Pohádky
← codedtrip.com

Anička a prázdné krmítko

4–9 let5 minutlaskavá, klidná a radostná
Ilustrace k pohádce Anička a prázdné krmítko
00:0004:52

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Za kuchyňským oknem se třpytila jinovatka. Tráva vypadala, jako by ji někdo pocukroval, a na jabloni viselo nové dřevěné krmítko. Mělo zelenou stříšku a malý okraj, aby z něj semínka nepadala. Anička si ho prohlížela ze všech stran. „To bude ptačí jídelna,“ oznámila mamince. „A dneska máme slavnostní otevření!“

Do plecháčku nasypala slunečnicová semínka, natáhla si bundu a vyběhla ven. Pod krmítkem stála na špičkách a opatrně nasypala semínka na jeho dno. Několik semínek jí uteklo do rukávu. Zašimrala ji na zápěstí, až se rozesmála. Potom ustoupila o dva kroky a čekala.

Na plotě seděl vrabec. Naklonil hlavičku a podíval se směrem k jabloni. „Tady!“ zavolala Anička. „Pojď, mám pro tebe snídani!“ Vrabec sebou škubl, zamával křídly a zmizel v živém plotě. Anička zůstala s nataženou rukou. „Asi mě neslyšel pořádně,“ pomyslela si.

Vrátila se do kuchyně, ale ani si nesundala bundu. Přitiskla nos na sklo. U krmítka nebyl ani ptáček. Minula jedna dlouhá chvíle a pak ještě jedna. „Třeba je moc schované,“ řekla. Než maminka stačila odložit hrnek, Anička už zase otevírala dveře.

S maminčinou pomocí přemístila krmítko na háček u plotu. Tam na ně přece musel vidět každý ptáček v celé ulici. Anička ještě shrnula semínka do pěkné hromádky. „Oběd je připravený!“ zavolala k holým větvím. Z keře se ozvalo krátké zašustění. Pak bylo ticho.

Anička obešla zahradu, podívala se za sud a nakoukla i pod lavičku. Nikde nikdo. Jen na sousedově střeše poskakovali dva vrabci. Když na ně zamávala oběma rukama, odletěli za komín. „Takoví hosté,“ povzdechla si. „Člověk pro ně všechno nachystá, a oni nepřijdou.“

Nakonec se s maminkou rozhodly vrátit krmítko na jabloň. Bylo tam blízko hustého keře a z kuchyně na něj pěkně viděly. „Teď už ho necháme tady,“ řekla maminka a srovnala zelenou stříšku. Anička přikývla, ale cestou domů se třikrát ohlédla.

V kuchyni si konečně rozepnula bundu. Z rukávu jí vypadlo zapomenuté semínko. Položila je na stůl a zamračila se na ně. „Tolik práce s hostinou,“ zamumlala. Maminka před ni postavila hrneček teplého čaje. „Nechceš si zatím nakreslit zahradu?“

Anička přinesla papír a pastelky. Přisunula si židli k oknu a začala jabloní. Kmen udělala hnědý, větve tenké a křivé. Potom nakreslila krmítko. Při vybarvování zelené střechy pořádně přitlačila na pastelku, aby byla stejně veselá jako ta opravdová.

Právě vybírala barvu na plot, když se v keři něco pohnulo. Mezi větvičkami seděl drobný ptáček se žlutým bříškem a černou hlavičkou. Anička otevřela ústa, ale hned je zase zavřela. Sýkorka přeskočila o kousek výš. Rozhlédla se nalevo, napravo a zůstala sedět.

Anička pomalu položila pastelku. Ptáček přeletěl na větev jabloně, chvíli počkal a potom se snesl na okraj krmítka. Zobáčkem vybral jedno semínko. Než by Anička řekla „dobrou chuť“, byl zase zpátky mezi větvemi. Semínko si přidržel nožkou a začal do něj ťukat.

Anička sklouzla ze židle. Už chtěla vyběhnout na zahradu a zavolat, že hostina konečně začala. U dveří na zahradu se však zarazila. Vzpomněla si na vrabce, který odletěl, sotva zavolala. Klika zůstala nahoře. Anička se místo toho po špičkách vydala ke kuchyňské lince.

„Mami,“ zašeptala, „už máme návštěvu.“ Přisunula k oknu druhou židli. Maminka si sedla vedle ní a obě se dívaly. Sýkorka se brzy vrátila. Tentokrát za ní přiletěla ještě jedna. Chvilku se střídaly na okraji, jako by každá čekala, až na ni přijde řada.

Anička dokreslila dvě žlutá bříška. Kousek vedle přibyl vrabec, který nejdřív dlouho vykukoval z keře. Pak se osmělil i druhý. Anička měla chuť radostí zatleskat, ale jen pevně stiskla mamince ruku. Za oknem se drobné nožky zachytily dřevěného okraje.

Do večera byl obrázek plný větví, semínek a ptačích návštěvníků. Než Anička obrázek opřela o hrnek na parapetu, dokreslila pod jabloní ještě maličkou stopu své boty. „Zítra jim zase dosypu,“ řekla tiše. „A potom budu kreslit tady.“ Židli pro maminku nechala stát hned vedle své.

Zazvonil zvonec…