Z Grand Canyonu (South Rim) jsme se vydali směrem zpátky do Las Vegas a po cestě, zhruba dvě a půl hodiny od Vegas, se nachází Skywalk na Grand Canyon West Rim a Skywalk – slavná vyhlídka, která se inzeruje snad na každém druhém billboardu v Nevadě.
Docela se mi to na fotkách líbilo, hodně se Skywalk propaguje v různých travel průvodcích a i přímo ve Vegas jsem na to viděl spoustu reklam. Marketing kolem toho dělají opravdu velký. Říkal jsem si tedy, že když už kolem – v uvozovkách kolem – pojedeme, mohli bychom se tam zastavit a podívat se, jak ten Skywalk doopravdy vypadá.
Zastávka u Joshua Trees – ikonické stromy pouště Mojave
Co je po cestě ze South Rimu z Grand Canyonu zajímavé, jsou Joshua Trees – dá se u cesty zastavit a doslova vystoupit rovnou mezi ně. My jsme tam zastavili a u těch stromů se fotili. Vypadalo to opravdu krásně – takový typický pouštní obraz, jaký si člověk představí, když se řekne „americký jihozápad".
Joshua Tree, česky někdy překládaný jako „Jošuův strom", ve skutečnosti vůbec není strom v pravém slova smyslu. Jedná se o sukulentní rostlinu z rodu Yucca (Yucca brevifolia), která je největší svého druhu na světě. Přestože botanicky jde o jednoděložnou rostlinu, v nehostinné poušti Mojave plní roli stromu – poskytuje stín, úkryt i potravu desítkám živočišných druhů.
Své jméno dostal tento neobvyklý „strom" od mormonských osadníků, kteří v polovině 19. století putovali přes poušť Mojave. Roztažené větve jim připomínaly biblický příběh o Jozuovi, který vztahuje ruce k nebi v modlitbě a ukazuje Izraelitům cestu do zaslíbené země. Stejně tak jim Joshua Trees ukazovaly cestu pouští na západ.
Joshua Trees rostou velmi pomalu – v prvních deseti letech přibývají asi 7,5 centimetru ročně, později už jen necelé čtyři centimetry za rok. Nemají letokruhy jako běžné stromy, takže je obtížné přesně určit jejich stáří, ale odhaduje se, že některé exempláře mohou mít přes tisíc let. Běžně se dožívají kolem 150 let. Dorůstají výšky 6 až 21 metrů, i když většina nepřekročí 12 metrů.
Co je na Joshua Trees naprosto fascinující, je jejich závislost na jednom jediném hmyzím druhu – můře rodu Tegeticula, známé jako yucca moth. Bez této drobné můry by se stromy nemohly rozmnožovat. Můra přenáší pyl mezi květy a na oplátku do nich klade vajíčka, z nichž se líhnou larvy, které se živí částí semen. Zbytek semen pak může vyklíčit a dát vzniknout novým stromům. Je to krásný příklad symbiotického vztahu v přírodě. Zajímavé je také to, že původními rozšiřovateli semen Joshua Trees byli pravděpodobně obří pozemní lenochodi, kteří vyhynuli na konci doby ledové před zhruba 11 tisíci lety.
Joshua Trees najdete výhradně v poušti Mojave na jihozápadě USA – v Kalifornii, Nevadě, Utahu a Arizoně, a to pouze v nadmořské výšce mezi 600 a 1 800 metry. Jsou natolik ikonické, že podle nich byl pojmenován celý národní park – Joshua Tree National Park v Kalifornii. A mimochodem – podle těchto stromů pojmenovala své legendární album i irská kapela U2.
Příjezd na Grand Canyon West a první dojmy
Po zastávce u Joshua Trees jsme pokračovali na Skywalk. Dojeli jsme na parkoviště a hned před vjezdem jsme samozřejmě museli zaplatit za parkování – a tím to začalo.
Z parkoviště se šlo na takovou recepci, kde jsme si koupili lístky, zaplatili (docela hodně) a museli jsme tam počkat na malém „nádraží", než přijel autobus, který nás odvezl přímo ke Skywalku. Byla to cesta na 5, maximálně 10 minut – nic extra, za chvilku jsme byli tam. Autobus byl klimatizovaný, takže se to dalo v pohodě zvládnout.
Samozřejmě na recepci, kde se kupují lístky, byl suvenýr shop, občerstvení – dalo se tam koupit si třeba vodu. My jsme si koupili magnetky na památku – vždycky si je dávám na ledničku.
Grand Canyon Skywalk – inženýrský zázrak za 30 milionů dolarů
Autobusem jsme dojeli k budově, která měla označení The Skywalk at Eagle Point – Grand Canyon West. Kolem byly přístřešky na posezení, restaurace, kde jsme si později dali zmrzlinu.
Než se dostanu k samotnému zážitku, stojí za to zmínit pár zajímavostí o tom, co ten Skywalk vlastně je a jak vznikl.
Grand Canyon Skywalk je skleněný most ve tvaru podkovy, který visí nad západním okrajem Grand Canyonu v místě zvaném Eagle Point. Vyčnívá 21 metrů (70 stop) za hranu útesu a pod ním je propast hluboká 150 až 240 metrů – tedy přibližně 500 až 800 stop. Nadmořská výška Skywalku je zhruba 1 450 metrů, zatímco řeka Colorado pod ním teče ve výšce pouhých 350 metrů nad mořem. Celkový výškový rozdíl mezi Skywalkem a řekou je tedy přes 1 100 metrů.
Stavba trvala čtyři roky a stála kolem 30 milionů dolarů. Celý projekt inicioval čínsko-americký podnikatel David Jin, který spolupracoval s indiánským kmenem Hualapai, v jehož rezervaci se Skywalk nachází. Podle dohody Jin financoval stavbu ze svých prostředků a na 25 let získal právo na provoz a správu – poté přejdou veškerá práva na kmen.
Technicky je Skywalk fascinující. Ocelová konstrukce váží přes 450 tun a skleněná podlaha dalších přibližně 36 tun – celkem 46 skleněných panelů. Inženýři použili metodu inspirovanou stavbou egyptských pyramid – celá konstrukce byla sestavena na okraji útesu a poté pomocí speciálního „jack and roll" mechanismu vyrolována na své místo nad propastí. Celý proces trval pouhé dva dny.
Most je navržen tak, aby unesl váhu 71 plně naložených letadel Boeing 747 a odolal zemětřesení o síle 8,0 nebo větru o rychlosti 160 km/h. Na mostě může najednou stát až 120 lidí, přestože je dimenzován na více než 800 osob.
Skywalk byl slavnostně otevřen 20. března 2007 za přítomnosti astronautů Buzze Aldrina (druhého člověka na Měsíci) a Johna Herringtona, prvního astronauta s indiánskými kořeny. Od otevření most navštívilo přes 10 milionů lidí.
Samotný zážitek – upřímně a bez přikrášlování
Co osobně se mi úplně nelíbilo, tak od začátku do konce tam byla cítit docela atmosféra velké komerce. Oproti South Rimu nebo North Rimu, kde jsem byl kdysi dávno, je tam člověk volný, může si chodit různě, kam chce, může si tam v podstatě dělat, co chce. Tady byl problém v tom, že nás striktně postavili do fronty a museli jsme čekat, abychom se na ten Skywalk vůbec dostali.
A pak přišlo to hlavní – všude byly cedule, že se tam nesmí fotit. Nechápal jsem proč. Jestli třeba kvůli tomu, že by mohl někomu spadnout telefon do canyonu, nebo z jakého jiného důvodu je to zakázané, nechápal jsem.
Museli jsme si dát telefony, foťák, kameru – prostě úplně všechno – do skříněk a nesměli jsme na Skywalk v podstatě s ničím. Na sklo se navlékají ochranné návleky na boty, aby se nepoškrábalo.
No a jak jsme se postupně blížili ke Skywalku, tčekali jsme ve frontě, která trvala strašně dlouho – odhadem kolem hodiny. To už bylo opravdu vyčerpávající, jen abych se podíval na díru, kterou jsem viděl na South Rimu a který je prostě stokrát lepší – to už jsem v tu chvíli věděl.
Když jsme konečně přišli na Skywalk, byli tam zaměstnanci – místní příslušníci kmene Hualapai – a ti nás vyfotili. Samozřejmě nás vyfotili a pak u východu chtěli peníze za fotky. A v tom byl celý trik. Jediný důvod, proč nám sebrali telefony a foťáky, bylo to, aby nás mohli vyfotit sami a pak nám naúčtovat kolem 50 dolarů za vytištěnou fotku u exitu.
Lidí tam bylo mraky, fotili úplně každého, takže to šlo jako na běžícím páse. Každopádně nás vyfotili naprosto příšerně – chyběla nám půlka hlavy na fotce, bylo to celé šité horkou jehlou a vůbec si nedali záležet. Kdybych si to vyfotil sám, měl bych stokrát hezčí snímek.
Ten výhled jako takový špatný ale nebyl – člověk viděl pod sebou celou tu “propast”, řeku Colorado – a to bylo to samozřejmě zajímavé. Ale se South Rimem se to nedalo absolutně srovnat. Že bych to potřeboval vidět znovu, to upřímně říci nemohu, byť Grand Canyon jako takový se mi strašně líbí. Tady bylo vidět, že to bylo uděláno vyloženě jenom pro peníze, pro nic jiného.
Tím, že tam bylo tolik lidí, nenechali nás tam stát ani pět nebo deset minut – pořád nás popoháněli dopředu, „keep forward", takže jsme to museli rychle projít a odejít velmi brzy pryč. Čekali jsme víc než hodinu ve frontě a za pár minut bylo po všem. V podstatě jsme skoro nic neviděli a fotku jsme z toho taky neměli žádnou – tu jsem si nevzal, protože byly tak škaredé, že by se to ani nehodilo kdekoliv doma vystavovat.
Zaplatili jsme docela velké vstupné a na můj vkus – za to, co jsme viděli – to za to vůbec nestálo.
Co nabízí Grand Canyon West kromě Skywalku?
Grand Canyon West je oblast o rozloze zhruba 70 čtverečních kilometrů, kterou spravuje kmen Hualapai. Na rozdíl od South Rimu a North Rimu, které patří pod správu národního parku, je Grand Canyon West plně v rukou kmene. Celá rezervace Hualapai čítá necelé dva tisíce obyvatel a Skywalk měl být odpovědí na vážné ekonomické problémy – padesátiprocentní nezaměstnanost, chudobu a závislosti, které komunitu sužují.
Na parkovišti jsme viděli přistávat helikoptéry – dá se zaplatit let nad kaňonem nebo dokonce přistání na dně u řeky Colorado s následnou plavbou na pontonu. K dispozici je také Hualapai Ranch s westernovou atmosférou a Guano Point, další vyhlídkové místo s úchvatnými výhledy.
Místo Eagle Point, kde stojí Skywalk, má své jméno podle skalního útvaru, který připomíná orla s rozpjatými křídly. Podle legendy kmene Hualapai obrovský orel kdysi zachránil jejich lid před velkou povodní – snesl se z nebe, vzal lidi na svá záda a odnesl je na bezpečný okraj západního rimu kaňonu. Když stojíte uprostřed Skywalku nebo v restauraci Sky View, můžete tohoto „orla" ve skále skutečně spatřit.
Procházka kolem – a tady to stálo za to
Co ale bylo opravdu hezké – když jsme vyšli ze Skywalku, mohli jsme si to tam celé ještě projít kolem dokola. Byly tam krásné výhledy, mohli jsme dojít až na samý kraj útesu.
Bylo tam i něco jako pozůstatek staré těžařské stanice – součást zdejší historie, protože v okolí Grand Canyonu se v 19. a na počátku 20. století těžily různé nerosty. Procházku kolem Skywalku jsme si nakonec užili mnohem víc než samotný Skywalk. Tady člověk mohl volně dýchat, fotit si, co chtěl, a skutečně si vychutnat tu obrovskou propast pod sebou.
Mimochodem, zajímavostí je, že na Guano Pointu – dalším vyhlídkovém místě na Grand Canyon West – stojí zbytky lanovky, která kdysi sloužila k přepravě netopýřího guána (trusu) z jeskyně na protější straně kaňonu. Tento přírodní hnojivový materiál se těžil ve 40. a 50. letech 20. století a lanovka vedla přes celou šíři kaňonu.
Závěrem – stojí to za návštěvu?
Samozřejmě South Rim byl za mě určitě lepší – a můj dojem byl prostě takový, že Grand Canyon West je dobré vidět, jako všechno ostatní kolem Grand Canyonu. Ale že bych se tam chtěl vracet tak jako na South Rim? To asi ne. Nejsou tam žádné pěší trasy, žádné trails – je to prostě vyloženě a čistě komerční záležitost, kde si zaplatíte úplně všechno. Přijede autobus, projdete Skywalk a tím to končí.
Pokud ale nemáte čas jet na South Rim (který je z Vegas zhruba 4,5 hodiny autem), Grand Canyon West je se svými zhruba 2 až 2,5 hodinami cesty z Las Vegas rozhodně dostupnější alternativa. A ta procházka po okraji útesu kolem Eagle Pointu – ta za to určitě stojí.
