Tento příběh pochází z temných tajemství zednářské tradice. Zednářská lóže ve Fort Worth sahá svými kořeny až do roku 1854, kdy zde byla založena první svobodnozednářská lóže č. 148 v Texasu, která se zároveň stala vůbec první bratrskou organizací ve městě. Od té doby si Starobylý svobodný a uznávaný řád svobodných zednářů udržoval pověst nejváženější a nejutajenější ze všech bratrských organizací. Mezi členy lóže 148 patřily takové osobnosti jako Ephraim Daggett, John Peter Smith, Julian Feild, bratři Addison a Randolph Clarkovi, B. B. Paddock či W. P. Burts. Členství představovalo nejen výsadu, ale také cenné propojení s ostatními váženými muži podobného smýšlení. Všichni ti nejlepší lidé byli zednáři. A rozhodně nebylo na škodu, že si bratři z lóži vzájemně přáli prosperitu a investovali do podnikání jeden druhého. Podle vzpomínek kapitána Josepha C. Terrella zednáři postavili první solidní budovu ve městě, dvoupodlažní cihlovou stavbu, která sloužila zároveň jako jediný veřejný sál i jako první škola. Lóže 148 také v roce 1855 převezla ostatky majora Ripleyho Arnolda z Fort Graham, aby byl pohřben na půdě obce, kterou sám založil.
Amon G. Carter se narodil v roce 1879 v Graftonu v Texasu. Ve svých jedenácti letech opustil školu a začal pracovat. Jeho prvním zaměstnáním bylo mytí nádobí v Bowie za 1,50 dolaru týdně. Od té chvíle jeho životní dráha nepřestávala stoupat. Byl přirozeně nadaným obchodníkem a záhy ho přitáhla oblast reklamy. V roce 1905 se přestěhoval do Fort Worth, kde si otevřel reklamní agenturu. Když v roce 1906 začaly vycházet noviny Fort Worth Star, získal místo reklamního ředitele. S tím, jak noviny rostly a postupně pohltily Evening Telegram a Morning Record, stoupal i Carter v hierarchii, až se z obchodního ředitele a viceprezidenta vypracoval na generálního ředitele a spolumajitele deníku Star-Telegram. Stal se tak tváří novin i největším propagátorem města Fort Worth.
Carter byl vášnivým členem nejrůznějších spolků, což bylo součástí jeho společenské sítě, díky níž měl přehled o všem, co se v „jeho městě" děje. Byl plnoprávným členem několika bratrských organizací a zakládajícím členem Klubu reklamních pracovníků a mezinárodní organizace Rotary ve Fort Worth. Na schůzky sice pravidelně nedocházel, ale znal každého. A Carterovi nestačilo být pouhým řadovým členem, musel zastávat vysokou funkci, jinak pro něj členství nemělo smysl. Stal se tak předsedou Obchodní komory, Vznešeným vládcem Elk, tajemníkem Klubu reklamních pracovníků a předsedou Univerzitního klubu. Po celý život byl také oddaným demokratem, což mu rovněž přinášelo nemalé výhody.
Jeho zvyk vstoupit do organizace a pak na schůzky nedocházet mu jednou způsobil potíže s vedením místní pobočky Rotary International ve Fort Worth. Na programu schůze představenstva v srpnu 1922 byl mimo jiné Carterův dopis vysvětlující jeho časté absence. Jako důvod uváděl časté pracovní cesty mimo město. Dopis byl spíše zdvořilým oznámením než prosbou o odpuštění. Představenstvo mu prominulo a pouze ho požádalo, aby v budoucnu předem informoval tajemníka o plánovaných absencích. O měsíc později, na další schůzi ředitelů, bylo v zápisu zaznamenáno, že Carter čtyřikrát chyběl „bez řádné omluvy" a členové odhlasovali jeho vyloučení. Tři dny poté, co se s ním tajemník osobně sešel, ředitelé své rozhodnutí „přehodnotili" a Cartera zpět přijali. Tak to v Amonově světě fungovalo.
Jedinou významnou bratrskou organizací, do níž Carter nepatřil, byli svobodní zednáři. Bylo zcela přirozené, že „pan Fort Worth" zatoužil vstoupit do nejprestižnějšího bratrského řádu ve městě. Nepochybně splňoval veškeré potřebné předpoklady: bezúhonnou pověst, společenské postavení i oddanost veřejné službě. Kromě vydávání Star-Telegramu založil Nadaci Amona Cartera, byl členem správní rady Jihozápadní výstavy a přehlídky dobytka a předsedou Klubu Fort Worth. Byl živoucí legendou, z velké části vlastního stvoření.
Jakou námitku tedy mohli mít zednáři proti jeho přijetí? Carter podal přihlášku do lóže 148 s potřebnými doporučeními a zdálo se, že zbývá už jen pouhá formalita v podobě hlasování. Jak bylo zvykem, přišlo ho navštívit několik členů lóže. Součástí tradičního pohovoru byla i otázka, proč se chce uchazeč stát zednářem. Na tuto otázku neexistuje téměř žádná „špatná" odpověď, ať už jde o rodinnou vazbu, společenské vazby, touhu pomáhat druhým nebo cokoliv jiného. Byla to zcela přirozená otázka, s níž každý zájemce o členství dopředu počítal. O to větší bylo překvapení, když Carter odpověděl s přímočarou otevřeností: vlastně zednářem být nechce, vysvětlil, jen chce vstoupit ke Shrinersům, aby mohl do Fort Worth přivést více sjezdů a konferencí. Shrinersové byli Starobylý arabský řád šlechticů Tajného chrámu, sdružení přístupné pouze zednářům nejvyššího stupně. Členství u Shrinersů by mu pomohlo přitáhnout do Fort Worth události spojené se zednářstvím. Byla to upřímná odpověď od muže, který nebyl zvyklý na to, že by mu bylo cokoli opravdu odepřeno.
Výbor se vrátil do zednářského chrámu a podal zprávu z pohovoru. Poté přišlo na řadu hlasování. Tradičně se hlasovalo černými a bílými koulemi. V té době stačila jediná černá koule k zamítnutí přihlášky, běžný prověřovací postup však takové nepříjemnosti zpravidla předcházel. Tentokrát tomu tak nebylo. Někdo, nikdo neví kdo, hodil černou kouli a Amon Carter byl odmítnut. Kdo by chtěl být tím, kdo musel jít za panem Carterem a oznámit mu tuto zprávu? Příběh není datován, takže nelze říci, kdy přesně se odehrál. Většina jeho ostatních členství pochází z doby před první světovou válkou. Ve dvacátých letech byl Carter již větší než jakákoliv bratrská organizace. Sami by za ním přišli s prosbou, aby se stal členem, jen aby mohli mít jeho jméno na seznamu. Jeho stále se rozrůstající seznam organizací zahrnoval správní radu Texaské technické univerzity (1923 až 1927), Americký ropný institut a Klub Fort Worth.
Amon Carter zemřel 23. června 1955. Za sebou zanechal odkaz člověka, který uspěl prakticky ve všem, co si usmyslel, s jedinou výjimkou. Příběh o jeho odmítnutí zednáři se stal součástí tradice lóže č. 148 a byl šeptem předáván dalším zednářům v přísné tajnosti. Protože veškerá zednářská hlasování jsou tajná, nikdo by tuto historku nemohl nikdy potvrdit, a to ani prostřednictvím záznamů Velké lóže ve Waco. Amonova ostuda byla pohřbena spolu s ním, chráněna před veřejností, ovšem s výjimkou těch obvyklých „volných jazyků", které mají ve zvyku dříve či později potopit lodě a prozradit tajemství.
