Vánoce pod kořeny
3–8 let5 minuthřejivá, vánoční a laskavá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Krtek Vojta bydlel pod velikým smrkem na kraji lesa. Jeho světnička měla kulatá dvířka, mechový kobereček a kamínka, která si při topení tiše pobrukovala. Na Štědrý den Vojta prostřel stůl pro čtyři. Pozval totiž veverku Zrzečku, zajíce Matěje a myšku Bětku. Každému nachystal hrneček a polštářek. Jen Matěj dostal polštářky dva, protože měl dlouhé nohy.
„Ještě stromeček,“ zamumlal Vojta a rozhlédl se. U kamen by mu bylo horko. Vedle postele by překážel. A doprostřed světnice se nevešel ani Vojtův dlouhý smeták, když ho krtek postavil štětinami vzhůru. Ťukl smetákem do stropu a na čumáček mu spadlo smítko hlíny.
Právě tehdy někdo zaklepal. Zrzečka přinesla oříšky, Matěj košíček mrkvových koláčků a Bětka maličká červená jablíčka. V kapsičce jí cinkaly drobné zvonečky. „Ty máme na stromeček,“ řekla. Vojta sklopil čumáček. „Jenomže já žádný nemám. Potřeboval bych takový, který je menší než malý.“
„Jeden znám!“ zvolala Zrzečka. „Roste hned za pařezem. Je opravdu droboučký.“ Kamarádi nechali dobroty na stole, uvázali si šály a vyšli ven. Vojta zamkl kulatá dvířka a klíček schoval pod čepici. Nad lesem pluly šedivé mraky a první vločky jim usedaly na kožíšky.
Smrček za pařezem byl krásný. Měl husté větvičky a špičku rovnou jako jehličku. Zrzečce připadal maličký, protože ho vždycky vídala z vysoké borovice. Když se však Vojta postavil vedle něj, dosáhl sotva k nejnižší větvi. „Ten by potřeboval vlastní světnici,“ uznal Matěj.
„U potoka roste menší,“ vzpomněl si zajíc. Poskakoval napřed a ostatní šli v jeho stopách. Smrček u potoka byl skutečně nižší, zato měl větve roztažené do všech stran. Bětka ho obešla jednou, podruhé a potom zavrtěla hlavou. „Kdybychom ho dostali dovnitř, my už bychom museli večeřet venku.“
„Já vím ještě o jednom,“ pípla. Zavedla kamarády k lískovému keři. Pod ním vykukoval smrček malý jako Vojtova konvička. Vojta si klekl do sněhu. Kolem tenkého kmínku byla zmrzlá hlína. „Ten je tu teprve chvilku,“ pověděl. „A kořínky má určitě křehoučké. Necháme ho růst.“
Než stačili vymyslet něco jiného, vítr zatřásl lískou. Sníh se zvedl ze země a další se sypal z nebe. Vločky poletovaly tak hustě, že nedohlédli ani k potoku. Matějovi zbělely uši a Bětka se schovala Zrzečce pod ocas. „Teď honem do tepla,“ rozhodl Vojta.
Drželi se jeden druhého a pomalu se vraceli. Vojta poznával cestu podle kořenů pod tlapkami, Matěj odhrnoval závěje a Zrzečka nesla Bětku na zádech. Konečně zahlédli kulatá dvířka. Vojta odemkl a všichni se protáhli dovnitř a vítr za nimi jen nespokojeně zahvízdal.
Vojta přiložil do kamen. Mokré šály pověsili na opěradla a přitiskli tlapky k teplým hrnečkům. Venku hučela chumelenice, ale ve světničce voněly koláčky a jablka. „Tak budeme mít Vánoce bez stromečku,“ povzdechl si krtek. „Snad vám to nebude líto.“
Bětka právě zvedala hrneček, když se zarazila. Dívala se nad Vojtovu hlavu. Ze stropu tam vykukovaly tenké kořínky velkého smrku. Jeden se stáčel do obloučku, druhý se dělil na tři menší. „Vojto,“ zašeptala, „tvůj stromeček už přece přišel. Jenom je vzhůru nohama!“
Všichni vzhlédli. Vojta kořínky znal odjakživa. Občas z nich ometl prach, ale nikdy ho nenapadlo, že vypadají jako větvičky. Zrzečka vyskočila na stoličku a opatrně se jednoho dotkla. „A nahoře má tenhle stromeček větví až do nebe!“
Bětka přinesla jablíčka. Ke stopkám uvázala nitky a Zrzečka jablíčka zavěsila na silnější kořeny. Matěj podával zvonečky a Vojta vystříhal z březové kůry malé hvězdičky. Nejjemnější kořínky nechali volné, aby se žádný nezlomil. Brzy jim nad stolem zářila červená jablka mezi světlými hvězdami.
„Něco tomu chybí,“ pravil Matěj. Natáhl se pro poslední zvoneček, jenže uchem zavadil o jiný. Cink! Otočil hlavu. Cink, cink! Bětka se rozesmála tak, že si musela sednout. „Už nechybí nic. Máme i vánočního muzikanta!“ Matěj se uklonil a opatrně zacinkal ještě jednou.
Potom společně povečeřeli. Rozdělili si koláčky, louskali oříšky a poslouchali, jak se venku vítr pomalu ukládá ke spánku. Když Bětka začala klimbat, Vojta jí přinesl měkkou přikrývku. Nikdo už nemusel do sněhu. Ve světničce se našlo místo pro všechny.
Vysoko nad nimi stál veliký smrk a držel na větvích sněhové peřiny. Dole mezi jeho kořeny tiše cinkaly zvonečky. Byly to první lesní Vánoce pod stromečkem, který kvůli nim nemusel opustit své místo. A Vojta, než zhasl lampičku, pohladil hliněnou stěnu. „Dobrou noc i tobě, stromečku.“
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

