Vrána a zpráva o rozbité hrázi
4–9 let5 minutnapínavá, laskavá a nadějeplná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Celou noc bubnoval déšť na listy, až se les zdál být jedním velikým bubnem. Ráno visely na rákosí těžké kapky a rybník sahal výš než obvykle. Vrána Krákorka si na vrbě uhlazovala mokrá pírka. Odtud měla přehled o všem, co se kolem vody šustlo.
Dole u hráze pracoval bobr Větvík. Zapřel tlapky do bláta, chytil silnou větev a vytáhl ji z hromady naplaveného listí. Potom sáhl po další. Krákorka naklonila hlavu. Větve přece patří do hráze, ne ven! Ani neslétla níž, aby se zeptala, a už roztahovala křídla.
„Kráá! Pomoc! Větvík rozebírá hráz!“ křičela nad rybníkem. „Chce vypustit všechnu vodu! Nezbude ani loužička!“ Její hlas probudil myšku Šustilku, ježka Bodlinku i zajíce Ušáka. Všichni vyběhli ze svých pelíšků a polekaně se dívali k hrázi.
„To nesmíme dovolit!“ vyhrkl Ušák. Sebral větev, kterou bobr odložil, a vlekl ji zpátky. Bodlinka před sebou strkal menší klacík. Šustilka nosila suché stonky. Krákorka kroužila nad nimi a povzbuzovala je tak hlasitě, že nebylo slyšet šplouchání.
„Počkejte, já potřebuji…“ začal Větvík. „My víme, co potřebuje rybník!“ překřičela ho vrána. „Pevnou hráz!“ Bobr se pokusil vysvětlit, co dělá, ale Ušák právě shodil další větev a Krákorka spustila nový poplach. Každý spěchal a nikdo neposlouchal.
Zvířátka pracovala ze všech sil. Jenže voda stoupala dál. Nejprve zakryla plochý kámen, na kterém se Šustilka ráda slunila. Pak dosáhla ke kořenu vrby. Nakonec se tenký pramínek rozběhl rovnou k myší noře.
„Moje peřinka!“ vykřikla Šustilka. Vytáhla z pelíšku mechovou přikrývku, ale už byla mokrá jako houba. Bodlinkovi voda odnesla dvě jablíčka od prahu. Ušák skočil zachránit zásobu jetele a vrátil se s mokrým ocáskem. Všichni se přestěhovali na vyvýšený břeh.
Krákorka přistála na pařezu. Tomu nerozuměla. Vždyť zachraňovali rybník! Místo loužičky ho však měli až v pelíšcích. Podívala se na Větvíka. Stál ve vodě po břicho a znovu tahal ven právě tu větev, kterou Ušák před chvilkou přinesl.
„Proč ji pořád vyndáváš?“ zavolala. Už se nadechovala k dalšímu křiku, když zahlédla Šustilku, jak ždímá peřinku. Krákorka zavřela zobák. Poprvé toho rána počkala, až bobr promluví.
„Noční déšť přinesl z lesa listí a větve,“ řekl Větvík. „Ucpaly odtok na kraji hráze. Tudy obvykle odchází přebytečná voda do potoka. Musím ho opatrně uvolnit, jinak bude hladina stoupat dál. Jenže vy mi všechno nosíte zpátky.“
Krákorka se podívala pozorněji. Teď viděla, že bobr nerozebírá celou hráz. Čistil jen úzké místo při břehu. Za ním se vinulo kamenité koryto potoka, kterým mohla voda bezpečně odtéct. Vráně najednou připadala vlastní pírka nějak těžká.
„Já jsem řekla všem, že chceš rybník vypustit,“ přiznala tiše. „A přitom jsem se tě vůbec nezeptala.“ Větvík položil větev na břeh. „Tak jim teď řekni, co už víš. A popros je o pomoc. Sám to nestihnu tak rychle.“
Krákorka vyletěla. Tentokrát nekřičela z výšky. U každého souseda přistála a řekla: „Moje zpráva nebyla pravdivá. Větvík hráz neničí, čistí ucpaný odtok. Omlouvám se. Pojďte mu prosím pomoci.“ Musela to opakovat mnohokrát, protože její první zpráva dolétla opravdu daleko.
Ušák sklopil uši. „Tak proto voda stoupala.“ Bodlinka si povzdechl nad uplavanými jablíčky. Šustilka pověsila peřinku na keř. Nikdo nejásal, ale všichni se vydali k hrázi. Tentokrát nejprve počkali, až jim Větvík ukáže, co mají dělat.
Ušák odnášel vytažené větve daleko od vody. Bodlinka shrnoval listí na hromadu a Šustilka sbírala drobné stonky na suchém břehu. Krákorka tahala zobákem dlouhé šlahouny. Když si nebyla jistá, zda nějaký klacík vytáhnout, zeptala se.
Větvík uvolňoval odtok po troškách. Nejprve se ozvalo tiché žbluňknutí, potom zurčení. Voda se rozběhla kamenitým korytem do potoka. Hladina rybníka pomalu klesala, až se znovu objevil plochý kámen i kořen vrby.
Odpoledne už na keři schla myší peřinka a Krákorka pomáhala hledat Bodlinkova jablíčka. Když pak na hrázi uviděla Větvíka pokládat novou větev, otevřela zobák. Tentokrát ale nezavolala na celý les. Jen slétla vedle něj a zeptala se: „Co právě stavíš?“

