Lidé se schizofrenií mluví jinak než ostatní. Rozdíly jsou ale tak jemné, že je lékař v ordinaci často nezachytí. Vědci proto zkoušejí nasadit na řeč umělou inteligenci a první výsledky vypadají slibně. V testech rozpoznala nemocné od zdravých zhruba v 86 procentech případů, zatímco lékaři se ve srovnávacím testu trefili v 68 procentech.
Proč se schizofrenie hledá tak těžko
Schizofrenie narušuje vnímání reality, myšlení i zvládání emocí. Na světě s ní žije asi 23 milionů lidí a obvykle se projeví mezi pozdním dospíváním a ranými třicátými lety. Co ji způsobuje, zatím nikdo neví. Vědci předpokládají kombinaci genetiky, prostředí, mozkové chemie a užívání návykových látek.
Problém je, že se nedá zjistit z krve ani z žádného přístroje. Halucinace se objevují jen někdy, stažení se ze společnosti bývá pozvolné a bludy se nemusí vždy projevit. Lékař tak sedí naproti člověku, který prostě zní jinak než dřív, a musí odhadnout míru této změny. Podle ní pak rozhodne, zda jde o schizofrenii, nebo o jinou duševní nemoc. Výsledek této nejistoty je vidět na číslech. Hodnocení dvou různých lékařů u stejného pacienta se běžně liší o třicet až padesát procent. Američané s psychotickými poruchami, mezi které patří přes tři miliony lidí se schizofrenií, navíc dostanou diagnózu v průměru až rok a půl po prvních příznacích. Čím déle nemoc zůstane bez léčby, tím hůř na ni pacient reaguje a tím větší je riziko úbytku mozkové tkáně, zhoršení příznaků i sebevraždy.
Změny v hlase
Psychiatři už dlouho vědí, na co si u pacientů dávat pozor. Řeč prozrazuje rozházené myšlení, které je pro schizofrenii typické. Člověk přeskakuje z nápadu na nápad podivnou a těžko sledovatelnou cestou. Mění se i zvuk mluvení. Hlas bývá monotónnější, skoro robotický a pauzy mezi slovy se protahují. Zdravý člověk také přirozeně mluví hlasitěji nebo tišeji podle toho, o čem vypráví. U pacientů se schizofrenií tento kontrast slábne. Jenže vypozorovat tyto změny sluchem, hlavně na začátku nemoci, je téměř nemožné. Právě sem míří využití umělí inteligence.
První pokus: měřit, jak to zní
Nizozemský tým si vzal nahrávky lidí, kterým psychiatři schizofrenii už diagnostikovali. Ve zvuku pak změřil 88 různých vlastností, mezi které patřila hlasitost, délka pauz, výslovnost samohlásek nebo intonace. Z těchto měření se model naučil rozeznávat, jak zní člověk s nemocí a jak bez ní. Pak dostal nahrávky pacientů, které nikdy předtím neslyšel, a rozdělil je správně v 86,2 procenta případů. Zvládl rozlišit dokonce i různé podtypy nemoci.
Nizozemci si také všimli, v čem se řeč liší nejvíc. Mluvení pacientů se schizofrenií je roztříštěnější, tvoří ho shluky slabik oddělené delšími pauzami a jeho hlasitost více kolísá.
Spoluautor studie Alban Voppel, který dnes působí na McGillově univerzitě v Montrealu, k tomu ale dodává důležitou poznámku. U jednoznačných případů je taková pomoc zbytečná, protože lékař je sám pozná. Hlavní přínos spočívá v odhalení lidí v úplných začátcích nemoci, u jedinců s vysokým rizikem a při předpovídání návratu příznaků. Podle něj se ukazuje, že software zachytí velmi jemné detaily, se kterými mají psychiatři potíže.
Druhý pokus: sledovat, kam řeč směřuje
Psychiatrička Sunny Tang z Feinstein Institutes u New Yorku zvolila jiný přístup. Nezajímalo ji, jak řeč zní, ale co v ní zaznívá. Její tým proto naučil model přiřadit každému slovu v přepisu rozhovoru specifickou adresu, podobně jako má adresu dům. Když pak software sleduje pozici slov ve větě, pozná, jestli mluvčí zůstává ve stejné myšlenkové oblasti, nebo jestli chaoticky přeskakuje k jiným tématům. Právě toto bloudění ukazuje na rozpadlé myšlení.
Test dopadl podobně jako u Nizozemců. Model rozdělil přepisy správně v 87 procentech případů. Lidští hodnotitelé, kteří pacienty posuzovali bez jeho pomoci, dosáhli úspěšnosti 68 procent.
Prevence v mobilu
Za samotnou diagnózou se rýsuje ještě jedna možnost. Lékaři by mohli řeč sledovat dlouhodobě a poznat, jestli léčba zabírá a zda se příznaky nevracejí.
Dnes takové hlídání znamená pravidelné návštěvy ordinace, což stojí spoustu času i peněz. Tang si představuje, že by člověk pár minut mluvil do aplikace nebo specializovaného přístroje a získal by spolehlivé hodnocení svého stavu. Nástroj chce mít připravený ke klinickému testování do roku 2030.
Modely se mají ještě hodně co učit
Nadšení mírní hned několik faktorů. Model je vždy jen tak dobrý jako data, ze kterých se učil, a s těmi je situace složitější. Podle rozboru studií, který vedl psycholog Jeffrey Girard z Kansaské univerzity, pracuje většina výzkumů s malými skupinami lidí, které neodpovídají složení populace. Girard proto volá po větších a pestřejších vzorcích.
Další potíž spočívá v tom, že pomaleji mluví i lidé, kteří žádnou duševní nemoc nemají. Stačí k tomu vyšší věk nebo řeč v cizím jazyce. Klinická psycholožka Sandra Just z Arktické univerzity v Tromsø upozorňuje, že hlas se mění také ve stresu, například na pohotovosti, pod vlivem léků nebo při běžné tělesné nemoci. Psychiatr John Torous z Harvardu tento jev označuje za propast mezi výzkumem a praxí. Hlasové ukazatele fungují ve studii velmi dobře, ale v reálném provozu často selhávají.
Ideálně by lékař potřeboval vědět, jak pacient mluvil ještě předtím, než se potíže projevily. Jenže nasbírat takový výchozí materiál by znamenalo vyhledat lidi s vyšším rizikem a nahrávat jejich hovory nebo je nechat denně mluvit do aplikace, přestože jsou zatím zcela v pořádku. Kognitivní neurovědkyně Brita Elvevåg, která se řečovými vzorci zabývá skoro třicet let, to označuje za mimořádně komplikovaný problém a znepokojuje ji, že na ochranu soukromí spousta lidí u takových nápadů vůbec nemyslí.
Zdroj: scientificamerican.com
