Psal se rok 1950 a moderní hnutí za občanská práva mělo přijít teprve za nějaké čtyři až pět let. Smutné události, které se odehrály na obou březích řeky Trinity, byly předzvěstí toho, co mělo teprve nastat. Spojily se v jeden osudový shluk zpráv, jichž si bílý tisk vůbec nevšiml. Dallaský list Dallas Express, který vlastnili černoši, si jich však povšiml. Hned na první stránce, přímo pod titulkem o bombových útocích na domy v černošských čtvrtích Dallasu, stál nadpis o „obrovském zástupu lidí, kteří se přišli rozloučit s Gooseneckem“.
William Madison McDonald zemřel ve Fort Worthu v úterý 11. července ve věku osmdesáti čtyř let. Mezi bělochy i černochy byl známější pod přezdívkou „Gooseneck Bill“ a více než šedesát let patřil k předním afroamerickým osobnostem ve společenském, politickém, vzdělávacím i spolkovém životě. Říká se, že byl prvním černošským milionářem v Texasu a rozhodně jedním z prvních v celé zemi. Do Fort Worthu poprvé přišel kolem roku 1908 a společně s dalšími členy zednářské lóže Prince Hall založil Fraternal Bank & Trust, vůbec první banku v Texasu vlastněnou černochy. Po dlouhá léta to byla jediná banka ve Fort Worthu, která půjčovala peníze černochům.
McDonald byl jednou z vedoucích postav republikánského spojenectví černochů a bělochů, jež se nazývalo „Black and Tan Alliance“, a měl slovo i na celostátních stranických sjezdech. Právě na jednom z těchto sjezdů v roce 1896 mu reportér listu Dallas Morning News dal přezdívku „Gooseneck Bill“. To jméno se ho chytlo a provázelo ho po celý zbytek života. Bylo natolik vžité, že ho tak bez ostychu nazýval dokonce i samotný Dallas Express. V roce 1904 ho strana zvolila předsedou svého státního výboru, což byla výjimečná pocta, neboť získal hlasy černochů i bělochů. Byl to strhující řečník a veřejné projevy pronášel až do doby čtyř let před svou smrtí, kdy ho přemohla nemoc. Jeden z jeho posledních projevů zazněl na střední škole I. M. Terrell High School. Jako muž, který rozhodoval o tom, kdo bude v čele texaských černošských zednářů z lóže Prince Hall, měl obrovský vliv a vydělal spoustu peněz. K jeho pověsti patří i to, že když za hospodářské krize všechny bělošské banky ve Fort Worthu krachovaly, přicházely si do McDonaldovy Fraternal Bank & Trust půjčit peníze.
V posledních letech svého života bydlel McDonald se svou pátou manželkou v honosném domě ve čtvrti Terrell Heights. Po pohřebním obřadu v Mount Pisgah Baptist Church 16. července 1950, kam se vešel jen ten, kdo přišel včas, byl pohřben v oddělené části zvané Trinity na hřbitově Oakwood Cemetery.
Jeho smrtí vznikla obrovská prázdnota ve vedení černošské komunity, a to nejen ve Fort Worthu, ale v celém Texasu. Byl jedním z mála černochů, kteří dokázali usednout a jednat s bělošskými představiteli, dojednávat ústupky, jež udržovaly mír a pomáhaly chránit bezpečí černochů v jejich čtvrtích. Nešlo o rovnost, ale bylo to lepší než opak. Pokojné vztahy, na něž ve Fort Worthu po tolik let dohlížel, přetrvaly i po jeho smrti a připravily půdu pro památnou návštěvu Martina Luthera Kinga mladšího v roce 1959 i pro rušení rasového oddělování ve školách v šedesátých letech.
Na druhém břehu Trinity, právě ve chvíli, kdy Dallas Express truchlil nad McDonaldovým odchodem, dával tentýž list najevo pobouření nad nedávnou řadou bombových útoků na obydlí Afroameričanů v jižním Dallasu. Cílem těchto útoků bylo zabránit černošským majitelům domů usadit se v bělošských čtvrtích. Za předchozího půl roku bylo náložemi zničeno šest domů, naposledy 7. července. Tím se celkový počet těchto útoků od jejich začátku v roce 1941 vyšplhal na pětadvacet, a dallaská policie do té doby nezatkla jediného člověka. Naštěstí nikdo nepřišel o život.
Policejní vyšetřování bylo doslova bezradné. Texaští Rangers opakovaně odmítli žádosti, aby přijeli do města policii „pomoci“, s tím, že místní strážci zákona mají vše pod kontrolou, a navíc je o to místní úřady ani nepožádaly. Místní pobočka organizace NAACP úpěnlivě prosila guvernéra Allana Shiverse, aby něco podnikl, ten však naprosto odmítl byť jen vypsat odměnu. Prohlásil, že je to problém Dallasu. Dallas Express zlověstně varoval: „Pokud dallaské úřady tyto útoky nezastaví, jednou ráno se probudíme do těch nejhorších nepokojů… Bude se zabíjet.“
Také samotný Fort Worth zažil bombové útoky na černošské domy v oblasti Near South Side, a to v roce 1925. Bylo to pouhých pět let poté, co neznámí bělošští noční jezdci zlynčovali Freda Rouse. Tato série náloží však s Rousovou vraždou nijak nesouvisela. Policie v reakci na ni slíbila, že černošské obyvatele ochrání před „pumovými útočníky a nočními jezdci“. U pěti útoků, k nimž došlo během devíti měsíců, nenašla žádný jiný důvod než rychlou proměnu čtvrti z bělošské na černošskou a neměla žádné podezřelé. Útoky pokračovaly i v roce 1926 a město dokonce vypsalo odměnu za informace, které by vedly k dopadení pachatele či pachatelů, ani to však nepřineslo výsledky. Naštěstí nikdo nezahynul, což možná odpovídalo přání útočníků, a možná ne. Ve třicátých letech ve čtvrti, která se nyní jmenuje Terrell Heights (po černošském učiteli I. M. Terrellovi), opět zavládl klid a všichni doufali, že už to tak zůstane. V roce 1950 si představitelé Fort Worthu mohli pochvalně poklepat na rameno, že jejich město dvacet let zažívalo rasový smír.
I dallaská vlna útoků z let 1941 až 1950 ustala stejně záhadně, jako začala, a do jižního Dallasu se vrátil klid. Úřady si oddechly, nejspíš rády, že nebyly nuceny nikoho zatknout. Snaha stíhat bělošské podezřelé by totiž rozpoutala ošklivou situaci na obou stranách rasové propasti. Bylo lepší, že krize sama od sebe vyhasla. Rasovému násilí se tak ve Fort Worthu i v Dallasu na několik dalších let zabránilo. Jak ale v následujícím desetiletí zpíval Bob Dylan, „časy se mění“. Zemi dělily čtyři roky od rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Brown (které nařizovalo zrušení rasového oddělování ve veřejných školách) a pět let od bojkotu autobusů v alabamském Montgomery. Kdyby se Bill McDonald takových časů dožil, můžeme jen hádat, co by si o těchto událostech pomyslel a co všechno by mohl udělat. Byl to týž muž, který kdysi vedl „Black and Tan Alliance“ v Republikánské straně, jehož poselstvím vlastním lidem však vždy bylo, aby se vlastními silami pozvedli, aniž by hledali pomoc u bělochů nebo u státu.
