Pohádky
← codedtrip.com

Matěj a hrom v krabici

4–9 let7 minutveselá a hravá
Ilustrace k pohádce Matěj a hrom v krabici
00:0008:19

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Matěj měl ve školním divadle zvláštní roli. Nebyl král, princ ani drak. Byl déšť, obří kroky a bouřka. V programu stálo: Zvuky vyrábí Matěj. Maminka si ten řádek podtrhla, jako by pod ním bylo napsáno: Nejdůležitější člověk v celém království.

Za oponou měl Matěj nízký stolek. Na něm ležel velký kus papíru na dešťové šustění, dvě dřevěné kostky na obří dupání a krabice od bot. V krabici čekalo sedm brambor. Když ji nakláněl ze strany na stranu, brambory se kutálely a duněly. Byl to báječný hrom. Trochu bramborový, ale z hlediště to nikdo nemohl poznat.

Vedle všeho náčiní ležel seznam. Matěj si ho napsal velikými písmeny: DÉŠŤ. OBR JDE. HROM. OBĚD. PTÁČCI. U ptáčků měl nakreslenou píšťalku a u oběda talíř. Talíř tam byl jen pro pořádek. Oběd přece žádný zvuk nepotřebuje. Leda by někdo velmi nahlas mlaskal, což paní učitelka do pohádky nezařadila.

Princeznu hrála Anička. Měla žluté šaty, papírovou korunku a tak dlouhou vlečku, že při zkoušce zametla podlahu i pod první lavicí. Obra hrál Vojta. Pod svetrem nosil polštář a na nohou veliké bačkory. Vypadal mohutně, dokud nekýchl. Pak mu polštář vylezl u krku.

„Dneska to musí pěkně zahřmít,“ připomněl Vojta před představením. „Přicházím přece přes hory.“ Matěj zkusmo zakutálel bramborami. Rrrrum! Vojta spokojeně přikývl. Jedna brambora byla šišatá a dělala navíc legrační klonk. Tu měl Matěj nejraději. Říkal jí Hromislav, ale zatím jen potichu.

Do tělocvičny přišli rodiče, babičky, dědečkové i děti z vedlejší třídy. Židle zavrzaly, někdo zakašlal a paní učitelka roztáhla oponu. Na jevišti stál papírový zámek, židle převlečená za trůn a stůl s prázdnou mísou. Matěj si za oponou uhladil seznam. Všechno mělo své místo. Všechno mělo svůj čas.

Nejdřív začalo pršet. Matěj jemně mačkal papír. Šššš, šššš. Princezna vzhlédla k namalovanému oknu. „To je ale nevlídné počasí!“ Potom přišel obr. Matěj bouchal kostkami o dřevěnou desku. Bum. Bum. BUM. Vojta kráčel pomalu a důležitě. Polštář tentokrát poslušně zůstával tam, kde měl.

Teď měla přijít bouřka. Matěj uchopil krabici oběma rukama a pořádně ji naklonil. Rrrrrum! Brambory se rozjely na jednu stranu. Naklonil ji na druhou. RRRRUM! Jenže spodní roh krabice už nevydržel tolik počasí. Ozvalo se tiché křupnutí. Potom rupnutí. A pak už hrom nebyl v krabici.

První brambora vyskočila škvírou pod oponou. Druhá poskočila za ní. Třetí se kutálela tak odhodlaně, jako by měla na jevišti objednané místo. Matěj se pokusil ucpat díru dlaní, jenže zbývající brambory mu proklouzly kolem prstů. Hromislav vyrazil poslední. Udělal klonk o nohu trůnu a zastavil se princezně u střevíčku.

Právě v tu chvíli Anička slavnostně poručila: „Přineste mi oběd!“ Chvíli bylo takové ticho, že Matěj slyšel za oponou vlastní polknutí. Tohle na seznamu neměl. Tohle neměl ani na druhé straně seznamu. Zkusil se podívat do krabice, jestli v ní nezůstalo nějaké řešení. Nezůstalo.

Anička se podívala na bramboru, potom na prázdnou mísu a nakonec na obra. „Výborně,“ řekla. „Dnes je oběd mimořádně čerstvý. Ještě nám běhá po zahradě!“ Zvedla Hromislava a položila ho do mísy. V první řadě někdo vyprskl smíchy. Vojta se hluboce uklonil. Polštář mu přitom málem přepadl přes kolena.

„Vaše Výsosti,“ zaburácel, „dovolte, abych sklidil zbytek polévky!“ Klekl si a začal sbírat brambory. Jedna se mu schovala pod bačkoru. Když chtěl bramboru zvednout, posunul si ji druhou nohou dál. Vypadalo to, jako by s ní tančil. Děti v hledišti se rozesmály a někdo zavolal: „Pozor, utíká vám knedlík!“

Matěj zíral na svůj seznam. Po obědě měli přijít ptáčci. Jenže na jevišti se právě lovil oběd. Popadl píšťalku a krátce foukl pokaždé, když obr sáhl po bramboře. Fí! Vojta minul. Fí! Brambora odskočila. Fíí! Konečně ji chytil a vítězně zvedl nad hlavu. Diváci zatleskali.

„Poslední kousek úrody!“ zvolal obr. Matěj ťukl dřevěnými kostkami o sebe. Klap! „Úroda je mimořádně tvrdohlavá,“ dodala princezna. Matěj jemně zašustil papírem. Anička se zarazila jen na okamžik. „A teď ji ještě zalijeme.“ Obr rychle přikryl mísu vlastní velikou dlaní. „Dost zalévání! Aby nám nevyrostla až do stropu!“

Za oponou si paní učitelka zakryla ústa. Matěj se polekal, že se zlobí. Pak si všiml, jak se jí třesou ramena smíchy. Ukázala mu zdvižený palec. Matěj se konečně nadechl. Vzal dvě lžíce, které měly později cinkat při královské hostině, a rozehrál veselý pochod. Cink, cink, cililink!

Princezna s obrem posunuli mísu doprostřed stolu. „Hostina může začít,“ prohlásila Anička. „Ale nejdřív potřebujeme kuchaře. Tenhle oběd je ještě v kabátku.“ Vojta přikývl. „A jeden kabátek má hlínu na lokti.“ Potom se pohádka konečně vrátila tam, kde měla být. Obr slíbil opravit zámecký most, princezna mu poděkovala a Matěj zapískal ptáčky. Tentokrát úplně správně.

Po závěrečném uklánění vytáhly děti Matěje před oponu. V ruce zase držel děravou krabici. „Tohle byl náš hrom,“ představila ho Anička. „A taky trochu oběd,“ doplnil Vojta. Potlesk byl skoro tak hlasitý jako opravdová bouřka. Jen se při něm nic nekutálelo.

Když rodiče odešli, paní učitelka přinesla lepicí pásku. „Tak co, opravíme krabici na příště?“ Děti se ozvaly jedno přes druhé: „Brambory tam musí zůstat! Myslíme na jevišti! A obr je zase bude chytat!“ Matěj otočil svůj seznam a na čistou stranu napsal: DÉŠŤ. OBR JDE. HROM. OBĚD UTÍKÁ. Pak se zamyslel a připsal ještě jedno důležité upozornění: HROMISLAV VYBÍHÁ POSLEDNÍ.

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…