Vánoční pozvánka beze slov
3–8 let5 minuthřejivá, vánoční a laskavě veselá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
V Terezčině kuchyni voněla skořice, med a něco tak dobrého, že Terezka každou chvíli nakukovala do trouby. Na plechu se pekli perníkoví kapříci, srdíčka a hvězdy. Za oknem se stmívalo a na parapetu svítila malá lucernička. „Zítra je ozdobíme,“ slíbila maminka. Terezka si hned představila bílé puntíky, kudrlinky a sněhové čepice.
Potom si vzpomněla na Milu. Přistěhovala se s rodiči do bytu naproti a chodila teď do stejné školky. Uměla česky říct ahoj, ano a děkuju. Když ostatní děti mluvily rychle, pozorně se na ně dívala, ale často nevěděla, co mají na mysli. Terezka jí ráda nechávala místo vedle sebe u stavebnice.
„Mohla by přijít taky?“ zeptala se Terezka a ukázala na druhou židli u kuchyňského stolu. „Mila? Moc rádi ji pozveme,“ řekla maminka. Terezka si připravila celou větu. Několikrát ji pošeptala perníkovému kapříkovi, aby ji nezapomněla. Kapřík ležel na mřížce a vypadal, že s návštěvou souhlasí.
Druhý den potkaly Milu s tatínkem na chodbě. „Přijď k nám zdobit perníčky!“ vyhrkla Terezka. Mila se usmála. „Ahoj.“ Terezka ukázala na dveře svého bytu a potom udělala rukou ve vzduchu veliké kolečko. Mila se podívala na dveře, pak na Terezčinu ruku a nejistě zvedla ruku, jako by chtěla také zamávat.
„Perníčky,“ zopakovala Terezka pomaleji. Předstírala, že něco jí. Mila sáhla do kapsy a nabídla jí zabalený kousek sušeného jablka. „Děkuju,“ řekla Terezka. Jablíčko bylo sladké, ale pozvání se pořád nedařilo. Maminka pohladila Terezku po rameni. „Zkusíme jí to ukázat jinak. Nemusíme všechno povědět slovy.“
Doma se Terezka posadila na koberec. Chvíli obracela v prstech červenou pastelku. Potom vyskočila. „Já jí nakreslím, co budeme dělat!“ Přinesla velký papír a složila ho na třetiny. Na první nakreslila jejich hnědé dveře. Přidala zelený věneček a červenou mašli, která na opravdových dveřích visela trochu nakřivo.
Do druhé části nakreslila stůl a dvě holčičky. Jedna měla žluté vlasy jako Terezka, druhá tmavé vlasy jako Mila. Oběma udělala veliký úsměv. Do třetí části se vešlo sedm perníčků. Bílá pastelka na papíře skoro nebyla vidět, a tak Terezka perníčky nejdřív pečlivě vybarvila dohněda. Teprve potom na nich vykvetly bílé čárky a puntíky.
„Ještě něco chybí,“ zamumlala. Mezi obrázky nakreslila šipky a na stůl přidala dva hrnečky. Jeden červený, druhý modrý. „Aby věděla, že tam bude místo pro ni.“ Maminka si obrázek prohlédla. „Takovou pozvánku bych hned poznala.“ Terezka ji nesla přes chodbu oběma rukama, aby se ani jediný růžek neohnul.
Když Mila otevřela se svým tatínkem, Terezka jí podala obrázek. Ukázala na namalované dveře a potom na ty skutečné naproti. Ukázala na obě holčičky, na sebe a na Milu. Nakonec prstem pohladila nakreslený perníček. Mila se rozzářila. „Ano!“ řekla a přitiskla pozvánku k svetru.
Maminka s Miliným tatínkem mezitím domluvili návštěvu. Když jim scházelo nějaké slovo, pomohl překlad v telefonu. Mila přijde po odpolední svačině a tatínek ji doprovodí. Terezka spokojeně přikývla. Teď už zbývalo jen počkat. Jenže čekání bylo mnohem delší než kreslení sedmi perníčků.
Odpoledne Terezka rozložila ubrousky, přisunula obě židle a třikrát zkontrolovala modrý hrneček. Pak pootevřela dveře a vykoukla na chodbu. Nic. Za chvilku vykoukla znovu. Ozvalo se zakašlání, ale byl to jen soused z přízemí. Konečně někdo jemně zaklepal. Terezka málem vyskočila z bačkor.
Za dveřmi stála Mila. V rukou držela papírovou hvězdu, složenou ze žlutého papíru. „Ahoj,“ řekla. „Ahoj!“ odpověděla Terezka a opatrně hvězdu převzala. Společně ji položily doprostřed stolu. Vedle talíře s perníčky vypadala jako maličké sluníčko, které se přišlo ohřát.
Maminka ukázala oběma holčičkám, jak jemně mačkat sáček s polevou. Terezka udělala na srdíčku tři puntíky. Mila přidala na perníkovou hvězdu dlouhou bílou čáru. „Sníh,“ řekla Terezka a ukázala k oknu. „Sníh,“ zkusila Mila. Pak ukázala na své dílo a obě spokojeně přikývly.
Terezka chtěla kapříkovi nakreslit oko, jenže sáček zmáčkla příliš silně. Místo oka vyrostla bílá bambule. Překvapeně zvedla ruku a umazaným prstem se dotkla nosu. Mila vyprskla smíchy. Terezka se podívala na svůj odraz v lesklé lžíci a rozesmála se také. Kapřík měl bambuli a ona sněhovou špičku.
Když byly perníčky hotové, ležely vedle sebe na velkém tácu. Některé měly křivé čárky, jiné spoustu puntíků. Terezka posunula jeden k Mile. Mila rozlomila svůj na dvě poloviny a jednu jí podala. Na stole tiše zářila papírová hvězda. „Zase?“ zeptala se Terezka a ukázala na obě židle. Mila se usmála. „Ano. Zase.“
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

