Závod podle Filipa
4–9 let5 minuthravá, laskavá a povzbudivá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Filip vystřihl z krabice od sušenek veliké kolečko. Obalil je zlatým papírem, doprostřed nakreslil jedničku a protáhl dírkou červenou stužku. Medaile se na slunci krásně leskla. Chvilku si ji přidržel pod bradou a prohlédl se v okně. Vypadala přesně jako medaile pro nejrychlejšího kluka na dvoře.
Potom přinesl tři prázdné kbelíky, hrst šišek a křídu. „Dneska pořádám veliký závod!“ zavolal. Z pískoviště přiběhli Ema, Tonda a malá Anička. Chtěli vědět, jestli se bude závodit na koloběžkách, nebo třeba pozpátku. Filip zavrtěl hlavou. Všechno už měl vymyšlené.
Nejdřív se mělo skákat přes dvě čáry, potom házet šiškou do malého kruhu a nakonec běhat mezi kbelíky. Filip tyhle věci trénoval skoro každý den. Přes čáry přeskočil lehce, šiška mu přistála uprostřed kruhu a mezi kbelíky prosvištěl jako vítr. „Vidíte? Úplně jednoduché!“
Anička se postavila ke skoku. Pokrčila kolena, zamávala rukama a hop! Dopadla mezi čáry. Ke druhé jí chyběl pořádný kus. „Uděláš mi bližší čáru?“ poprosila. „Já mám menší nohy.“
„To nejde,“ řekl Filip. „Závod musí být pro všechny stejný.“ Přitom se očkem podíval na medaili zavěšenou na větvi jabloně. Už se těšil, jak mu ji ostatní pověsí na krk.
Tonda zkusil hod šiškou. První přeletěla kruh, druhá se odkutálela stranou. „A nemohl by být terč trochu větší?“ navrhl. „Třeba jako poklice.“ Filip vzal křídu a schoval ji do kapsy. „Tenhle stačí. Jen musíš pořádně mířit.“
Ema se rozhlédla po dvoře. „Mohli bychom přidat přenášení míčku na lžíci. To umím já.“ „Už máme tři úkoly,“ odpověděl Filip. „Další nepotřebujeme. Tak honem, začíná se!“
Jenže Anička už nešla ke startu. Pod jabloní našla dvě stará prkénka a položila je vedle sebe. „Postavím kuličkám silnici,“ oznámila. Tonda ještě jednou hodil šiškou. Když minul, přisedl si k ní. Z písku udělal kopec a opřel o něj prkénko.
Ema chvíli čekala u kbelíků. Pak zaslechla, jak Anička volá, že modrá kulička přeskočila díru. Šla se podívat a zůstala tam. Přidala do dráhy tunel z kelímku bez dna.
Filip mezitím přeskočil čáry, trefil kruh a proběhl mezi kbelíky. U cíle zvedl ruce. „Vyhrál jsem!“ Nikdo nezatleskal. Od pískoviště se ozvalo jen: „Pozor, jede zelená!“
Sundal medaili z větve. Stužka ho zašimrala na prstech, ale na krk si medaili nedal. Dvůr byl najednou podivně veliký. Kopl do šišky a díval se, jak se kutálí až k Tondově botě.
„Nechcete ještě jeden závod?“ zeptal se. „Ne,“ řekl Tonda. „Tady stavíme zatáčku.“ Filip chvíli přešlapoval. Potom si dřepl vedle nich. „A kdybychom ho vymysleli společně?“ Ema přestala rovnat tunel. „I úkoly?“ „I úkoly,“ přikývl Filip.
Anička chtěla skákat jako žába. Tonda navrhl hod do velkého kbelíku. Ema si přála lžíci s míčkem a Filip běh mezi překážkami. „Tak čtyři úkoly,“ spočítal Tonda na prstech. Tentokrát Filip vytáhl křídu a podal ji ostatním.
Nakreslili bližší čáru pro menší děti a vzdálenější pro větší. Každý dostal před závodem čas všechno vyzkoušet. Za každý splněný úkol měla být jedna čárka na tabulce z kartonu. Když budou mít dva stejně, rozhodne ještě jeden opatrný pochod se lžící.
Při žabích skocích Filip tak hlasitě zakvákal, až se Tonda svalil smíchy do trávy. Aniččina šiška ťukla o dno kbelíku. „Mám ji tam!“ zajásala. Filip jí udělal první čárku a k ní malou hvězdičku.
Nakonec měli Filip a Ema po čtyřech čárkách. Postavili se vedle sebe se lžícemi. Filip vykročil rychle, jenže míček se skutálel ze lžíce. Ema našlapovala pomalu jako čáp. Došla až k cíli a míček jí zůstal na lžíci.
Filip se podíval na zlaté kolečko. Pak vzal stužku a pověsil Emě medaili na krk. „Vyhrála jsi,“ řekl. Trochu ho to zamrzelo, ale Ema zářila tak radostně, že se nakonec usmál taky.
„A teď závod kuliček!“ zavolala Anička. Filip přinesl kbelík, aby podložil nejvýše položené prkénko. První kulička projela tunelem, vyskočila ze zatáčky a přistála mu rovnou v botě. Děti se smály ještě dlouho poté, co všechny křídové čáry zmizely pod jejich podrážkami.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

