O královském stínu, který chtěl být šaškem
4–9 let6 minutveselá a kouzelná
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Král Bedřich měl zlatou korunu, sedm sametových plášťů a projevy tak dlouhé, že při nich dvorním hodinám docházela trpělivost. „Za prvé,“ začínal každé ráno. Když dospěl k „za devatenácté“, ministři nenápadně žvýkali svačiny. Jen králův stín nesměl ani pohnout palcem. Ležel na podlaze trůnního sálu a poslouchal úplně všechno.
Jednoho úterý král slavnostně oznámil, že promluví o správné délce slavnostních projevů. Stín si povzdechl tak silně, až se zachvěly třásně na koberci. Potom se odlepil od královských střevíců, protáhl si placaté nohy a proklouzl pod dveřmi. „Za druhé,“ pravil král. Toho, že mu něco chybí, si všiml teprve na slunném schodišti.
„Můj stín!“ vykřikl. „Ukradli mi stín! Zavolejte stráže, zámečníka a někoho s pořádnou jehlou!“ Kolem právě procházela kuchyňská učednice Rozárka s košíkem knedlíků. Nesla je na jarmark k ochutnání. Podívala se na prázdné schody za králem a pak k bráně. Po zdi tam přeběhla tmavá postavička a udělala kotrmelec.
„Nevypadá, že ho někdo ukradl,“ poznamenala Rozárka. „Spíš má dneska volno.“ Král si narazil korunu až k obočí. „Královské stíny volno nemají!“ „Tak mu to půjdeme vysvětlit,“ navrhla Rozárka. S košíkem v ruce vyrazila. Bedřich kráčel za ní, nesmírně vznešeně, jen při každém kroku kontroloval, jestli se mu stín náhodou nevrátil pod patu.
Na jarmarku voněly koláče, klapaly dřevěné řehtačky a nad stánky vlály pentle. U řezníkova pultu se shromáždil dav. Řezník Vavřinec stál s rukama v bok, ale jeho stín měl útlý pas, sukýnku a tančil na špičkách. Vavřinec zvedl jitrnici. Baletka na dlažbě předvedla hlubokou poklonu. Lidé se smáli, až se perníkáři třásla cukrová poleva.
„Okamžitě ke mně!“ poručil král. Baletka mu ukázala dlouhý nos, sklouzla po dlažbě a schovala se za paní starostovou. Ta právě vybírala klobouk s růžemi. Na zdi za ní však vyrostly dvě obrovské oslí uši. Paní starostová si sáhla na hlavu. Nahmatala jen klobouk. „Takové ozdoby nechci,“ řekla prodavači. „Zachytávaly by se mi o lustr.“
Král se rozběhl ke zdi. Stín hop! — a už byl za flašinetářem. Místo klikou točil na zdi vlastní hlavou. Potom přeskočil za pekaře a vykouzlil mu břicho veliké jako pec. Nakonec se natáhl pod lavičku. Bedřich si klekl a nakoukl za ním. „Jménem koruny ti přikazuji návrat!“ Zpod lavičky se ozvalo tiché: „Prrrsk.“
Rozárka postavila košík na sud. „Veličenstvo, proč vlastně utekl?“ „To nemám ponětí. Má u mě stálé místo.“ „Právě,“ pípl stín zpod lavičky. „Pořád stálé! Stát při vítání hostů, stát při přehlídce, stát při projevech. Já chci někdy poskakovat. Chci být šaškem!“ Král otevřel ústa, ale Rozárka mu podala knedlík.
„Co s tím?“ „Vyhodit a chytit.“ „Já jsem král, ne poklička.“ „Pokličky obvykle nechytají,“ odpověděla Rozárka. Sama vyhodila jeden knedlík, pak druhý. Oba jí měkce přistály v dlaních. Zpod lavičky vykoukl tmavý nos. Rozárka si toho všimla a přidala třetí knedlík. Ten jí spadl do zástěry. „Vidíte? I košík na břiše se hodí.“
Bedřich si odložil plášť. Vyhodil knedlík tak prudce, že přeletěl stánek a skončil v košíku s vlnou. „Měkoučké přistání,“ ocenila Rozárka. Druhý knedlík krále plácl do ramene. Třetí dosedl do koruny. Dav ztichl. Nikdo nevěděl, zda se takové věci smí smát. Král sáhl mezi zlaté hroty a vytáhl knedlík s přilepenou perličkou.
„Zdá se,“ pronesl vážně, „že jsme právě korunovali oběd.“ Rozárka vyprskla. Řezník se rozesmál, paní starostová zahýkala smíchy a Bedřichovi zacukaly koutky. Nejdřív trochu. Potom víc. Nakonec se smál tak, že mu koruna sklouzla na jedno ucho. Pod lavičkou se stín svíjel jako černá stužka.
„Ještě jednou!“ zavolal. Král tedy zkusil dva knedlíky. Jeden chytil, druhý zachránila Rozárka. Potom to zkusili společně: ona házela, on chytal a oba se pokaždé uklonili, i když nebylo za co. Stín už nevydržel v úkrytu. Vyskočil na bílou plachtu prázdného stánku a předváděl za nimi velikánské kotrmelce. Jarmark tleskal.
Když poslední knedlík bezpečně přistál v košíku, Bedřich se posadil na kraj kašny. „Tak pojď domů,“ řekl. Tentokrát docela obyčejně. Stín na plachtě zavrtěl hlavou. „A zítra zase za prvé až za devatenácté?“ Král chvíli počítal na prstech. „Mohl bych končit u za třetí.“ „U za druhé,“ navrhl stín. „Platí,“ přikývl Bedřich.
„A každý týden veselé odpoledne,“ pokračoval stín. „Bez dlouhého vítání a loučení. S kotrmelci, hádankami a knedlíky.“ Rozárka zvedla prst. „Na házení ušiju látkové míčky. Knedlíky jsou především k jídlu.“ Stín souhlasil, ale pak se rozpačitě podrbal za placatým uchem. „A ještě maličkost. Směl bych mít někdy korunu já?“
Bedřich sundal korunu a podíval se na ni, na stín a na slunce. Pak ji podržel stranou. Její stín dopadl přesně na hlavu tmavého šaška. Ten se narovnal, vypnul hruď a slavnostně prohlásil: „Za prvé: hurá! Za druhé: konec!“ Potom sklouzl po plachtě, přeběhl náměstí a přicvakl se králi ke střevícům.
Od té doby bývalo na zámku každou středu veselé odpoledne. Rozárka žonglovala s barevnými míčky a Bedřichovi už padaly jen dva ze tří. Stín dělal na zdi šaška a někdy nosil korunu větší než sám král. A když se při poradě ozvalo „za třetí“, stačilo, aby se na koberci objevily oslí uši. Bedřich hned zaklapl desky. „Pokračování nebude. Dejte sem svačinu!“
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

