Terezka a úsměv s mezerou
5–7 let5 minuthřejivá, laskavá a veselá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Terezčin první viklavý zoubek se celé úterý kýval jako maličká houpačka. Při snídani doleva, při obědě doprava. Odpoledne Terezka kousla do měkké hrušky, ucítila drobné lupnutí a zoubek jí zůstal na jazyku.
„Mami! On už je venku!“ zavolala. Maminka jí podala kapesník a společně zoubek prohlédly. Byl bílý, maličký a vypadal mnohem menší než v puse. Terezka ho opatrně uložila do krabičky s namalovanými jahodami.
Potom běžela k zrcadlu. Otevřela pusu, vycenila zuby a zkusila zahvízdat. Místo písknutí se ozvalo jen legrační fouknutí. Už se chtěla rozesmát, když si na něco vzpomněla.
„Zítra se přece fotíme ve školce!“ řekla tiše.
Přitiskla rty k sobě. S mezerou vypadala úplně jinak. Co když si toho všimnou všechny děti? Co když na ni někdo ukáže prstem a začne se smát? Raději zkusila úsměv bez otevření pusy. Tváře se jí zakulatily jako dva knedlíky.
„Tak se vyfotím,“ rozhodla se. „A ani neceknu.“
Večer si přisedla k tatínkovi na pohovku. Na klíně měl veliké rodinné album. Babička ho odpoledne přinesla, protože hledala fotografii staré zahradní houpačky. Z alba vykukovaly růžky obrázků a mezi stránkami šustil tenký papír.
Terezka se podívala na svou krabičku se zoubkem a pak na tatínka. „Myslíš, že se mi budou děti smát?“ zeptala se. „Když se usměju, je tam veliká díra.“ Tatínek album na chvíli zavřel. „To tě trápí, viď?“ Terezka přikývla a opřela se o něj.
Pak jí tatínek ukázal další stránku. Byl na ní kluk v pruhovaném tričku. Držel obrovský meloun a smál se tak zeširoka, že mu byly vidět skoro všechny zuby. Skoro všechny, protože dva přední chyběly.
„Kdo to je?“ zeptala se Terezka.
„Já,“ odpověděl tatínek. „Bylo mi šest. Ten meloun mi pořád klouzal z rukou.“ Terezka se podívala na obrázek a potom na tatínka. Zkusila si ho představit s malýma nohama, odřenými koleny a pusou plnou melounu. Trochu jí zacukaly koutky.
Babička přisunula křeslo blíž. „A počkej, až najdeme mě.“ Otočila několik stránek. Na zažloutlé fotografii stála holčička s velikou mašlí. V náručí tiskla panenku a uprostřed úsměvu měla mezeru.
„Babi, ty taky?“ Terezka přejela prstem po hladkém okraji fotky. Babičku znala s brýlemi a stříbrnými vlasy. Nikdy ji nenapadlo, že i ona kdysi schovávala maličký zoubek do krabičky.
„Taky,“ přikývla babička. „Tenkrát jsem říkala, že mám v puse okýnko.“ Terezka si jazykem přejela po dásni. Okýnko. To znělo docela jinak než díra. Ještě jednou si prohlédla oba úsměvy. Tatínek i babička na těch obrázcích vypadali moc spokojeně.
Ráno si Terezka vybrala žluté šaty s kapsami. Před zrcadlem vyzkoušela malý úsměv, potom větší. Nakonec ale rty zase přitiskla k sobě. „Ještě uvidím,“ pošeptala svému odrazu.
Ve školce už čekal fotograf. Rozložil veliké světlé pozadí a postavil před něj lavičku. Paní učitelka dětem uhlazovala vlasy. Terezka si sedla vedle Aničky a pevně zavřela pusu.
„Tobě vypadl zub?“ zašeptala Anička.
Terezka přikývla a sevřela ruce na kolenou. Anička otevřela pusu a ukázala na svůj spodní zoubek. „Mně se tenhle už trochu hýbe. Ale jenom když mu pomůžu jazykem.“ Potom se obě musely narovnat, protože fotograf zvedl fotoaparát.
„Tak, děti, podívejte se sem!“ řekl. Naklonil hlavu, aby zkontroloval obrázek, a brýle mu sklouzly až na špičku nosu. Povytáhl obočí. Brýle sjely ještě o kousíček. Vypadal jako překvapená sova, která právě našla v hnízdě knedlík.
Terezka vyprskla smíchy dřív, než si stačila vzpomenout na zavřenou pusu. Fotograf si brýle zachytil prstem, usmál se a cvak! Na obrázku zůstal její veliký, veselý úsměv. I s okýnkem.
Za několik dní přinesla paní učitelka hotové fotografie. Doma je Terezka rozložila na stole a hned ukázala na tu, kde se smála nejvíc.
„Tuhle chci do rámečku,“ řekla. „A vedle můžeme dát malého tatínka a malou babičku.“ Večer stály na poličce tři fotografie. Tři široké úsměvy. A v každém chyběl nějaký zub.

