Pohádky
← codedtrip.com

Pošťák a adresa na procházce

4–9 let7 minutveselá a hravá
Ilustrace k pohádce Pošťák a adresa na procházce
00:0006:55

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Zajíc Toník byl nejrychlejší pošťák v celém lese. Než kukačka stačila dokukat osmou, roznesl tři pohlednice, dvoje noviny a účet za lískové oříšky. Na brašně měl mosaznou trubku a na čepici pírko, které za ním při běhu vlalo jako praporek.

Jednoho rána mu zůstal poslední dopis. Na obálce stálo: Pan Otakar Šnek, vlastní domek, pod velikým lopuchem, u zahrádky. „Výborně,“ řekl Toník. „Lopuch znám. Tam budu, než bys řekl mrkev!“ A vyrazil tak rychle, že za ním na poště zacinkala lžička v hrnku.

Pod lopuchem ovšem nikdo nebyl. Ležel tam jen ohryzek okurky a na hlíně se leskla tenká cestička. Toník nakoukl za stonek, pod list i do prázdné skořápky od ořechu. „Pane Otakare! Pošta!“ zavolal. Odpovědělo mu pouze bzučení mouchy.

Z plotu vykoukla veverka Bětka. „Otakar se přestěhoval k salátu. Prý mu tady příliš kape na práh.“ Toník poděkoval, odrazil se a jedním dlouhatánským skokem přeletěl záhonek. Přitom přeskočil i malý hnědý domeček, který se právě sunul mezi dvěma kamínky.

„Dobrý de—“ začal Otakar, ale zajíc už byl pryč. Šnek zavrtěl tykadly a pokračoval dál. Neměl naspěch. Od salátu už byl dobré tři listy a jednu loužičku daleko.

Toník mezitím prohlížel salátovou hlávku. Nadzdvihl první list, druhý list i třetí. Pod čtvrtým našel housenku, která právě snídala. „Otakar?“ zeptala se s plnou pusou. „Ten mířil pod konev. Tady mu někdo pořád ujídá střechu nad hlavou.“ A ukousla si další zelený kousek.

Toník vystřelil ke konvi. Hop přes hrábě, hop přes květináč, hop přes Otakara! Šnek se zrovna zastavil u sedmikrásky a prohlížel si oblohu. Když nad ním proletěly dvě dlouhé uši, zdvořile zamával tykadlem. „Dneska létají zajímaví ptáci,“ poznamenal.

Pod konví našel Toník jen žížalu. Ta tvrdila, že žádný domek neviděla, protože se celý den dívala dolů. Toník si sundal čepici a podrbal se mezi ušima. „Jak mám doručit dopis někomu, komu adresa pořád odchází?“

„Musíš tu adresu zastavit!“ prohlásila Bětka, která přiskákala po plotě. Přinesla provázek a na jeho konec uvázala lískový oříšek. „Tohle položíme před domek. Otakar si řekne: Jé, oříšek! A než ho odnese do spíže, máš ho!“

Čekali za květináčem. Za chvíli Bětka zašeptala: „Možná by bylo lepší oříšek trochu nakousnout, aby voněl.“ Nakousla ho jednou, podruhé, potřetí — a návnada byla pryč. „Podivné,“ zamumlala. „Tahle past obvykle funguje výborně. Hlavně na mě.“

Na konev přiletěl kos Vavřinec. Vyslechl pošťákovo trápení, nafoukl hruď a zazpíval: „Všechny domy, všechny domky, zastavte se vedle slomky!“ „Vedle čeho?“ zeptal se Toník. „Vedle slámy,“ vysvětlil kos. „Ale to se mi nerýmovalo.“

Zpíval tak hlasitě, až ze záhonu vystrčila hlavu krtčí babička. „Můj dům stojí!“ zavolala. „A jestli nepřestaneš, zavřu i sklep!“ Vavřinec uraženě odletěl. Toník dál pobíhal mezi lopuchem, salátem a konví. Otakara přitom přeskočil ještě čtyřikrát.

Potom přišel ježek Bodlinka s velikým prknem na ceduli. Napsal na ně: ZÁKAZ STĚHOVÁNÍ DOMKŮ. „Postavíme to doprostřed cesty,“ funěl. „Každý slušný domek poslechne.“ Jenže cedule byla tak těžká, že se převrátila a zabořila horním okrajem do měkké hlíny a zůstalo z ní vidět pouze slovo DOMKŮ.

„Teď už je to jen cedule pro domky,“ povzdechl si Bodlinka. „Budou si myslet, že tady mají parkoviště.“ Toník si představil celé náměstí šnečích domečků a rozběhl se ještě rychleji. Musel přece Otakara najít dřív, než se mu mezi nimi ztratí!

V poledne měl pošťák uši svěšené, čepici nakřivo a nohy jako rozvařené nudle. Dopotácel se k lavičce u zahrádky a sedl si. Brašna žuchla vedle něj. „U všech mrkvových natí!“ začal nahlas bručet. „Tohle není adresa. To je toulavá chalupa!“

„Chalupa?“ ozvalo se pod lavičkou. „Prosím pěkně, útulný domek s výhledem. A momentálně s příjemným stínem.“ Toník ztuhl. Pomalu se předklonil. Mezi jeho botami vystrkoval tykadla Otakar.

„Já vás hledám celé ráno!“ vykřikl zajíc. „Já vím,“ odpověděl šnek. „Pětkrát jsem vás zdravil. Potom už jsem si jen přidržoval klobouk.“ Toník se podíval pozorněji. Otakar měl na hlavě maličký klobouček z bukvice, pěkně zavázaný pod bradou.

Pošťák vytáhl dopis. „Pan Otakar Šnek, vlastní domek?“ „Osobně i s nemovitostí,“ přikývl Otakar. Opatrně otevřel obálku a četl: „Vážený pane Otakare, na lesní poště na vás čeká balíček. Dostavte se k vyzvednutí.“

Chvíli bylo ticho. Pak Toník zaklonil hlavu a rozesmál se tak, až mu pírko spadlo z čepice. „Já vás honím po celé zahradě, abych vám řekl, že máte přijít tam, odkud jsem ráno vyběhl!“

„Tak pojďme spolu,“ navrhl Otakar. Toník nabídl, že ho sveze v brašně, ale šnek zavrtěl hlavou. „Děkuji, po těch ranních přeletech bych si raději dopřál klidnou procházku.“ A vykročil. Tedy poposunul se. O nepatrný kousíček.

Za první čtvrthodinu minuli nohu lavičky. Za druhou došli k sedmikrásce. Toník mezitím spočítal její lístky, sebral spadlé pírko a připevnil si ho zpátky na čepici a vymyslel sedm druhů mrkvové polévky. Otakar mu vyprávěl, kde mají nejlepší rosu a který kámen večer nejdéle hřeje.

Když konečně dorazili na poštu, slunce už sedělo na špičkách stromů. Toník podal Otakarovi balíček převázaný modrou stužkou. Uvnitř byl maličký zvoneček na dveře. „Od sestřenice!“ zaradoval se šnek. Hned si ho pověsil vedle vchodu do domečku.

Cink! udělal zvonek. „Výborně,“ usmál se Toník. „Příště aspoň uslyším, kudy se mi adresa prochází.“ Otakar poděkoval a vydal se domů. Vlastně nikam daleko nemusel. Zatáhl tykadla, zavřel dveře a zpod poštovního schůdku se ozvalo spokojené: „Dobrou noc!“

Zazvonil zvonec…