravidelnou práci. A co je pro mě možná nejdůležitější – Leia tu dostane podmínky, ve kterých může reálně naplno rozvíjet svůj jezdecký potenciál.

Jediná „výstraha“, kterou jsem dostal od kamarádky, byla úsměvná: „Dej si pozor, ať tě tam neukecají, abys koupil drezurního koně, místo westernového.“ Vzhledem k tomu, že je to drezurně silné prostředí, prý se to může stát snadno. No – kdyby se nakonec Leia rozhodla jezdit drezuru místo westernu, bylo by mi to asi jedno. Hlavně ať z toho má radost a ať si svoji jezdeckou cestu užije.

Cesta a čas nám ukáží, kudy se vydáme. Ale začátek je opravdu povedený.

PS: Vytvořil jsem krátké story na Instagram, které přesně vystihuje naše stěhování :)