O zajíci, který popoháněl mrkev
4–9 let5 minutlaskavá, veselá a hřejivá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji lesa, kde slunce hřálo od rána až do večeře, ležely dva malé záhonky. Jeden patřil zajíci Ušáčkovi a druhý jezevci Bedřichovi. Ušáček měl nové hrábě, lesklou konev a veliké plány. Bedřich měl starou motyčku, otlučený kbelík a na zahrádce trávil každé ráno chvilku před snídaní.
Jednoho jarního dne přinesl Ušáček sáček mrkvových semínek. „Vsadíme se, kdo vypěstuje větší mrkev?“ zavolal přes plot. „Vítěz dostane modrou stužku a bude zahradníkem roku!“ Bedřich se usmál. „Platí. Ale mrkev nám musí vydržet v zemi až do sklizně.“ Zajíc už však poskakoval k záhonku a poslední větu sotva slyšel.
Oba nakypřili hlínu, udělali mělké řádky a zaseli. Bedřich semínka jemně přikryl a zalil. Ušáček udělal totéž, jen mnohem rychleji. Potom si přinesl stoličku, sedl si vedle řádku a čekal. Po chvíli se naklonil blíž. „Tak co? Už rostete?“ Hlína mlčela. Zajíc do ní tedy povzbudivě zaťukal prstem.
Za několik dní vykoukly první zelené lístečky. Ušáček radostí oběhl zahrádku třikrát dokola. Jenže další ráno mu připadaly úplně stejné. „Takhle soutěž nevyhrajeme,“ zamumlal. Uchopil jednu rostlinku za nať a opatrně ji vytáhl. Pod lístky visel tenounký kořínek, sotva silnější než nit.
„To je všechno?“ podivil se zajíc. „Tady ti asi není dobře.“ Vyhloubil novou jamku blíž k plotu a mrkvičku přesadil. Při práci se kousek jemného kořínku utrhl. Ušáček si toho nevšiml. Myslel jen na to, aby mrkvička měla na novém místě co nejvíc slunce.
Bedřich zatím zaléval, když byla půda suchá, a vytrhával plevel. Když rostlinky povyrostly, nechal mezi nimi dost místa. Pak odložil motyčku a šel si uvařit snídani. „Ty už končíš?“ divil se Ušáček. „Vždyť jsi své mrkve ani nezkontroloval!“ Jezevec ukázal na svěží nať. „Prohlédl jsem si je. Dnes už mají všechno, co potřebují.“
Zajíc tomu nevěřil. Každé ráno vytáhl některou mrkvičku ze země. Jednu přestěhoval k pěšině, druhou pod keř a třetí zase zpátky. Když foukal vítr, hledal závětří. Když přišel mrak, hledal slunce. Na zahrádce přibývaly jamky a zajíc měl tlapky ustavičně od hlíny.
Jednou Bedřich zahlédl, jak soused nese povadlou rostlinku přes celý záhon. „Kořínky jsou křehké,“ řekl mu. „Když je pořád vytahuješ, poškozují se. Nech mrkvičku chvíli na pokoji.“ Ušáček pohladil svěšenou nať. „Jen jí najdu lepší bydlení. Potom už určitě poroste rychleji.“ A zasadil ji vedle kamene.
Léto vonělo trávou a teplou zemí. Bedřichova mrkvová nať houstla a zelenala se. Ušáčkova byla řídká, místy žlutá. Zajíc si pořídil měřítko a každý den bědoval: „Pořád jste tak malé!“ Dokonce mrkvičkám zatleskal, aby je povzbudil. Jenže ani tleskání, ani měření jim nezahojilo potrhané kořínky.
Konečně nastal den sklizně. Ušáček přinesl modrou stužku, položil ji na plot a statečně se usmál. Bedřich nakypřil zem kolem své největší mrkve, chytil nať a zatáhl. Ze záhonu vyjela dlouhá, silná mrkev, oranžová jako večerní slunce. Zajícovi překvapením kleslo jedno ucho.
Potom sklízel Ušáček. První mrkev byla maličká a křivá. Druhá měla několik tenkých nožiček. Třetí nebyla větší než jeho palec. Zajíc je položil vedle Bedřichovy mrkve a dlouho mlčel. „Tolik jsem se naběhal,“ zašeptal nakonec. „Chtěl jsem jim pomoct růst. Jenže jsem jim pořád trhal kořínky.“
Bedřich se neposmíval. Posadil se vedle souseda na trávu a chvíli spolu hleděli na oba záhonky. Pak přisunul svůj košík blíž. „Mám mrkve dost pro dva. Pomůžeš mi ji umýt?“ Ušáček přikývl. Nejdřív však vstal a uvázal modrou stužku Bedřichovi na ucho. Trochu nakřivo, ale moc mu slušela.
Večer spolu uvařili veliký hrnec mrkvové polévky. Ušáček do ní přidal i své malé křivé mrkvičky. Když ochutnal první lžíci, konečně se zase usmál. Zbytek úrody rozdělil Bedřich do dvou košíků a jeden podal zajíci. „Na zimu,“ řekl. Ušáček mu tiše poděkoval.
Příští jaro vysel zajíc nový řádek mrkve. Na konev si přivázal dřevěnou cedulku: „Zalít, vyplít a nechat růst.“ Když první lístečky vykoukly ze země, už už po nich natahoval tlapku. Potom však přečetl cedulku, jemně zalil záhon a šel pozvat Bedřicha na snídani. Mrkvičky zatím zůstaly pěkně v hlíně.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

