Ústní tradice pomalu vymírá. ještě před dvaceti lety jste na ulici potkali babičky a dědečky a ti vám řekli: „Hej, mám pro tebe příběh.“ Ale teď ke mně jen přijdou, natáhnou telefon a řeknou: „Viděl jsi tohle?“ a smějí se. Prostě to není to samé.
Dnes jsem si řekl, že udělám, co můžu, abych tomu trendu vzdoroval. Povím vám tři krátké příběhy (nebo vtipy), které ukazují naši texaskou hrdost. Pokud je budete považovat za hodné, můžete je dokonce předat dál – jen ne přes telefony.
První jsem slyšel od svého otce, když mi bylo asi deset. Byl to můj první kontakt s tímto žánrem a hned mě to chytlo. Zněl takto:
„Muž z Kentucky mluvil s Texasanem a chlubil se vším tím zlatem, které mají ve Fort Knox. Kentucký muž řekl: ‚Víš, máme ve Fort Knox dost zlata na to, abychom postavili zeď z čistého zlata, vysokou šest stop, kolem celého Texasu?‘
Texasan na to: ‚Opravdu? Víš co, jen si tu zeď postav – a jestli se nám zalíbí, tak si ji koupíme.‘“
Teď to není zrovna vtip, ze kterého byste se váleli po zemi smíchy, ale byl to můj první takový příběh a připadal mi strašně chytrý. V deseti letech jsem netušil, že něco takového existuje, a hned jsem chtěl slyšet víc.
Tady je další:
Ten pochází z knihy Johna Gunthera Inside U.S.A. Pamatujete si Gunthera, který proslul citátem: „Jestli je muž z Texasu, sám ti to řekne. Jestli ne, proč ho ztrapňovat otázkou?“
Gunther píše, že muž z Bostonu navštívil přítele v Texasu. Bostonský byl unavený z cesty a šel brzy spát. Když odtáhl přikrývku, byl šokovaný, protože pod ní na něj čekal 12palcový humr. Místo aby se nechal Texasanem nachytat tímto žertem, humra zvedl a odnesl ho do obývacího pokoje, kde jeho přítel četl noviny.
Zvedl humra a řekl: „Vy v Texasu máte ale velké štěnice.“
Texasan se podíval přes noviny, zamžoural na humra a protáhle řekl: „No, to musí být ještě mládě.“
Poslední příběh, opravdová texaská klasika ze 60. let, se týká hrdého Texasana, který zemřel a dostal se do nebe. Svatý Petr mu dělal úvodní prohlídku, aby ho seznámil s krásami toho místa.
Nejdřív mu ukázal zasněžené vrcholky připomínající švýcarské Alpy a Texasan řekl: „No, jsou pěkné, jestli máš rád hory celé pokryté sněhem. Já mám radši ty své s občas lehkou vrstvou sněhu a jinak horké a suché, jako máme v Big Bend (národním parku).“
Potom svatý Petr vzal Texasana za loket a vzlétl s ním na vrchol, odkud byl výhled na jiskřivou horskou řeku.
„Viděl jsi někdy krásnější modrou barvu?“ zeptal se svatý Petr.
„Ne,“ řekl Texasan, „ale jestli chceš vidět tu nejkrásnější tyrkysovou řeku na světě, musíš se podívat na Devils River v západním Texasu. Omlouvám se, že ho zmiňuju, ale tak se jmenuje. A o Guadalupe ani nemluvě...“
Svatý Petr ho přerušil a ukázal na alpský les, jehož listy se vlnily v jemném horském vánku.
Texasan řekl: „Působivé, ale nic mi nemůže ukrást srdce od borových lesů ve východním Texasu. Viděl jsi někdy Big Thicket (národní rezervaci)?“
Zoufale svatý Petr odletěl s Texasanem na samotný okraj nebe a nechal ho nahlédnout dolů. Daleko, daleko dole bylo husté ohnivé a kouřové peklo, kam až oko dohlédlo. Svatý Petr řekl skoro hrozivým tónem: „Co si o tom myslíš?“
„To je pořádný velký požár a evidentně mimo kontrolu, ale víš co, máme dole v Houstonu kluky, kteří ti to uhasí.“
