Pohádky
← codedtrip.com

Divočák Bedřich a návštěva na úrovni

4–9 let6 minutveselá a hravá
Ilustrace k pohádce Divočák Bedřich a návštěva na úrovni
00:0007:02

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Divočák Bedřich bydlel pod starým dubem v domečku s kulatými dveřmi. Před dveřmi měl lavičku, za domečkem záhon řepy a vedle lavičky louži. Nebyla to ledajaká louže. Byla široká, měkká a přesně tak hluboká, aby se v ní dalo spokojeně ležet a přitom mít rypák na vzduchu. Bedřich ji považoval za nejhezčí část svého bydlení.

Jednoho rána mu straka přinesla dopis. „Milý Bedřichu,“ stálo v něm, „v neděli přijedu na oběd. Už se na tebe těším! Tvoje sestřenice Běla ze zámecké obory.“ Bedřich přečetl dopis třikrát. Potom se podíval na svůj stůl, na otisk kopýtka na zdi a nakonec na louži. „Ze zámecké obory,“ zašeptal. „To bude chtít návštěvu na úrovni!“

Hned zavolal veverku Zrzečku a zajíce Ušáka. Zrzečka kdysi zahlédla zámeckého zahradníka, takže podle Bedřicha rozuměla vznešenému chování. Ušák zase uměl udělat mašli, která se nerozvázala ani při běhu z kopce. Oba se tedy pro přípravu slavnostního oběda výborně hodili.

„Nejdřív uklánění,“ rozhodla Zrzečka. Vyskočila na pařez, položila si tlapku na bříško a sklonila hlavu. „Hřbet rovně, nožky klidně a žádné funění.“ Bedřich to zkusil. Sklonil hlavu, zvedl zadek a zafuněl tak mocně, že z pařezu odletěly tři šiškové šupiny. „To poslední vynecháme,“ řekla veverka.

Ušák přinesl bílý ubrousek a uvázal ho Bedřichovi pod bradu. Udělal jednu smyčku, druhou smyčku a nakonec velikou mašli. „Tak. Teď vypadáš skoro jako zámecký pán.“ Bedřich se chtěl prohlédnout ve vědru s vodou, ale mašle mu zakryla výhled. „Zámečtí páni asi moc nevidí,“ poznamenal.

Celé dopoledne uklízeli. Ušák zametl podlahu, Zrzečka naaranžovala na stůl sedmikrásky a Bedřich otřel lavici tak důkladně, až z ní smyl i svou oblíbenou mapu zaschlého bláta. Na oběd nachystal pečenou řepu, houby s mateřídouškou a mísu těch nejkulatějších žaludů. Každý vyleštil lopuchovým listem.

Když pomocníci odešli pro další květiny, vytáhl Bedřich ze zásuvky vidličku a lžíci. „V oboře u zámku jistě nejedí rovnou z mísy,“ zamumlal. Položil žalud na lžíci a zkusil jej přidržet vidličkou. Žalud uklouzl. Bedřich přitlačil. Cvrnk! Žalud vyletěl, ťukl o strop a přistál mu v uchu.

Bedřich strnul. Opatrně naklonil hlavu doleva. Potom doprava. V uchu to zašustilo. „Prosím pěkně, tudy není jídelna,“ řekl žaludu. Zatřepal hlavou a žalud vyskočil rovnou do prázdného hrnku. Cink! Bedřich se rychle rozhlédl, zda ho někdo neviděl. Pak k příborům nenápadně přidal také obyčejné dřevěné mističky.

Zbývala louže. Bedřich před ní stál a nespokojeně kroutil rypákem. Ještě včera se mu zdála nádherná, ale dnes v ní viděl jen samé bláto. „Běla je zvyklá na kašny,“ povzdechl si. „Možná i na dvě.“ Zkusil vodu vybrat hrncem. Jenže jakmile udělal krok, voda se mu zase nahrnula do otisku kopýtka.

Nakonec dostal nápad. Přinesl dlouhé větve, položil je přes louži a navrch rozprostřel kapradí. Doprostřed zapíchl cedulku: SLAVNOSTNÍ ZELEŇ. Vypadalo to skoro jako malý záhon. „Hlavně na to nešlapej,“ upozornila ho Zrzečka, když se vrátila. „Ovšem,“ odpověděl Bedřich. „Já přece vím, kde mám vlastní louži.“

V neděli bylo všechno připraveno. Řepa voněla, sedmikrásky stály rovně a Ušák Bedřichovi ještě jednou utáhl mašli. Zrzečka se posadila na větev nad dveřmi, aby mohla při uklánění nenápadně radit. Bedřich čekal u slavnostní zeleně a v duchu si opakoval: „Hřbet rovně. Nožky klidně. Nefunět.“

Brzy se mezi stromy objevila Běla. Byla to statná divočáčí slečna s veselýma očima a dubovým lístkem za uchem. Přes rameno nesla košík. „Bedříšku!“ zavolala už z dálky. „Já mám takový hlad! Přivezla jsem ti zámecké kaštany.“ Bedřich polkl. Teď nastala jeho slavnostní chvíle.

„Drahá sestřenice, dovol, abych tě přivítal ve svém skromném…“ začal a uklonil se. „Ještě trošičku!“ špitla Zrzečka. Bedřich se sklonil níž. Mašle ho polechtala na rypáku, a tak kousek couvl. Zadním kopýtkem došlápl na větev. Křup. Druhá větev udělala křup křup. A slavnostní zeleň zmizela i s Bedřichem.

ŽBLUŇK! Z louže vystříkl hnědý vějíř. Ušákovi přistála kapka na nose, Zrzečce na ocásku a cedulka SLAVNOSTNÍ ZELEŇ se pomalu položila na hladinu. Uprostřed všeho seděl Bedřich. Z jednoho ucha mu viselo kapradí a bílý ubrousek už vůbec nebyl bílý.

Chvíli bylo naprosté ticho. Bedřich by se nejraději zahrabal až po štětiny. Jenže Běla vykulila oči a nadšeně vykřikla: „Ty jsi mi připravil bahenní koupel!“ Položila košík na lavičku, rozběhla se a skočila přímo vedle něj. ŽBLÁC! Tentokrát dostal Ušák kapku i na ucho.

„Tak báječné bahno u zámku nemáme!“ pochvalovala si Běla a zavrtala se hlouběji. „U nás jsou cestičky vysypané štěrkem a každou pořádnou louži zahradník zasype. Tohle je nádhera!“ Bedřich opatrně zvedl rypák. „Opravdu?“ „Opravdu. A je dost velká pro dva!“ Bedřich se rozesmál tak, až mu z ucha spadlo kapradí.

Oběd nakonec snědli venku na lavičce. Ubrousky sloužily k utírání zablácených nosů a žaludy jedli rovnou z mističek. Když Běla zahlédla vidličku, zeptala se, k čemu ji Bedřich má. „K vystřelování žaludů,“ odpověděl vážně. Zrzečka smíchy upustila sedmikrásku do řepy.

Po obědě Bedřich obrátil cedulku a na čistou stranu napsal: ZÁMECKÉ BAHENNÍ LÁZNĚ. Běla připsala: OTEVŘENO PO KAŽDÉM DEŠTI. A když se pak oba znovu uvelebili v louži, Bedřich se spokojeně rozhlédl. Tohle byla návštěva na úrovni. Přesně na úrovni jeho rypáku.

Zazvonil zvonec…