Než přišla rozhodnutí Nejvyššího soudu, nové zákony a hnutí, kterému se říkalo „za občanská práva", existovaly vlastně dvě Ameriky, jedna bělošská a jedna černošská. Vládli běloši a černoši se protloukali, jak nejlépe uměli, jako občané druhé kategorie. Neplatilo to jen na Jihu, ale po celé zemi. Příručka pro černošské motoristy nazvaná The Negro Motorist Green Book (běžně se jí říkalo prostě Zelená kniha) byla praktickým výrazem té doby.
Na Zelenou knihu si sotva kdo vzpomněl, dokud ji v roce 2018 neoživil stejnojmenný film oceněný Oscarem. Snímek Zelená kniha vycházel z laciné příručky pro černošské řidiče, kteří cestovali napříč Spojenými státy v období takzvaného jimcrowismu, tedy v době rasově oddělených ubytoven, jídelen a podobně. Příručku vymyslel v roce 1936 harlemský listonoš Victor Hugo Green. Začínalo to jako skromná snaha pomoci černochům vyznat se v rozmanitých čtvrtích New Yorku, ale v dalších letech se rozšířila o sousední státy, poté o Jih a nakonec o vzdálený Západ. Zelená kniha uváděla hotely, zájezdní hostince, restaurace, ba i čerpací stanice, které vítaly afroamerickou klientelu. Slibovala, že cestu udělá „příjemnější", ne-li úplně bezpečnou, tím, že vytiskla to, co se po léta předávalo jen ústně. Znamenala také úsvit nové doby, kdy už černoši nebyli odkázáni jen na cestování v oddělených vagonech a v meziměstských autobusech. Automobil dal Afroameričanům svobodu vyrazit na otevřenou silnici, ale neodpovídal na otázku, kde přespat, najíst se a natankovat. To zvládla malá brožurka Victora Greena. Na obálce nesla jednoduché varování: „Noste Zelenou knihu s sebou. Můžete ji potřebovat!"
Vydání z roku 1939 bylo první, které zahrnovalo Fort Worth. Skromná místní nabídka ukazovala, jak hluboce byla segregace v severním Texasu zakořeněná a jak malá byla afroamerická podnikatelská komunita. Uváděla pouhé dva hotely, Del Rey na adrese 901 Jones St. a hotel Jim na adrese 413–15 E. Fifth, oba na východním okraji centra, a jednu čerpací stanici (970 E. Humboldt). Ve všech čtyřech či pěti zřetelně černošských čtvrtích Fort Worth to byla jediná veřejná místa, kde se mohli černošští cestovatelé spolehnout na vlídné přijetí. Samozřejmě museli všechna tři místa nejprve najít, což v dobách před navigací znamenalo zastavit a ptát se na cestu. Starší hotel, Main Hotel v ulici Rusk naproti divadlu Majestic, byl v době vydání Zelené knihy už zavřený. Veřejných ubytoven bylo tak málo nejen proto, že jen málo černochů cestovalo daleko od domova, ale i proto, že v černošské obci bylo zvykem, aby černošští návštěvníci přespávali u přátel, příbuzných nebo v rodinných penzionech, kterým se říkalo „turistické domy". Přesně to dělala operní hvězda Marian Andersonová, když přijela do města v letech 1939 a 1941, a stejně tak Martin Luther King v roce 1959.
Hotel Jim fungoval jako opravdový hotel, i když vypadal spíš jako velký dům než jako podnik: měl padesát pokojů, recepci, pokojovou službu, kadeřnictví a jídelnu. Postavil ho koncem dvacátých let William „Gooseneck Bill" McDonald a pojmenoval ho po své druhé manželce Jimmie Strickland McDonaldové. McDonald byl bankéř, nikoliv hoteliér. Jim prodal hotel v roce 1934 Oscaru a Levimu Cooperovým, kteří přistavěli křídlo s pětadvaceti pokoji, prostorem pro soukromé akce a noční podnik, jenž se ukázal být nejpamátnější součástí celého podniku. V následujících letech se z „Varsity Clubu" stala významná zastávka na takzvaném chitlin' okruhu (síti podniků, kde vystupovali černošští umělci) a líheň černošské hudební kultury v severním Texasu. Hráli tu Aaron „T-Bone" Walker, Fats Waller, Louis Armstrong, Count Basie a bezpočet dalších afroamerických velikánů a přitahovali jak černošské, tak bělošské publikum. Walker vedl domácí kapelu a získal si uznání daleko za hranicemi Fort Worth. V roce 1953 se z podniku stal New Jim Hotel, jehož název zastíral jeho úpadek. Místo nakonec padlo pod demoliční kouli v roce 1964, kdy zrušení segregace otevřelo jiné, příjemnější ubytovny. Dnes je na tom místě parkoviště za starou budovou listu Fort Worth Press na rohu ulic Fourth a Jones, kde nyní sídlí policejní stanice Fort Worth.
Oscar Cooper provozoval také restauraci Green Leaf, původně na adrese 315 E. Ninth, jedinou celonoční jídelnu pro černochy ve Fort Worth. Byla místem setkávání místních, kteří sem chodili za domácí kuchyní, i cestovatelů, pro něž představovala vítanou oázu na dlouhých cestách. Celonoční jídelny byly pro bělošské cestovatele běžnou součástí měst, pro černošské cestovatele byly novinkou.
V dalších vydáních Zelené knihy se seznam ubytoven ve Fort Worth rozšiřoval, což odráželo jak rostoucí cestovní ruch mezi Afroameričany, tak otevírání dalších míst, která se starala o černošské cestovatele. V roce 1947 přibyly na seznam dvě restaurace a další čerpací stanice. Jedna z restaurací byla součástí třípatrového černošského spolku YMCA na adrese 1604 Jones. Pozemek věnoval v roce 1939 Bill McDonald na počest svého syna Billa McDonalda mladšího, který zemřel v roce 1920. Čerpací stanice na adrese 1151 New York St. byla dalším uznáním toho, že i černošští motoristé museli na cestách tankovat.
V roce 1956 se na seznam přidaly hotely Clover a Mohawk. Clover (1901 E. Fourth) stál ve čtvrti Rock Island Bottom, smíšené obchodní a obytné oblasti v nížině u řeky Trinity hned na východ od města. Mohawk (217 E. Fifteenth) se nacházel, stejně jako většina ostatních černošských podniků té doby, v původní černošské obchodní čtvrti na východním okraji centra, v oblasti táhnoucí se od ulice Sixth k Sixteenth a od Calhoun k Jones.
V letech 1957 a 1958 přibyly na seznam hotel Monterey a restaurace Rose Cliff, oba ve čtvrti Terrell Heights na bližší jižní straně města. Šlo o první středostavovskou černošskou čtvrť ve Fort Worth, ležící na křižovatce ulic Rosedale a Terrell.
Vydání z roku 1966 zahrnovalo známá jména z dřívějších knih. Časy se však měnily, jak zpíval Bob Dylan. Byly to dva roky poté, co zákon o občanských právech nařídil konec segregovaných veřejných ubytoven. V čele změn stál obchodní dům Leonard's, který začal své cedule „Pouze pro bílé" sundávat už v roce 1962. Výstavba dálnice North–South a kongresového centra Tarrant County zlikvidovala mnoho černošských podniků a domů a z někdejší vzkvétající černošské obchodní čtvrti na ulicích Calhoun a Jones se z velké části staly průmyslové pozemky a parkoviště.
Kniha se v průběhu let proměňovala. Z názvu The Negro Motorist Green Book se stal The Negro Travelers' Green Book a cena vyšplhala v padesátých letech na 1,25 dolaru. S tím, jak se na cesty vydávala rostoucí černošská střední třída, se z knihy stal nejen průvodce pro cestovatele, ale i průvodce po „dovolenkových místech". Dovolená byla v černošské komunitě poměrně novou věcí. Victor Green, věčný optimista, ve vydání z roku 1948 předpovídal, že přijde den, kdy už taková příručka nebude potřeba, protože „my jako rasa budeme mít ve Spojených státech rovné příležitosti a práva". A pak „budeme moci jet, kamkoli se nám zlíbí, a bez ponížení". V roce 1966 Zelená kniha poprvé na obálce neuváděla žádný odkaz na barvu pleti a použila vyobrazení rasově nevyhraněné osoby. Patrně byla nyní určena všem cestovatelům, kteří toužili po „dovolené bez nepříjemností". Černošští čtenáři dobře věděli, co se těmi „nepříjemnostmi" myslí. Veškeré údaje v knize stále sloužily k pohodlí černošských cestovatelů. Byl to poslední rok, kdy Zelená kniha vyšla.
Její zánik odrážel proměnu doby. Alespoň podle zákona se nyní mohli černoši najíst a přespat, kdekoli chtěli. Stinnou stránkou nově nabyté svobody bylo, že mnoho známých černošských podniků zaniklo, protože nedokázalo soupeřit s vybranějšími bělošskými podniky. Některé z nich držela při životě jen rasová věrnost a zvyk. Napsáno bylo jasně, když se v roce 1963 prodal motel Clover, tehdy inzerovaný jako „barevný majetek" s „velkým potenciálem". Z dějin byl nakonec vymazán dokončením dálnice North–South (I-35W) procházející srdcem čtvrti Rock Island Bottom.
Dnes je Zelená kniha už jen filmem, ale ve své době byla terénním průvodcem afroamerického cestovatele. Jedním z posledních pozůstatků té éry byl motel Green Acre Courts v Dallasu, který byl ve čtyřicátých a padesátých letech přední „motorovou noclehárnou" pro černošské cestovatele na východní straně řeky Trinity, kteří hledali klimatizovaný pokoj a teplou sprchu. Dlouho po svém zavření, za jistých řečí o tom, že by se mělo místo zachránit jako historická památka, byl v roce 2017 zbořen. Tím, že film knihu vyzdvihl do popředí, učinil z ní sběratelský předmět. V roce 2019 se ohmataný výtisk vydání z roku 1958 prodal v dražbě za 27 500 dolarů. Zachovalý výtisk některého z raných vydání se prodává za mnohonásobek této částky, pokud se vůbec nějaký najde.
