V roce 2024 se na zkušebně v anglickém Westcottu poprvé rozhořel raketový motor, jehož tvar nevymyslel žádný člověk. Navrhl ho software Noyron od firmy LEAP 71, vytiskla ho tiskárna z mědi a motor se úspěšně zažehl na první pokus. Od finálního zadání k hotovému kusu uběhly necelé dva týdny. V klasickém strojírenském světě by stejná práce zabrala měsíce, nebo spíše roky.
Projekt rozjela dubajská firma LEAP 71 společně s inženýry z Univerzity v Sheffieldu a vynálezcem Samem Rogersem. Sheffield přidal své zkušenosti s pokročilou výrobou, tiskem kovů a raketovými pohony. Průběžně také dodával zpětnou vazbu k tomu, jak software funguje. Univerzitní dílna pak motor převzala od tiskařské firmy AMCM, dokončila ho a připravila ke zkoušce, což zvládla rovněž za méně než dva týdny.
Proč trvají návrhy motorů roky
Za celým nápadem stojí dvojice, která se potkala už dřív. Inženýrka v oboru aerospace Josefine Lissner a softwarový podnikatel Lin Kayser založili LEAP 71 v roce 2023 poté, co spolu pracovali ve firmě Hyperganic. Tam Lissner navrhovala experimentální raketový demonstrátor pomocí algoritmů psaných na míru tisku kovů. Z této práce vzešel poznatek, který oba zakladatele posunul dál. Spousta inženýrských úvah, například jak vést chlazení nebo kde leží hranice materiálu, se dá zapsat jako opakovaně použitelná logika místo jednorázového výkresu.
Kayser se diví, proč trvá návrh výměníku tepla měsíce a návrh raketového motoru roky, když mikročip, jedno z nejsložitějších zařízení lidstva, vznikne za pár měsíců. Obojí přitom stojí na fyzice, logice a vyrobitelnosti. Vinu podle něj nese způsob, jakým inženýři pracují. Rýsovací programy sice vypadají jako moderní práce s počítačem, ale ve skutečnosti slouží jen jako lepší skicák. Skutečný výpočet stále běží v hlavě konstruktéra a jeho ruce ho pak přenášejí do výsledného tvaru velmi pomalu. Kayser říká, že rýsovací software zachytí tvar, ale nikoli záměr, takže v něm chybí zapsané zdůvodnění.
Co teda Noyron dělá
Noyron není chatovací bot, kterému napíšete své přání. Představuje velký výpočetní model pro strojírenství, do kterého jeho tvůrci zapsali odborné znalosti, logiku, fyziku včetně tepelných modelů, pravidla výrobních postupů a související data v jednom uceleném celku. Inženýr tedy nekreslí jeden konkrétní motor. Rozloží si zadání na stavební prvky, popíše jejich vzájemné působení a zapíše postup, kterým by k návrhu přistoupil zkušený odborník. Výsledkem pak není jeden díl, ale systém schopný vytvořit celou řadu platných návrhů odvozených ze stejné znalostní báze.
Noyron se přitom nezaměřuje pouze na výsledný tvar. Snaží se dopředu odhadnout chování hotového výrobku včetně mechanického pohybu a tepelných poměrů. Výstupem ze softwaru je geometrie určená k tisku, nastavení výrobního procesu, soubory pro další opracování a přehled očekávaného výkonu.
Důležitá je také zpětná vazba. Data naměřená při skutečné zkoušce nebo v simulaci putují zpátky do systému, takže se jeho odhady postupně srovnávají s realitou. Každý navržený kus tak vylepší základ pro ty další. Čím více věcí přes něj firma postaví, tím je software přesnější.
Geometrii generuje Noyron přes PicoGK, což je základní stavební jádro, které společnost LEAP 71 uvolnila jako otevřený software, aby ho mohli používat i ostatní vývojáři.
Tvary, které by nikdo neuměl nakreslit
Tady se dostáváme k tomu, proč jde o víc než o pouhé zrychlení práce. Tisk kovů umožňuje vyrobit součástky, které by se z bloku materiálu nikdy nedaly vyfrézovat. Jde o silně propojené tvary plné vnitřních kanálů, které zvládají několik úkolů zároveň. Jenže tuto volnost umí člověk u rýsovacího prkna využít jen zčásti. Nakreslit takový tvar ručně by trvalo věčnost a spočítat ho je pro konstruktéra nemožné.
Právě proto Kayser tvrdí, že bez výpočetního přístupu nemá smysl mluvit o umělé inteligenci ve strojírenství. Pokud nikde není zapsaná fyzika, logika a důvod každého rozhodnutí, nemá se neuronová síť z čeho učit. Někteří odborníci již Noyron označili za první umělou inteligenci, která skutečně staví stroje.
Jak dopadly testy
Motor ze Sheffieldu spaloval kapalný kyslík s kapalným petrolejem, což je stejná kombinace, jaká poháněla raketu Saturn V při cestách projektu Apollo na Měsíc. Ve Velké Británii ji přitom nikdo nepoužil dlouhé roky. Lissner k tomu tehdy uvedla, že společnost dokáže automaticky vytvořit funkční raketové motory a rovnou je poslat do praktických zkoušek. Od konečného zadání k hotovému motoru uběhly necelé dva týdny, přičemž v tradičním strojírenství by šlo o práci na měsíce nebo roky. Každá další verze podle ní navíc vzniká během několika minut.
Od té doby se zkoušky rozjely naplno. V prosinci 2025 firma zapálila dva orbitální motory na metan s kyslíkem, které Noyron samostatně navrhl. Letos v březnu pak společně s partnerskou společností HBD představila vytištěný motor typu aerospike s tahem dvaceti tun. Aerospike je pohon s výrazně jiným tvarem trysky než běžné rakety, který se desítky let považoval za slibný, ale technicky těžko realizovatelný.
Rakety přitom nejsou jediným oborem. Z modelu Noyron vycházejí i specializované verze pro elektromagnetické pohony, pohyb strojů nebo pro navrhování výměníků tepla.
Kdo software kupuje
Společnost letos uzavřela dohodu s evropskou vesmírnou firmou The Exploration Company. Ta si Noyron RP, což je verze zaměřená na raketové motory, licencovala na pět let s možností prodloužení. Obě strany přitom spolupracují už od roku 2023.
The Exploration Company staví návratovou zásobovací kabinu Nyx a silný motor Typhoon. Software zapojí do vlastního výpočetního programu, kde bude generovat tvary součástek pohonu. Výsledky pak společnost ověří svým běžným testováním. Šéfka firmy Hélène Huby to zdůvodnila tím, že chce prozkoumat širší pole možných řešení a rychleji se posouvat mezi jednotlivými zkušebními koly.
Lissner k tomu dodala, že většina vesmírných firem se stále spoléhá na zdlouhavé ruční kreslení tvarů, zatímco Noyron nabízí přístup, kde se začíná kódem. Za poslední dva roky podle ní firma ověřila svůj software zážehy motorů různého uspořádání v odstupu pouhých týdnů.
