Čert Matlafous a pekelný záhonek
4–9 let7 minutveselá, kouzelná a laskavá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
V pekle bylo horko, až se i kamna ovívala dvířky. Čerti přikládali pod kotle, opékali topinky a soutěžili, kdo udělá nejčernější kouřový kroužek. Jen čertík Matlafous měl docela jinou zálibu. Za hromadou uhlí si tajně založil zahrádku. Místo vidlí nosil malou motyčku a pod polštářem schovával sáček semínek. Nejraději měl obrázek mrkve. Takové krásné oranžové rohy přece nerostou každému!
Jenomže pekelná zahrádka zlobila. Jakmile ředkvičky trochu povyrostly, ozvalo se PUF! PAF! PUF! a červené kuličky létaly vzduchem jako petardy. Jedna přistála Luciferovi v koruně. Mrkev byla ještě horší. Vytáhla kořínky z hlíny, vykasala si nať a uháněla pryč. Matlafous ji honil mezi kotli s cedníkem. „Stůj! Vždyť ještě nejsi zralá!“ volal. „Ale už jsem vařená!“ pištěla mrkev.
Když potřetí vyskočila Luciferovi z polévky mrkev a utekla mu přes vousy, pekelný pán si Matlafouse zavolal. „Tak dost. Dávám ti poslední možnost. Do příštího úplňku vypěstuješ něco k večeři, co nebude bouchat ani běhat. Jinak budeš v tom koutě pěstovat už jen hrábě.“ Matlafous sklopil růžky. Hrábě byly užitečné, ale na másle by určitě nechutnaly.
Hned ráno si sbalil motyčku, tři semínka a svačinu zabalenou v kapesníku. Potom vystoupal zapomenutou chodbou až ke starým dvířkům pod lískovým keřem. Za nimi začínal svět. Matlafous vykoukl ven a poprvé v životě kýchl z vůně kopretin. Na druhé straně plotu klečela u záhonu zahradníkova dcera Barunka. Sázela salát a na nose měla puntík hlíny.
„Prosím tě,“ oslovil ji, „jak přemlouváš mrkev, aby neutíkala?“ Barunka si ho prohlédla od růžků až po kopýtka. „Moje mrkev neutíká.“ „A ředkvičky ti vybuchují potichu, nebo nahlas?“ „Vůbec.“ Matlafous se chytil za hlavu. „Tak to musíš být náramná zahradnice!“ Barunka se zasmála a nabídla mu konev. Čertík ji opatrně očichal. „To je nějaká hodně řídká polévka?“
Když jí všechno pověděl, vzala Barunka košík sazeniček a šla se podívat na jeho zahrádku. Sotva prošla dvířky, ovanulo ji horko. Poslední mrkev právě seděla na kameni a chladila si špičku v hrnku s vodou. „Tady by mi bylo taky vedro,“ řekla Barunka. „Potřebujeme sluníčko, vodu a trochu tepla. Ne celou pec.“ Matlafous smutně foukl do hlíny. Zvedl se obláček sazí.
Pak dostal nápad. Stará dvířka byla kouzelná: na jedné straně rostly lísky a na druhé začínalo peklo. Co kdyby udělali záhonek přímo přes práh? Polovina by ležela na světě a polovina v pekelné chodbě. Barunka souhlasila. Matlafous odnesl uhlí, přivezl dobrou zem a společně zryli dlouhý záhon. Dvířka podepřeli kamenem, aby na zeleninu mohlo světlo.
Z pekelné strany postavili nízkou cihlovou zídku, která zadržovala největší žár. Ze světa vedli mělký žlábek od dešťového sudu. Nad záhon natáhli plátno proti polednímu slunci. „Až bude zima, pustíme sem trošku pekelného tepla,“ vysvětlovala Barunka. Matlafous přikývl a na zídku napsal křídou: TOPIT JEN NA JEDEN ČERTÍ PALEC.
Sotva zasadili první sazeničky, přišel kuchař Brumlík s plným vědrem. „Nesu jim něco na posilněnou!“ zahlaholil. Z vědra voněl guláš. Barunka mu honem zastoupila cestu. „Zalévá se vodou!“ Brumlík se zarazil. „Samotnou? Bez cibulky?“ Matlafous mu podal konev. Kuchař si povzdechl, ale poslechl. Guláš potom snědl sám, aby nepřišel nazmar, a ještě si vytřel vědro chlebem.
Další čerti přinesli polínka. Chtěli sazeničkám přiložit, aby rychleji rostly. „Tyhle mají kořínky, ne topeniště,“ vysvětloval Matlafous. Jeden čert přesto zkoušel najít u salátu komín. Jiný nabídl hrášku uhlí. Barunka jim raději rozdala práci: jeden nosil vodu, druhý vybíral kamínky a třetí hlídal, aby nikdo zeleninu nestrašil vidlemi. Zanedlouho bylo u záhonu rušněji než u největšího kotle.
Jen Matlafous byl netrpělivý. Každé ráno tahal jednu mrkvičku za nať, aby zjistil, jestli už vyrostla. Barunka mu to jemně zakázala. „Kdyby tě někdo každé ráno vytáhl za růžky z postele, taky by ses divil.“ Čertík si přikryl hlavu dlaněmi. Od té chvíle jen sedával vedle záhonu a vyprávěl rostlinkám, co se dělo v pekle. Nejvíc je prý pobavila zpráva, že Brumlík připálil led.
Dny ubíhaly a zelenina rostla. Hrášek se chytil lískových proutků, salát rozvinul křupavé listy a ředkvičky se červenaly v chladnější části záhonu. Jedné noci však čerti roztopili nový kotel. Z pekelné chodby se přivalilo horko a mrkvová nať se neklidně zavrtěla. Matlafous okamžitě vzbudil Brumlíka. Společně zavřeli dvířka ke kotlům a pustili žlábkem vodu. Mrkvičky si spokojeně zavrtaly kořínky hlouběji.
Když nastal úplněk, přinesl Matlafous s Barunkou do pekelné jídelny obrovskou mísu. Byla plná mrkve, hrášku, salátu a ředkviček. Lucifer si nasadil slavnostní bryndák a podezřívavě přimhouřil oči. „Vždyť se z toho vůbec nekouří.“ „To je v pořádku,“ ujistila ho Barunka. „A neutíká to?“ zeptal se ještě. Matlafous položil jednu mrkev na stůl. Mrkev ležela jako mrkev.
Lucifer opatrně ochutnal ředkvičku. Křup! Všichni čerti se schovali pod stůl, protože čekali výbuch. Jenže Lucifer kousal dál. Potom si nabral hrášek, mrkev a velikou hromadu salátu. „Výborné,“ zabručel. „Příště toho vypěstujte dvojnásobek.“ Matlafous se rozzářil až do špiček růžků a Barunka mu pod stolem spokojeně stiskla ruku.
Od té doby měl pekelný záhonek vlastní konve, hrábě i cedulku ZÁKAZ PŘIKLÁDÁNÍ. Barunka chodila pomáhat každou středu a Brumlík zaléval tak pečlivě, že dostal slaměný klobouk s otvory na rohy. Lucifer si k večeři pravidelně poroučel čerstvý salát. A když mu jednou připadal málo slavnostní, zapíchl si do něj malou svíčku. Tu jedinou směl Matlafous po večeři sfouknout.

