Většina lidí používá Claude Code tak, že do jednoho souboru s instrukcemi postupně vloží veškeré postřehy a problémy, na které kdy narazili. Po půl roce mají tři stovky řádků pravidel, která si navzájem odporují, a model se chová hůře než na začátku. Tento návod jde jiným směrem. Nejdříve si rozdělíte, co se má načítat pokaždé, co pouze v určité situaci a co se má spustit automaticky. Následně si projdete stávající instrukce a většinu z nich vyhodíte.
Krok 1: Rozdělte si příkazy podle toho, kdy se spouští
Rozdíl mezi souborem s instrukcemi, dovedností a automatickým spouštěčem nespočívá v obsahu, ale v načasování. Soubor s instrukcemi si Claude přečte na začátku každé konverzace ještě předtím, než napíšete první slovo. Funguje stejně jako vlastní instrukce v ChatGPT. Založíte jej jedním úvodním příkazem, přičemž model do něj sám napíše první verzi a vy si ji následně upravíte. Můžete mít osobní soubor a k tomu jeden pro každý projekt, přičemž se oba sečtou.
Dovednost neboli takzvaný skill představuje uložené zadání, kterému jste dali jméno. Postup napíšete pouze jednou a příště místo dlouhého textu použijete jeden krátký příkaz v jakékoli konverzaci a v jakékoli složce. Tyto dovednosti na disku nezabírají zbytečné prostředky, protože se načte pouze ta, kterou zrovna zavoláte.
Automatický spouštěč neboli hook je navázaný na určitou událost. Zatímco pravidlo v souboru s instrukcemi je pouhá prosba, spouštěč představuje příkaz, který proběhne bez ohledu na aktuální nastavení modelu. Dobrá pomůcka pro rozhodování říká, že cokoli si definujete slovy, že model musí udělat vždy nebo naopak nesmí udělat nikdy, patří do spouštěče. Naopak to, co začíná slovy, že při určité práci preferujete konkrétní postup, patří do samostatné dovednosti.
Krok 2: Držte hlavní soubor stručný
Anthropic má publikované doporučení, o kterém řada uživatelů nikdy neslyšela. Míří pod dvě stě řádků na jeden soubor s instrukcemi, protože delší text spotřebuje víc kontextu a model se ho drží méně. Někteří lidé si vystačí se šesti desítkami řádků.
Na každý řádek existuje jednoduchý test. Kdyby tenhle pokyn zmizel, začal by Claude dělat chyby? Když ne, řádek jde ven. Do souboru, který se načítá v každé konverzaci, patří jen věci použitelné napříč celou vaší prací, protože pokyny k jedné konkrétní databázi vás při psaní textu jen rozptylují. Vyhoďte i vynucování formátování kódu, které za vás udělá kontrolní nástroj, a běžné jazykové konvence, jež model dávno zná.
Pište rozkazovacím způsobem, protože „používej tuhle knihovnu" model poslechne lépe než „obecně dáváme přednost téhle, když to jde". Členění pomáhá stejně jako člověku, takže nadpisy a odrážky fungují lépe než hustý odstavec. Cokoli delšího si odložte jinam. Zvláštní soubory s pravidly, které mají v hlavičce uvedené cesty, se načtou jen ve chvíli, kdy Claude sáhne na odpovídající soubory. Bez té hlavičky se ale tahají do každé konverzace stejně jako hlavní instrukce.
Krok 3: Proveďte audit toho, co už máte
Nejdříve si ověřte, jakou verzi modelu vlastně používáte, protože generace se mění a s nimi i postupy, které jim prospívají. Některé verze vyžadují stručné pokyny, jiné podrobné, přičemž některým příklady pomáhají a jiným škodí. Potom nechte model projít vaše instrukce řádek po řádku, avšak s jednou podmínkou. Musí si nejdříve načíst aktuální dokumentaci Anthropicu i stránku k tomu konkrétnímu modelu, který používáte, a posuzovat text podle ní, nikoli podle svých znalostí z paměti. Verdikty mohou být pouze tři, konkrétně smazat, ponechat nebo přepsat. Ke každému smazání musí model přiložit přesnou větu z dokumentace, která jej k takovému kroku opravňuje, a pokud ji nenajde, řádek v instrukcích zůstane.
Odstranit musíte i to, co na první pohled vypadá užitečně. Pokyny typu, že si má model po sobě vždy zkontrolovat výsledek, jej nutí dělat práci dvakrát, což také dvakrát zaplatíte. Výzva, aby hlásil pouze důležité infromace, pak způsobí, že se dozvíte méně informací, než jste původně chtěli. Zákazy dlouhého přemýšlení zase vedou k tomu, že se do odpovědi propíšou vnitřní značky systému. Když modelu na začátku napíšete, že je expert s dvacetiletou praxí, tak aby podle toho psal, tak to dnes většinou nepřinese nic navíc. Příklady napsané pro starší verzi navíc učí zastaralé zvyky, takže jeden aktuální příklad spolehlivě nahradí deset neaktuálních.
Jedné věci se však nedotýkejte. Pokyn, aby model tvrdil pouze to, co si ověřil, není filtrem na závažnost, ale brání vymýšlení faktů, a proto musí zůstat za všech okolností.
U dovedností hledejte vzájemný překryv, nikoli celkový počet. Nechte si je seskupit podle činnosti, kterou vykonávají, a ne podle názvu, protože dvě odlišně pojmenované dovednosti často řeší totéž. Zvlášť si vypište ty, které jste nikdy nepoužili, a také ty, které odkazují na již neexistující složku.
Krok 4: Postavte si první hook
Nejjednodušší hook vypadá takto. Když napíšu slovo LinkedIn, vytvoří mi příspěvek na tuto síť. Slovo funguje jako spouštěč a samotný obsah práce zůstává ve skillu. Než začnete, zjistěte, co vlastně opakujete. Nechte Claude projít své poslední konverzace a najít věci, o které žádáte pořád dokola stejnými slovy. Hledejte situace, kdy jste mu museli říct již známou věc, nebo případy, kdy jste ho museli opravovat více než jednou. U každé z nich chcete tři informace. Zjistěte, jakou frázi sami píšete, co si má Claude v tu chvíli přečíst a zda je dané slovo dost neobvyklé, aby se nespustilo omylem. Na posledním bodě to padá nejčastěji. Fráze jako „ukaž mi“ se v běžné konverzaci objevuje stokrát, takže se hook spustí v nechtěnou chvíli.
Technicky dostane hook na vstupu strukturovaná data a odpovídá návratovým kódem. Nula znamená, že je vše v pořádku. Dvojka blokuje akci a vrátí modelu chybovou zprávu. Jednička, tedy běžný unixový kód selhání, neblokuje vůbec nic. Na tom uvízne skoro každý, přičemž hooky pro zákaz akce musí končit dvojkou.
Za připomenutí stojí i to, že u startu konverzace a u události po odeslání zprávy se obyčejný textový výstup hooku vloží přímo do kontextu modelu. Bez složitostí tak do kontextu dostanete třeba posledních deset změn v kódu.
Až budete mít více hooků, projděte si je a označte ty, které se spouštějí při každé zprávě. Tyto hooky vás stojí nejvíc, takže si buď zaslouží obhajobu, nebo musí zmizet.
Krok 5: Udržujte to, co jste postavili
Cílem je, aby hlavní soubor sám neobsahoval podrobné vědomosti. Má jen krátce popsat vaši identitu i styl psaní a jinak pouze ukazovat na umístění dalších souborů. Slovo ve vaší zprávě spustí hook, ten si dojde pro projektový soubor k dané práci a ten pak ukáže na konkrétní skill. Osmisetřádkový soubor k infografikám tak nikdy nevstoupí do konverzace o textu.
Sama od sebe se tato struktura neudrží. Když si dva pokyny odporují, Claude si jeden vybere a neoznámí vám který. Periodická kontrola všech souborů s instrukcemi je proto jediná obrana. Pomáhá také připsat toto pravidlo přímo do instrukcí. Pokud během práce narazíš na chybný předpoklad, navrhni mi opravu pravidel. A když po tobě chci v jedné konverzaci totéž třikrát, upozorni mě na to a navrhni z toho hook.
Zbytek tvoří hygiena konverzací. Nová úloha si zaslouží novou konverzaci. Zhuštění historie sice udrží tempo za cenu ztráty detailů, ale úplné vymazání a krátké nové zadání vám dá větší kontrolu nad přenášenými informacemi, i když stojí víc práce. Než cokoli smažete, nechte si zazálohovat celou složku s nastavením, schvalte plán a teprve pak akci potvrďte.
Zdroje: claude.com, claude.com, claude.com a claude.com
