O krejčím a vychloubavém metru
4–9 let7 minutveselá, kouzelná a laskavá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
V jednom městečku stála krejčovská dílna s malovanými nůžkami nad dveřmi. Pracoval v ní mistr Matěj a jeho učedník Jeník. Mistr uměl ušít vestu i člověku, který nevydržel stát rovně. Jeník zase navlékal nit tak rychle, že se jehla sotva stačila podivit. Jen měření mu občas působilo potíže. Jednou změřil zákazníkovi pas i s košíkem, který držel pod paží.
Jednoho deštivého rána přišla babička Rozárka s roztrženou zástěrou. Jeník jí ji spravil, přidal pevnou kapsu na klubíčko a nechtěl za práci ani groš. Babička proto vytáhla z uzlíku žlutý krejčovský metr. Místo obyčejných čárek měl vyšité drobné stříbrné uzlíky.
„Tenhle ti pomůže,“ řekla. „Ale pamatuj: neposlouchá jen ruce. Poslouchá také řeči.“ Jeník chtěl vědět, jak může metr poslouchat, když nemá uši. Jenže babička už cupitala přes náměstí a její deštník poskakoval mezi kalužemi jako veliký hříbek.
První přišel pekař pro novou zástěru. „Moje housky jsou nejkřupavější na celém světě!“ prohlásil, sotva mu Jeník přiložil metr k pasu. Stříbrný uzlík cinkl. Látka na stole se natáhla až k peci. „A moje vánočky by neunesli ani čtyři siláci!“ přidal pekař. Cink! Látka přepadla přes stůl a zakryla mistrovy bačkory.
„Asi jsme koupili nějaké pružné plátno,“ podivil se mistr Matěj. Pekaři ušili zástěru, jeho ženě také a ještě zbylo na šest utěrek. Jeník si však všiml, že při měření tiché pradleny metr ani nezacinkal. Plátno leželo docela klidně. O podivném dárku přemýšlel celý večer.
Druhý den zastavil před dílnou královský kočár. Král Bohumil potřeboval modrý kabát na slavnost jablečných koláčů. Měl mít zlaté knoflíky, široký límec a velké kapsy. „Hlavně aby každý poznal, že přijíždí nejvznešenější panovník pod sluncem!“ oznámil. Žlutý metr v Jeníkově kapse tiše zacinkal.
Jeník rozložil modré sukno a pustil se do měření. „Hruď mám širokou po svých statečných předcích,“ pravil král. Cink! Sukno přikrylo židli. „Sám jsem jednou zahnal sedm loupežníků!“ Cink! Přikrylo druhou židli. „Tedy sedmnáct. A možná jich bylo sedmdesát!“ Cink, cink, cink! Modrá vlna se vyvalila ze dveří na ulici.
Mistr si sundal brýle, otřel je a zase nasadil. „Jeníku, cos naměřil?“ „Zatím hruď, ramena a zřejmě půl náměstí,“ odpověděl učedník. Král zatím vyprávěl, jak dokáže přeskočit příkop i s korunou na hlavě. Metr se v Jeníkových rukou rozvinul jako dlouhatánská nudle.
Král pospíchal na oběd, a tak museli krejčí pracovat podle naměřených čísel. Pomáhali jim všichni učedníci z města. Díly sešívali na dvoře, knoflíky přivezli na trakaři a hotový kabát vytáhli provazy na zámecký balkon. Jeden rukáv dosahoval k fontáně. Druhý překážel zahradníkovi při stříhání růží.
Odpoledne se přihnal déšť. Strážný u brány objevil obrovskou kapsu a zalezl si do ní, aby nezmokl. Za chvíli přivedl kamaráda. Potom dalšího. Než odbila čtvrtá, seděla uvnitř celá zámecká stráž, sušila si boty a hrála dámu. „Výborná strážnice,“ pochvaloval si velitel. „Jen by tu mohlo být okénko.“
Král se na kabát dlouho díval. „Je poněkud volnější,“ připustil nakonec. „Poněkud,“ souhlasil mistr Matěj. Z kapsy se ozvalo kýchnutí a pak zdvořilé: „Promiňte, Veličenstvo!“ Král nadzvedl obočí. „Kdo to byl?“ „Vaše stráž,“ řekl Jeník. „Všech dvanáct.“
Té noci zůstal Jeník v dílně sám. Položil metr vedle kousku látky a pronesl: „Jsem nejlepší krejčí na světě!“ Cink! Látka povyrostla. „Umím přišít knoflík poslepu, pozpátku a pod vodou!“ Cink! Plátno mu sklouzlo do klína. Pak řekl pravdu: „Někdy si při šití přišiju rukáv ke kalhotám.“ Nic se nestalo.
„Tak takhle je to!“ vydechl. „Ty neměříš jen postavu. Ty měříš i vychloubání!“ Metr se spokojeně stočil do klubíčka. Jeník si vzpomněl na babiččina slova a začal vymýšlet, jak změřit krále, který dokáže vyprávět o vlastní velikosti dokonce i při kýchání.
Ráno požádal o nové měření. „Tentokrát bude potřeba zvláštní královská dovednost,“ oznámil. Bohumil se hned narovnal. „Jaká? Já ovládám úplně všechny, dokonce—“ Jeník metr rychle schoval za záda. „Poslouchání, Veličenstvo. Potřebuji vám povědět, jak kabát ušijeme. Dokážete mě nechat domluvit?“
Král otevřel ústa. Potom je zavřel. Upravil si korunu na hlavě a přikývl. Jeník začal měřit. Vyprávěl mu o měkké podšívce, aby kabát neškrábal za krkem. O rukávech, ve kterých se dobře mává dětem. A o kapsách právě tak hlubokých, aby se do nich vešlo jablko, ale už ne strážný.
Bohumil pozorně poslouchal. Jednou se nadechl, jako by chtěl připomenout své slavné mávání z loňské slavnosti, ale pak si raději prohlédl knoflíky. Metr mlčel. Sukno nerostlo. Když Jeník skončil, král se zeptal: „A mohl bys udělat levou kapsu trochu menší? V levé kapse nosívám obrázek od vnučky a pořád ho v ní lovím.“
Nový kabát padl králi jako ulitý. Když se Bohumil otočil před zrcadlem, nic nezboural, nikoho nezakryl a v rukávech se neusadili holubi. „To je pohodlí!“ zaradoval se. Pak se podíval na Jeníka a mistra Matěje. „Vy dva své práci opravdu rozumíte.“ Žlutý metr se ani nepohnul.
Z prvního kabátu ušili na náměstí slavnostní stan. Zlaté knoflíky zdobily vchod a pod modrou střechu se vešly stoly, muzikanti i všechny jablečné koláče. Velikou kapsu nechali na boku. Strážní si v ní vyprosili okénko a poličku na hrnky. Velitel nad vchod pověsil cedulku: STRÁŽNICE. PŘED VSTUPEM VYKLEPAT DROBKY.
Na slavnosti král víc poslouchal, než mluvil. Dozvěděl se, proč pekaři praskají vánočky a jakou písničku má ráda zahradníkova dcera. A Jeník? Ten kouzelný metr opatroval jako poklad. Jen když si mistr Matěj objednával kalhoty a začal vyprávět, jak býval nejšikovnějším učedníkem ze všech, Jeník se usmál: „Mistře, nemáme už těch utěrek dost?“
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

