Beran Vendelín a drzý hlas ze skály
4–9 let6 minutveselá a hravá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na horské louce pod vysokou šedou skálou se pásl beran Vendelín. Měl kudrnatou vlnu, zatočené rohy a na bradě jetelový lístek. Právě našel místo, kde rostla tráva tak šťavnatá, že mu samou radostí poskočil ocásek.
„To je dneska krásně!“ zavolal. „Krásně!“ ozvalo se od skály. Vendelín zvedl hlavu. Nalevo nikdo, napravo nikdo, jen motýl na kopretině. „Kdo tam je?“ zeptal se. „Tam je!“ odpověděl hlas.
Vendelín zamrkal. „Já se ptal první!“ „První!“ „Neopakuj po mně!“ „Po mně!“ Beran si odfrkl tak silně, až mu lístek z brady odletěl. Tohle tedy nebylo slušné přivítání. A přitom tu nového souseda vůbec nečekal.
Zavolal kozu Rozárku, která okusovala lístečky u ohrady. Přiběhla s větvičkou za uchem. „Ve skále bydlí někdo hrozně drzý,“ vysvětloval Vendelín. „Pořád po mně opakuje.“ Rozárka naklonila hlavu. „Třeba ještě neumí nic vlastního. Zkusíme ho něco naučit.“
Postavila se před skálu a důležitě si odkašlala. „Dobrý den, milý sousede!“ „Sousedeee!“ vrátilo se z výšky. „Vidíš?“ bručel Vendelín. „Ani nepozdraví pořádně. Jenom natahuje slova, jako by žvýkal starou ponožku.“
Vtom přišel oslík Matěj. Nesl v tlamě dlouhé stéblo a tvářil se, že celý den o něčem přemýšlí. Ve skutečnosti přemýšlel teprve od chvíle, kdy si všiml, že ho stéblo lechtá v nose.
„Musíme ho podrobit zkoušce,“ rozhodl Matěj, když stéblo odložil. „Něco tak těžkého, že to nedokáže zopakovat.“ Rozárce zajiskřily oči. Utrhla si trochu jetele, vzala si ho do pusy a něco zamumlala. Znělo to jako: „Šišatá šiška šustí v šišce.“
Vendelín se rozesmál. „Takhle to nezopakuje ani moje teta!“ Všichni tři si vzali po soustu a zkusili větu společně. „Šiša šišma šušlí!“ zahuhlali ke skále. A skála jim odpověděla: „Šušlí!“
Matějovi smíchy vypadl jetel z pusy. Rozárka své sousto dožvýkala a Vendelín se zatvářil ještě přísněji. „On si z nás dělá legraci! Určitě se tam nahoře válí smíchy.“ Díval se do skalních štěrbin, ale nikde nezahlédl ani kousek ocasu.
Druhou zkoušku vymyslel Vendelín. „Budeme zpívat pozpátku!“ oznámil. Matěj se poslušně otočil zadkem ke skále. „Ne takhle,“ vysvětlovala Rozárka. „Pozpátku budou slova, ne oslík.“ Matěj se otočil zpátky. „Škoda. Už jsem byl připravený.“
Nejprve si zazpívali jednoduchou písničku: „Na louce tráva, v trávě je brouk.“ Potom ji obrátili: „Brouk je v trávě, tráva na louce!“ Matěj k tomu přidal slavnostní „Í-á“, které mělo být pozpátku „Á-í“, ale trochu se mu zamotalo.
Ze skály se vrátilo zpívání i oslíkovo zahýkání. Znělo to, jako by tam někdo pořádal druhý koncert, jen o malou chvilku později. Rozárka začala podupávat do rytmu. Vendelín jí věnoval pohoršený pohled. „My ho zkoušíme, neobdivujeme!“
Třetí zkouška měla být docela tichá. Všichni se posadili a čekali, jestli soused konečně promluví sám. Nad loukou zabzučela včela. Matěj pohnul uchem. Rozárka si prohlédla kopýtko. Vendelín napočítal dvanáct obláčků a jeden obláček podobný kedlubně.
Skála mlčela. „Tak teď schválně trucuje,“ prohlásil Vendelín. „Trucuje!“ odpověděla skála. Beran vyskočil. „Slyšeli jste? Čekal jenom na to, až něco řeknu!“ Rozárka s Matějem přikývli. Tak vytrvalého opakovače ještě nikdy nepotkali.
Rozhodli se, že mu společně pořádně vyhubují. Postavili se vedle sebe, zhluboka se nadechli a zavolali: „TY SKALNÍ PAPOUŠKU, DEJ SI SLOVA DO POŘÁDKU!“ Z výšky se přivalilo mohutné: „DO POŘÁDKU!“
Pod plochým kamenem cosi zašustilo. Z úzké díry vykoukla rozcuchaná hlava starého sviště Cyrila. Na jednom vousku mu viselo suché stéblo. „Kdo mi to huláká nad ložnicí?“ zabručel. „Zdálo se mi o tichém salátu a najednou v něm začal zpívat oslík!“
„Promiň,“ řekla Rozárka. „Domlouváme sousedovi ve skále.“ Cyril se podíval na skálu, potom na trojici a nakonec si uhladil vousky. „Tam žádný soused nebydlí. To slyšíte ozvěnu.“ Vendelín podezřívavě přimhouřil oči. „A ta se neumí představit?“
Svišť zvedl suchý hrášek, který ležel u jeho pelíšku, a lehce ho hodil proti kameni. Hrášek se odrazil zpátky do trávy. „Vidíte? Hrášek narazil a vrátil se. Se zvukem se u té veliké skály děje něco podobného.“
„Když zavoláte, zvuk doletí ke skále a odrazí se k vám,“ pokračoval Cyril. „Chvilku mu to trvá, a proto svůj hlas slyšíte znovu o trochu později.“ Matěj otevřel pusu. „Takže ten oslík ve skále jsem já?“ „Přesně tak.“
Rozárka zavolala: „Haló!“ Skála odpověděla: „Haló!“ Koza se rozesmála. „Vendelíne, my jsme celé dopoledne zkoušeli vlastní hlasy!“ Beran se podíval na své rohy, jako by se s nimi potřeboval poradit. Potom opatrně řekl: „Tak to jsme ty zkoušky zvládli docela dobře.“
Místo dalšího hubování uspořádali koncert. Rozárka zpívala vysoké „méé“, Vendelín hluboké „béé“ a Matěj přidával své nejhezčí „í-á“. Po každé krátké písničce počkali, až jim ji skála vrátí. Cyril seděl před pelíškem a pokyvoval hlavou.
Nakonec jim svišť zatleskal tlapkami. „Výborně. A teď bych si dal ještě kousek toho snu.“ Zalezl pod kámen a z louky se pomalu vytratilo poslední zahýkání. Rozárka s Matějem se vrátili k pastvě.
Jen Vendelín zůstal stát před skálou. „Zítra si zase zazpíváme,“ oznámil jí. Pak dodal: „Ale alespoň jednou bys mohla začít první.“ „První,“ zašeptala ozvěna. Vendelín vážně přikývl. „Výborně. Tak jsme domluveni.“

