Pohádky
← codedtrip.com

Ema a peřinka pro jahody

3–7 let5 minutněžná, klidná, uspávající
Ilustrace k pohádce Ema a peřinka pro jahody
00:0004:27

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Ema už měla na sobě pyžamo s drobnými puntíky. Seděla v kuchyni u babičky, dopíjela teplé mléko a nohou si pohupovala pod židlí. Za oknem se zahrada pomalu ztrácela v modrém večeru. Jen bílé kvítky jahod byly ještě dobře vidět.

Babička se podívala na teploměr za oknem. „Dnes v noci přijde mráz,“ řekla. „Musím ještě přikrýt jahody, aby jim neomrzly květy.“ Ema přestala houpat nohou. Představila si malé bílé kvítky, jak stojí venku docela bosé.

Sklouzla ze židle a odběhla do ložnice. Za chvilku se vrátila s rohem své peřiny v náručí. Zbytek táhla za sebou jako dlouhou měkkou vlečku. „Půjčím jim tuhle,“ oznámila. „Ta hřeje až po bradu.“

Babička si k ní dřepla. „To je od tebe milé. Ale tvoje peřina by na hlíně navlhla a byla by pro jahody moc těžká. Máme pro ně jinou, lehoučkou.“ Ema svou peřinu pohladila. „A taky bílou?“ „Taky bílou. Pojď se podívat.“

Peřinu společně vrátily na postel. Potom babička Emě přes pyžamo oblékla svetr, zapnula jí bundu a pomohla do holínek. Jedna ponožka se přitom schovala až pod patu, takže ji musely nejdřív najít a pořádně vytáhnout.

V kůlně ležel složený balík bílé zahradní textilie. Textilie vypadala jako plachta, ale když se jí Ema dotkla, byla tenká a měkká. Babička nesla balík a Ema dostala malý prázdný košík. Cestou k záhonku do něj sbíraly hladké kameny.

U jahod si Ema klekla na suché prkénko vedle cestičky. Pod zelenými listy objevila jeden květ, který byl menší než ostatní. „Tenhle potřebuje přikrýt úplně nejvíc,“ zašeptala. Babička rozložila bílou plachtu. „Dostane se na všechny.“

Každá chytila dva rohy a opatrně plachtu natáhly nad záhonek. Jenže právě v tu chvíli foukl vítr. Bílá látka se nafoukla jako veliké břicho a Emin roh jí vyklouzl z ruky. Plác! Přistál babičce na rukávu.

Ema se rozesmála. „Ona ještě nechce spát!“ Babička sundala látku z rukávu. „Tak ji zkusíme uložit pomalu. Nejdřív na jedné straně a potom na druhé.“ Ema přikývla a tentokrát držela svůj roh oběma rukama.

Babička položila první okraj na hlínu. Ema z košíku vybrala placatý kámen a podala jí ho. Potom další. Pod kameny už plachta zůstala ležet, jen její volný konec tiše šustil. Ššš, ššš, jako když někdo obrací stránky v knížce.

Obešly záhonek a začaly přikrývat druhou stranu. Vítr se ještě jednou opřel do látky. Uprostřed vyrostl malý bílý kopeček. Ema přidržela okraj dlaní. „Tady už je obsazeno,“ pověděla větru. „Jahody se ukládají.“

Babička přidala kámen na poslední roh. Pak plachtu trochu povolila, aby kvítky pod ní měly dost místa. Ema obešla celý záhonek drobnými kroky. Nikde nic neodstávalo. Jen u cestičky zůstal úzký záhyb, který babička ještě pečlivě upravila.

„A mohou pod tím dýchat?“ zeptala se Ema. „Mohou,“ ujistila ji babička. „Tahle přikrývka propouští vzduch.“ Ema se sklonila k bílému záhonku. „Dobrou noc, jahody. A nevystrkujte květy ven.“ Potom vzala prázdný košík a chytila babičku za ruku.

V domě bylo příjemně teplo. Holínky zůstaly u dveří, bunda se svetrem na věšáku a košík pod lavicí. Ema si umyla ruce. Při čištění zubů už tak zívala, že musela kartáček na chvilku vytáhnout z pusy.

V ložnici čekala její vlastní peřina, suchá a nadýchaná. Ema pod ni vklouzla nejdřív nohama a potom schovala i ramena. Babička jí přisunula polštář. „Takhle?“ zeptala se. Ema ještě nebyla docela spokojená.

„Zastrčíš mi ji jako těm jahodám?“ poprosila. Babička uhladila peřinu po jedné straně postele a potom po druhé. U nohou ji lehce podhrnula. „A kameny?“ zamumlala Ema. „Ty tady nepotřebujeme. Do ložnice nám vítr nefouká.“

Ema vystrčila jednu ruku, aby babičku pohladila po prstech, a pak ji zase schovala do tepla. Za oknem něco tiše zašustilo. Možná list na cestičce, možná bílá přikrývka na zahradě. Ema už neposlouchala. Jahody byly zachumlané, ona také, a babička zhasla lampičku.

Zazvonil zvonec…