Vánoce s ušatým stínem
3–8 let6 minuthřejivá, hravá a vánoční
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Vojta čekal na tu chvíli celý den. Bylo mu šest a letos směl poprvé sám rozsvítit vánoční stromeček. Dopoledne kvůli tomu dokonce zkontroloval, jestli na vypínač dosáhne. Dosáhl. I bez špiček. Teď už za okny ležela tma, na stole voněla vánočka a zlaté ozdoby čekaly na světlo.
„Můžu?“ zeptal se Vojta a položil prst na vypínač světýlek. Tatínek přikývl. Maminka zvedla malou Elišku, aby dobře viděla. Jenže když Vojta stiskl vypínač, zhasla lampa, světlo v kuchyni i lampička na chodbě. Stromeček se nerozsvítil vůbec. Jen hodiny dál tikaly, jako by se nic nestalo.
„Já jsem to rozbil?“ vydechl Vojta. „Kdepak,“ řekl tatínek. Podíval se z okna na temná okna sousedů. „Vypadl proud v celém domě.“ Maminka našla v zásuvce baterku a rozsvítila ji. Na stropě se objevil bílý kruh. Vojta si baterku půjčil, ale ani se na ten kruh neusmál.
Zalezl pod jídelní stůl. Ubrus mu visel kolem ramen jako stanová plachta. Tak dlouho se těšil, a teď nic. Postavil baterku vedle sebe a opřel si bradu o kolena. Paprsek mířil vzhůru kolem jeho hlavy na prázdnou zeď vedle stromečku.
„Ježek!“ vykřikla najednou Eliška. Vojta vykoukl. Sestřička ukazovala na zeď a smála se tak, až jí poskakovala mašlička. Na zdi trčely obrovské bodliny. Vojta se dotkl vlasů, které mu po odpoledním válení na polštáři stály na všechny strany. Obrovský ježek zvedl obrovskou tlapku.
Vojta se pohnul doprava. Ježek taky. Zavrtěl hlavou. Ježek zatřásl bodlinami. „To není obyčejný ježek,“ oznámil zpod stolu. „To je vánoční ježek. Hledá cukroví.“ Eliška mu hned nabídla rohlíček. Přitiskla ho ke zdi a divila se, že se ježek ani trošičku nezakousl.
„Stínový ježek jí jenom stínové rohlíčky,“ vysvětlil tatínek a sedl si k Vojtovi na koberec. Baterku opřeli mezi dvě knížky. Tatínek před ni nastavil ruce a na zdi se objevil pes s dlouhým čumákem. Otevřel tlamu. „Haf! Je tu někde místo u štědrovečerní večeře?“
Eliška se posadila mamince na klín. „Pejsku, sedni!“ poručila. Tatínek spustil ruce níž a pes zmizel za opěradlem židle. „Tak hluboko zase ne,“ smála se maminka. Pes opatrně vykoukl jedním uchem. Vojta se rozesmál poprvé od chvíle, kdy zhasla světla.
Potom přišel králík. Měl dvě dlouhé uši a maličkou bradu. „Králíku, skákej!“ volala Eliška. Králík přeskočil stín mísy, přistál na stínu židle a málem skočil do maminčina hrnečku. Vojta udělal za králíkem ptáčka. Mával prsty tak rychle, až se ptačí křídla na zdi rozmazala.
„Ptáčku, spinkej!“ přikázala sestřička. Vojta schoval ruce za záda. „Už spí.“ „Ne tam. Na pejskovi!“ Tatínek tedy znovu vyrobil psa a Vojta mu posadil ptáčka na hlavu. Pejsek pod jeho vahou pomalu klesal. „To je nějaký těžký vrabec,“ funěl tatínek.
Maminka přinesla z kuchyně několik měkkých polštářů. Vojta už dávno neseděl pod stolem. Klečel vedle tatínka a zkoušel, co všechno jeho prsty dovedou. Jednou vytvořil cosi mezi slepicí a konvicí. Eliška tomu zatleskala úplně stejně jako povedenému králíkovi.
Pak se zamyslela. „A kapra!“ „Správně,“ řekl Vojta. „Bez kapra není vánoční divadlo.“ Přitiskl dlaně k sobě a zahýbal palci. Na zdi se objevilo něco placatého. „Rukavice,“ rozhodla Eliška. Tatínek to zkusil jinak. „Bota,“ řekla tentokrát. Maminka naklonila hlavu. „Trochu hladová bota.“
Zkoušeli kapra kulatého, dlouhého i kapra s otevřenou pusou. Jeden vypadal jako lžíce. Druhý jako tatínkův nos. Eliška na opravdovém kaprovi trvala. „Musí plavat,“ připomněla jim a ukázala oběma rukama, jak se plave. Přitom málem sklouzla mamince z klína.
Vojta si prohlédl vlastní prsty. Potom znovu udělal králíka, jen ho položil na bok. „Tady je,“ zašeptal slavnostně. Na zdi plulo baculaté zvířátko se dvěma dlouhými ušima. Tatínek mu svou rukou přidal vrtící se ocásek. „To jsou uši?“ zeptala se maminka. „Vánoční ploutve,“ odpověděl Vojta.
Eliška výskla. „Kapře, ke stromečku!“ Vojta pomalu posouval ruce. Ušatý kapr plul přes zeď, minul obrázek a zamířil k nejnižší větvičce. Vtom se rozsvítila lampa. Kuchyň se zalila světlem a stromeček se rozzářil od špičky až dolů. Stínový kapr zmizel.
Vojta se podíval na svítící ozdoby. Byly přesně tak krásné, jak si celý den představoval. Pak ucítil, jak ho Eliška tahá za rukáv. „Kam uplaval?“ Vojta nechal ruce přitisknuté k sobě. „Tati, zhasneme ještě na chvilku? On tam ještě nedoplaval.“
Tatínek zhasl stromeček i světla v bytě. Baterka pořád svítila mezi knížkami a ušatý kapr se vrátil na zeď. Vojta ho dovedl až k větvičce se zlatou koulí. Eliška si spokojeně povzdechla. „Teď spinká.“ A tak ho nechali chvilku spát, s jedním dlouhým uchem opřeným o Vánoce.

