Kaprovo vánoční okénko
3–8 let5 minutněžná, kouzelná a vánoční
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji vesnice ležel rybník, obklopený vrbami a vysokým rákosím. V létě se v něm koupalo slunce, na podzim žluté listí a v zimě ho přikrýval led. Pod ním bydlel kapr Jonáš. Měl zlatavé šupiny, dva krátké vousky a velikou chuť všechno prozkoumat.
O Vánocích věděl jen to, co mu vyprávěly kachny, než odletěly k řece. Prý při nich svítí světýlka, voní sladké drobečky a z nebe padá sníh. „Bílé peří bez jediné kachny!“ podivoval se Jonáš. „To bych jednou moc rád viděl.“
Jeho kamarádka vydra Bětka o tom přání dobře věděla. Navštěvovala ho u otvoru mezi rákosím, kde do rybníka přitékal potůček a voda nezamrzala. Někdy mu přinesla hladký kamínek, jindy zprávu, že na břehu vyrostl sněhulák s mrkví místo nosu.
Na Štědrý den se Bětka probudila do bílého rána. Sníh ležel na větvích, na kamenech i na jejím ocase, který jí v noci vykoukl z pelíšku. Otřepala se a náhle věděla, jaký dárek Jonášovi přinese. Opravdový sníh! Přímo až pod vodu!
Nabrala do tlapek měkkou hromádku a uplácala kulatou sněhovou kouli. Byla bílá jako kachní bříško. Bětka ji opatrně sevřela, sklouzla k potůčku a žbluňk! Ponořila se s ní do rybníka. Jonáš už čekal mezi stébly rákosu.
„Nesu ti kousek nebe!“ zavolala Bětka a rozevřela tlapky. Jenže mezi nimi zůstalo sotva několik bílých zrníček. Jonáš připlul blíž. Než stačil zamrkat, zmizela i ta. „A kde ten kousek je?“ zeptal se. Bětka se udiveně podívala na prázdné dlaně.
„Asi jsem plavala moc pomalu,“ usoudila. Vyšplhala na břeh a uplácala druhou kouli. Tentokrát velikou, skoro jako vlastní hlavu. Kutálela ji před sebou, až si do ní udělala otisk čumáčku. Potom ji popadla a skočila do vody.
Jonáš zahlédl bílý obláček. Vypadal jako maličký měsíc, jenže se rychle zmenšoval. Z měsíce byl knoflík, z knoflíku hrášek a z hrášku nic. Kapr kolem toho místa ještě chvíli kroužil a pátral, jestli se sníh neschoval za Bětčin ocas.
„On se rozpouští,“ povzdechla si vydra. Jonáš svěsil ploutvičky. „Takový krásný obláček. A já ho ani pořádně neviděl.“ Bětka ho lehce pohladila po hřbetě. „Počkej tady. Ještě něco vymyslím.“ Jenže když vystrčila hlavu z vody, žádný nápad na ni nečekal.
Zkusila sníh zabalit do suchého listu. Pod vodou však lístek povolil a dárek byl zase pryč. Nakonec Bětka vyšplhala na pevně zamrzlý kraj rybníka, posadila se a schovala čenich do tlapek. Na její kožíšek tiše dosedaly nové vločky.
„Všude je sněhu dost,“ bručela, „jen pro Jonáše se žádný nedá donést.“ Ocasem přitom smetla trochu sněhového poprašku z ledu. Pod popraškem se objevila tmavá, hladká ploška. A v té plošce se najednou cosi pohnulo.
Bětka se naklonila blíž. Zpod průhledného ledu na ni hleděla dvě kulatá očka. Jonáš připlul za ní! Pohyboval pusou a zvědavě si prohlížel její tlapky. Bětka také otevřela pusu. Potom se plácla do čela tak prudce, až jí z vousků spadla vločka.
„Já hlava děravá! Nemusím nosit sníh k tobě. Ukážu ti ho tam, kde padá!“ Rozběhla se ke břehu, našla spadlou vrbovou větvičku a vrátila se k Jonášovi. Začala zametat led. Šusty, šust. Z bílé přikrývky vykukovalo stále větší kolečko čistého ledu.
Když bylo veliké jako talíř, Bětka se zastavila. Ještě tlapkou odhrnula poslední poprašek a ustoupila stranou. Ledové okénko se zalesklo. Nad ním nebyl vydří čumáček ani šedá větvička. Bylo tam celé tiché nebe, plné pomalu padajících vloček.
Jonáš zůstal docela nehybný. Viděl bílé tečky, jak se snášejí dolů. Některé kroužily, jiné se kolébaly a jedna se ve větru zatočila, jako by nevěděla, kam si sednout. Kapr zvedl oči ještě výš. Sníh! Opravdový sníh, který nikam nemizel!
Bětka klečela vedle okénka a každou chvíli z něj jemně smetla novou vločku. Jonáš se zatím pod ledem otáčel za bílým hemžením. Pak se podíval na kamarádku a roztáhl ploutve. Měl pro ni také dárek.
Nejdřív udělal pomalou otočku. Potom se prohnul, zamával ocasem a opsal ve vodě velikou osmičku. Nakonec se obrátil bokem, aby se mu všechny šupiny slavnostně zablýskaly. Byl to jeho nejkrásnější kapří tanec. Bětka nadšeně zatleskala tlapkami.
Z vesnice se ozval vzdálený zvonek. Nad rybníkem dál sněžilo a v malém okénku se střídaly vločky se zlatým zábleskem kapřího bříška. Bětka zametala, Jonáš tančil a jejich Štědrý večer měl přesně tolik světýlek, kolik se jich vešlo na jednu rybí šupinu.

