Pohádky
← codedtrip.com

Nela a tři přeskoky

4–9 let5 minutlaskavá a povzbudivá
Ilustrace k pohádce Nela a tři přeskoky
00:0005:14

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na hřišti za domem voněl písek po nočním dešti. Nela stála u lavičky a pozorovala dvě starší děti. Jejich švihadla svištěla vzduchem a tenisky jen lehounce ťukaly o zem. Vypadalo to, jako by pod podrážkami měly schované malé pružinky.

Nela vytáhla z batůžku svoje švihadlo se žlutými držátky. Rozložila ho za patami, nadechla se a máchla rukama. Provaz přiletěl před ni. Hop! Jenže vyskočila moc brzy. Švihadlo se zachytilo o špičku boty a plesklo do písku.

Zkusila to znovu. Tentokrát vyskočila pozdě. Potřetí se jí provaz omotal kolem kotníku jako neposlušná tkanička. Jedno ze starších dětí mezitím napočítalo dvacet přeskoků. Dvacet! Nela cítila, jak se jí do tváří hrne horko. Odvrátila se, aby nebylo vidět, že má oči plné slz.

„Stejně je to hloupé švihadlo,“ zamumlala. Smotala ho do pevného klubíčka a zatlačila na dno batůžku, pod svetřík i krabičku od svačiny. Pak si šla sednout na houpačku. Ani houpání ji však toho odpoledne příliš nebavilo.

Doma si sundávala boty, když z bratrova pokoje zaslechla flétnu. Tři vysoké tóny, dva hlubší a nakonec tenounké písknutí. Chvilku bylo ticho. Potom se ozvalo totéž. A ještě jednou. Nela zůstala stát s jednou botou v ruce.

Nakoukla do dveří. Adam seděl na kraji židle a před sebou měl noty. „Proč hraješ pořád ten kousek?“ zeptala se. „Vždyť už umíš celou písničku. Hrál jsi ji babičce.“ Adam položil flétnu do klína. „Umím. Ale tady mi prsty ještě utíkají jinam, než potřebuju.“

Ukázal na několik not. „Tak zkouším jenom tohle místo.“ Zvedl flétnu a zahrál znovu. Poslední tón zase trochu zakvíkl. Adam nakrčil nos, posunul prst a zkusil to pomaleji. Tentokrát melodie doplula až do konce docela hladce. „Tak,“ usmál se. „A teď ještě jednou.“

Nela se vrátila do předsíně. Chvíli hleděla na batůžek, potom z něj vytáhla svetřík, krabičku a nakonec švihadlo. Narovnala pokroucený provaz na podlaze. Co kdyby nemusela skočit dvacetkrát? Co kdyby pro začátek stačilo jen jednou?

Druhý den si na hřišti našla volné místo vedle lavičky. Položila provaz za sebe a pomalu ho přehodila dopředu. Když dopadl před boty, prostě ho překročila. Udělala to několikrát, aby viděla, kudy letí. Teprve potom zkusila malý skok.

První pokus nevyšel. Při druhém si přišlápla provaz. Při třetím ale žlutá držátka opsala oblouk, švihadlo prolétlo pod podrážkami a Nela dopadla na obě nohy. Hned se zastavila. Dívala se na zem, jako by tam po přeskoku mělo zůstat nějaké znamení. „Jednou!“ vydechla.

Odpoledne to vyprávěla Adamovi. „Ale potom jsem zase zakopla,“ dodala rychle. Adam přikývl. „Mně dneska zase pískala flétna.“ Nela se rozesmála. Představila si, jak bratrovi z flétny vykukuje maličká myš a schválně mu kazí písničku.

V dalších dnech chodila zkoušet vždycky jen na chvilku. Někdy se jeden přeskok povedl hned, jindy provaz vzdoroval. Jednou Nela mrzutě dupla. Pak si sedla, napila se a chvíli pozorovala vrabce pod lavičkou. Švihadlo tentokrát do batůžku neschovala. Nechala je ležet vedle sebe.

Dva přeskoky přišly ve čtvrtek. Nela po druhém překvapením pustila jedno držátko. V pátek se jí dlouho nedařilo spojit ani dva. Až v sobotu ráno uslyšela třikrát za sebou lehké plesk, plesk, plesk. „Jeden, dva, tři!“ vykřikla. Pak se rozběhla k mamince, která četla na lavičce.

Následující odpoledne si na hřiště přinesla švihadlo také holčička v zelené mikině. Nela ji znala od pískoviště. Jmenovala se Bětka. Rozmáchla se, zakopla a švihadlo odhodila. Žluté listí u plotu zašustilo, když do něj provaz dopadl. „Já to neumím,“ řekla Bětka a založila ruce.

Nela se podívala na svoje držátka. Ještě nedávno je cpala až pod krabičku od svačiny. Došla k plotu, zvedla Bětčino švihadlo a oklepala z něj lístek. „Já umím někdy tři,“ pověděla. „Ale někdy taky žádný. Chceš to zkoušet se mnou?“

Bětka si vzala švihadlo zpátky. „A musím hned třikrát?“ Nela zavrtěla hlavou. Postavila se vedle ní tak daleko, aby se jejich provazy nepotkaly. „Kdepak. Začneme jedním.“ Nad hřištěm zašuměly větve a obě holčičky položily švihadla za paty. „Připravená?“ zeptala se Nela. Bětka přikývla. „Tak hop!“

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…