„Byli jsme štváni jako vlci psanci," prohlásil Sam Houston ve svém inauguračním projevu jako vůbec první zvolený prezident Texaské republiky. „Naše malá družina byla hnána z jednoho úkrytu do druhého a dohnána až na samou hranici zoufalství; zatímco krev našich příbuzných a přátel volala po odplatě uraženého Boha a stoupala až k nebesům, střetli jsme se s nepřítelem a porazili ho."
Bylo to v říjnu roku 1836, tedy půl roku poté, co Houstonovo povstalecké vojsko porazilo v bitvě u San Jacinta síly Santy Anny a vytrhlo Texas ze zbytku Mexika. Kosti v Houstonově kotníku, které roztříštila kulka z muškety během bojů, se ještě nestačily zhojit. Příval vzrušení, který následoval po jeho nečekaném vítězství, dosud neopadl a krev padlých druhů od Alama i z dalších bojišť jako by ještě doutnala. Alespoň takový pocit člověk získá, když čte Houstonova slova plná spravedlivého úžasu, a není pochyb, že proslov přednesl osobně se vší divadelní silou své osobnosti.
Texas, „kousek země takřka neznámý zeměpisu své doby", už nebyl neklidnou pohraniční provincií mexické federace. Rázem se stal vlastním samostatným státem. A jak dosvědčí každý, kdo se kdy setkal s okázalým Texasanem, tenhle stát se o sobě takto nedokáže přestat přemýšlet. Všechny otřepané znaky texaské povahy, tedy odvaha, vzdorovitost, spoléhání sám na sebe i zamilovanost do sebe samého, se ozývají v Houstonově projevu a vylíhly se právě z těžce vydobytého národního sebevědomí Texasu.
Texaská republika si nárokovala rozlehlou řeku Rio Grande jako svou jižní a západní hranici, což z ní tehdy dělalo daleko větší útvar, než jaký měl vzniknout, když se roku 1850 nakonec ustálily hranice Texasu coby státu Unie. S rozlohou 389 166 čtverečních mil byla tato země téměř dvakrát větší než Francie. Žádný evropský palác tu ale prezidenta neubytoval a ani neposloužil jako sídlo vlády. Národní parlament byla obyčejná prkenná bouda. Noví senátoři a poslanci často spávali rovnou na zemi pod rozložitým dubem. Ministrem zahraničí, tedy člověkem pověřeným zastupovat Texas před světem, byl Stephen F. Austin, muž, který jako první přivedl anglicky mluvící osadníky do mexického Texasu. Jeho vládní zázemí nebylo o nic honosnější. Bydlel v kůlně a brzy zemřel na zápal plic poté, co skulinami prosvištěl studený severní vítr. Texas byl od samého počátku republikou velikosti, drsnosti a bojovnosti.
Také jiné státy bývaly nebo se měly stát nezávislými zeměmi, než vstoupily do Unie. Vermont se prohlásil republikou roku 1777, než roku 1791 vstoupil do Spojených států. Kalifornská republika medvědí vlajky existovala v roce 1846 pouhých pětadvacet dní. A po svržení královny Liliuokalani, panovnice havajského království, strávila nově vzniklá Havajská republika čtyři léta v nejistém očekávání, než ji Spojené státy připojily.
Většina Texasanů počítala s tím, že budou připojeni také, jenže z Texaské republiky se vyklubal nejen přechodný útvar, ale cosi jako opravdová země. Vydržela bezmála deset let, od roku 1836 do roku 1845. Nakonec ji uznaly i jiné státy, konkrétně Spojené státy, Francie, Anglie a Nizozemsko. Měla vlastní vlajku, úřední státní pečeť, loďstvo, nejvyšší soud i poštovní službu, přestože byla země tak obrovská a tak zadlužená, že svým poštovním poslům platila půdou místo penězi.
Co bránilo tomu, aby se Texas rovnou stal součástí Spojených států, bylo jeho postavení útočiště otroctví a jeho neochota se toho vzdát. Jeho hospodářské blaho stálo na plantážním pěstování bavlny, což zase záviselo na zotročených dělnících. Bavlna tvořila devadesát procent vývozu. Bez otroctví, napsal Austin deset let předtím, než vypukla texaská revoluce, „nás na dlouhou dobu, možná do konce života, nečeká nic než chudoba".
Trvání Texasu na tom, že zůstane otrokářskou republikou, se ale střetlo s vášnivým a nedořešeným sporem, který se ve Spojených státech vedl o rozšiřování otroctví. Podle slov kvakerského aktivisty Benjamina Lundyho, který Texas už léta obezřetně sledoval, byl skutečným cílem celé revoluce vždy pouze záměr přinést do Unie „rozsáhlý a výnosný trh s otroky".
Odmítnutí ze strany země, do níž toužili vstoupit, jen prohlubovalo pocit křivdy a osamocení, který anglicky mluvící Texas už tehdy prožíval, když byl přehlíženou částí Mexika. Texas byl zvyklý, že ho neznámí činitelé v dalekých hlavních městech považovali za trvalý problém. A sám měl spoustu vlastních problémů k řešení. Jedna z cest, jak pochopit, proč si Texasané vypěstovali tak hrdé a bojovné sebevědomí, vede přes uvědomění, že po celých deset let své existence se Texaská republika ocitala a sama se udržovala ve válce.
Vojsko Santy Anny sice bylo u San Jacinta poraženo, jenže mexická vláda se s myšlenkou, že Texas teď patří americkým přivandrovalcům, které Santa Anna pokládal za lupiče půdy, nikdy tak úplně nesmířila. Mexiko, jak potvrdily jedny veracruzské noviny, „nevědělo o žádné zemi jménem republika Texas, nýbrž jen o houfu dobrodruhů, kteří se bouří proti zákonům vlády republiky".
Panovala tu celková atmosféra svárlivosti, která po bitvě u San Jacinta téměř neustala. Ze Spojených států stále proudili noví příchozí, dychtiví oživit boj, který zmeškali. Mirabeau Lamar, ctižádostivý politik a zapálený básník, dorazil do Texasu právě včas, aby se proti Santovi Annovi utkal jako řadový voják, a o půl roku později už byl viceprezidentem nové republiky. Prezidentem se stal po skončení Houstonova prvního dvouletého období, připojení k Unii označil za „hrob všech nadějí a štěstí" Texasu a rozhodl se, že Texas se klidně může stát mocnou zemí sám o sobě. Jeho politika byla krutá a přiváděla stát na mizinu. Vedl válku proti Čerokíům a znovu rozdmýchal letité nepřátelství s Komanči. Vyslal katastrofální výpravu do Santa Fe ve snaze donutit tamní vzpurné obyvatele, aby uvěřili, že jsou teď Texasany, a ne Mexičany, za něž se sami považovali. „Kamkoli Texasan vkročí," řekl jim Lamar v jednom z prvních a nejvelkolepějších prázdných chvástání texaských dějin, „mění pustinu v úrodný kraj."
Když Lamarovo neblahé volební období skončilo a do úřadu se vrátil Houston, Mexiko vpadlo do Texasu ne jednou, nýbrž hned dvakrát. Vojska byla odražena a poté byl odražen i Texas, když se sám pokusil vpadnout do Mexika. V době, kdy byl Texas roku 1845 konečně připojen ke Spojeným státům, byl vyčerpaný a bez peněz. Vyprávění o svém zrození, které si během těch deseti let republiky o sobě utvořil, tedy příběh o boji za svobodu na Mexiku, o svaté oběti u Alama a o slavném vítězství u San Jacinta, ale bylo živeno tak pečlivě, že se nakonec nejen uchovalo v paměti, ale rovnou bylo povýšeno na svatyni.
Připojení Texasu vedlo k válce mezi Spojenými státy a Mexikem, ta zase k tomu, že Spojené státy získaly rozsáhlá nová území, což ještě přiživilo trpký spor o rozšiřování otroctví. Výsledkem byla občanská válka, v níž se Texas odtrhl od Unie, která ho kdysi neochotně přijala, právě tak jako se předtím odtrhl od mexického národa. V jistém smyslu se odtrhl i od poraženého Jihu. Texas usilovně pěstoval představu, že je něčím sám o sobě. Neměl potřebu oddávat se snění o Ztracené věci, dokud měl na západě hranici, kterou mohl využívat, a odpor původních obyvatel, který bylo třeba potlačit.
Texaská státní píseň byla přijata roku 1929, tedy čtyřiašedesát let po skončení občanské války. Na rozdíl od teskných a nostalgických oficiálních písní jiných států poraženého Jihu, s jejich zmínkami o líbezně švitořících ptácích a „hrdých erbovních stromech", je „Texas, náš Texas" živoucí vládychtivou hymnou. Slovní spojení „největší a nejvznešenější" muselo být poté, co roku 1959 vstoupila do Unie Aljaška, změněno na „nejsmělejší a nejvznešenější", ale „nejsmělejší" ostatně nejspíš vystihuje podstatu lépe. Jinak píseň zůstává nezměněna, stejně jako národní hrdost, kterou opěvuje. Texas byl svého času, a stále ne tak úplně tajně chce zůstat, „říší širou a slavnou".
