Poklad pro nečtenáře
5–7 let5 minuthravá, laskavá a narozeninově radostná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Bára měla šest let a uměla napsat svoje jméno, TÁTA a také PES, i když žádného psa neměli. Dnes ale potřebovala mnohem víc slov. Její mladší bratranec Matěj měl narozeniny a Bára pro něj chystala opravdovou cestu za pokladem. Na kuchyňském stole ležely lístky, pastelky a krabice převázaná žlutou stuhou.
V krabici čekaly jablečné křížaly, malé sušenky a dva sáčky křupavých preclíků. Bára přidala papírovou korunu, kterou vystřihla úplně sama. Jeden její cíp byl trochu nakřivo. „To je koruna pro průzkumníka,“ vysvětlila tatínkovi. „Ten přece nemusí mít všechno rovné.“
Tatínek si přisedl a pomáhal jí psát nápovědy velkými písmeny. Na první lístek společně napsali: PODÍVEJ SE POD POLŠTÁŘ NA POHOVCE. Druhý posílal hledače k botníku a třetí ke stolu. Bára každému vzkazu přimalovala hvězdičku. Potom schovala poklad za závěs v obývacím pokoji.
Když Matěj dorazil, ještě si ani pořádně nesundal bundu a Bára už před ním mávala prvním lístkem. „Všechno nejlepší! Tady začíná tvoje narozeninové dobrodružství!“ Matěj se rozzářil. Vzal papír do obou rukou, prohlédl si ho zblízka a potom ho otočil vzhůru nohama.
„Je to jídelní lístek?“ zeptal se. Bára zavrtěla hlavou. „Ne, nápověda. Tam stojí, kam máš jít.“ Matěj se zadíval na řádku písmen. Po chvilce jí papír podal zpátky. „Ale já nevím, co ta písmenka říkají.“
Báře zůstala ruka s lístkem viset ve vzduchu. Tolik si dávala záležet, aby byla písmena veliká a rovná! Jenže Matěj ještě neuměl číst. Vlastně ani ona by všechny ty vzkazy bez tatínka nedokázala přečíst. Najednou jí její báječně připravená hra připadala jako dveře s klikou moc vysoko.
„Můžu mu nápovědy předčítat,“ nabídl tatínek. Matěj si přejel prstem po hvězdičce. „Já bych chtěl hledat sám.“ Bára chvíli přemýšlela. Pak otočila lístek na prázdnou stranu. „Poznal bys pohovku, kdybych ji nakreslila?“
Nakreslila dlouhý obdélník, dvě opěrky a uprostřed veliký polštář. „Naše pohovka!“ vykřikl Matěj. „A ten polštář, co má střapce!“ Bára se usmála. „Tak počkej tady u tatínka. Musím na cestě udělat malou opravu.“
S tatínkem rychle vyměnili všechny psané vzkazy za obrázky. Bára kreslila a tatínek odnášel hotové lístky na jejich místa. K botníku nakreslila botu s dlouhatánskou tkaničkou. Ke stolu stůl, který měl pro jistotu čtyři nohy, i když na obrázku vypadal trochu jako brouk.
„A od stolu uděláme stopu,“ napadlo Báru. Vysypala košík dřevěných kostek a poskládala z nich cestičku směrem k závěsu. U křesla zatočila. Kolem květináče udělala veliký oblouk. Poslední kostku schovala tak, aby vykukovala zpod látky jen jedním červeným růžkem.
Matěj dostal obrázek pohovky a hned se rozběhl. Pod polštářem našel botu na papíře. U botníku objevil podivného čtyřnohého brouka. „To je stůl,“ napověděla Bára rychle. „Já vím,“ řekl Matěj. „Jenom se mi líbí, že má tak legrační nohy.“
Od stolu postupoval podél kostek. U každé si dřepl, jako by zkoumal vzácnou stopu. Když zahlédl červený růžek u závěsu, zatahal za látku. „Poklad!“ zavolal. Matěj rozvázal žlutou stuhu a hned si nasadil korunu. Nakřivo střižený cíp mu trčel nad uchem.
Po svačině Matěj najednou přiklopil víko krabice. „Teď udělám poklad já tobě. Zavři oči.“ Bára poslechla. Slyšela šustění, drobné kroky a potom tiché zachichotání. Když směla oči otevřít, Matěj seděl na koberci s prázdnýma rukama. Nikde žádný lístek ani obrázek.
„Jak poznám, kam jít?“ zeptala se Bára. Matěj jednou tleskl. Bára vykročila ke dveřím. Nic. Obrátila se ke křeslu. Tlesk, tlesk. Když popošla blíž, Matěj zatleskal hlasitěji. Bára zkusila krok zpátky a tleskání zase zesláblo.
„Už tomu rozumím!“ Bára obešla křeslo a sáhla za polštář. Matěj tleskal tak nadšeně, až se mu smál celý obličej. V úkrytu ležel ubrousek a na něm tři preclíky poskládané do kytičky. Bára si jeden vzala. „Takovou nápovědu neumí napsat ani tatínek.“ Tatínek zvedl ruce a slavnostně zatleskal.

