Obchod, kde nikdo nenakupoval
5–7 let4 minutyveselá, hravá a laskavá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Jednoho deštivého rána přinesla paní učitelka do školky košík kaštanů, kamínků a šišek. Položila ho na koberec vedle dřevěných kostek. Eliška si hned přisunula nízkou stoličku, přehodila přes ni zelený šátek a srovnala na něj zboží. Kaštany dopředu, kamínky doprostřed a šišky dozadu. „Otevírám obchod!“ oznámila.
Matějovi se obchod zalíbil. Postavil si tedy vlastní, hned vedle. Anička přinesla košíček nádobí z dětské kuchyňky a otevřela domácí potřeby. Tonda rozložil šátky, klobouky a stuhy. Za chvíli byly na koberci čtyři krámky. Za každým stál spokojený prodavač. Před nimi však nestál vůbec nikdo.
Eliška si odkašlala. „Kaštany! Krásné lesklé kaštany!“ Matěj se nadechl zhluboka. „Kamínky! Jeden vypadá jako vajíčko!“ Anička zacinkala lžičkou o hrneček. Tonda zvedl žlutý klobouk. „Klobouky i pro uši!“ Všichni se zasmáli, ale nakupovat nepřišel nikdo. Každý totiž čekal za svým pultem.
„Mám slevu na největší šišku,“ zkusila Eliška. „Stojí jen jeden papírový peníz!“ Papírových penízků měli všichni dost. Paní učitelka jim je nastříhala ze starých barevných výkresů. Jenže Matěj prodával, Anička prodávala a Tonda také prodával. Veliká šiška zůstala ležet na zeleném šátku jako rozcuchaný kartáč.
Eliška se posadila. Pod stoličkou zahlédla panenku Bětku, která tam od rána ležela zabalená v dece. Zvedla ji a pohladila po vlasech. „Ty máš určitě hlad. Uvařím ti polévku.“ Našla malý hrnec a vložila do něj dva drobné kaštany. „To budou cibulky. Ale potřebujeme ještě pořádnou bramboru.“
Rozhlédla se po svém zboží. Samé malé kaštánky! Zato u Matěje uviděla jeden veliký, kulatý a krásně hnědý. Přesně takovou bramboru Bětčina polévka potřebovala. Eliška vzala modrý penízek, obešla svou stoličku a postavila se před sousední obchod. „Dobrý den. Prosím jednu kaštanovou bramboru.“
Matěj se překvapeně narovnal. Konečně zákaznice! „Máte štěstí, tahle je nejbramborovatější,“ řekl a podal jí kaštan. Penízek pečlivě uložil do krabičky. Eliška odnesla nákup k hrnci. Zakroužila prstem nad hrncem, protože vařila jen jako. „Ještě mrkev,“ zamumlala. „Bez mrkve bude nějaká málo veselá.“
„Já mám mrkev!“ zavolal Matěj a ukázal krátkou šišku. „Ale počkej. Když vaříš, mohl bych přijít na oběd?“ „Mohl. Jen nemám lžíci.“ Matěj položil před svůj krámek kostku jako cedulku a řekl: „Hned se vrátím.“ Potom zamířil k Aničce koupit dvě lžíce.
Anička mu lžíce podala. Když uslyšela o obědě, zatleskala. „Já přinesu talíře! Ale na slavnostní oběd se musím slavnostně obléknout.“ Vyšla tedy od svého nádobí k Tondovi. Vybrala si červený šátek a uvázala si ho kolem ramen. Tonda jí přidal stužku. „Ta je dneska k šátku zdarma.“
Najednou i Tondovi zakručelo v břiše. Do svačiny ještě zbývala chvilka, ale na oběd pro panenku mohl přijít hned. Potřeboval ovšem dárek. Prohlédl si Eliščin obchod. „Koupím tu největší šišku. Bude to slavnostní strom na stůl.“ Eliška přiběhla od hrnce a šišku mu prodala.
Za chvíli už nikdo nevydržel dlouho na jednom místě. Matěj kupoval talíř, Anička sháněla hladký kamínek jako housku a Tonda si u Elišky vybral dva kaštany na knedlíky. Když někdo potřeboval prodavače, zacinkal lžičkou. Prodavač se vrátil, obsloužil zákazníka a zase odběhl chystat hostinu.
Doprostřed koberce položili modrý šátek jako ubrus. Na něm stály talíře, hrnec a velikánská šiška. Bětka dostala nejlepší místo, opřená o polštář. „Pozor, polévka je horká jenom jako,“ připomněla Eliška. Všichni foukali do prázdných lžic tak usilovně, až se lehký ubrus na kraji nadzvedl.
„Jak se vám dnes dařilo v obchodech?“ zeptala se paní učitelka. „Nejdřív vůbec,“ řekl Matěj. „Pak měla Bětka hlad,“ vysvětlila Anička. Tonda ukázal na šišku uprostřed ubrusu. „A já koupil strom k obědu!“ Eliška se rozesmála. Bětce uvařili polévku a sobě nachystali tu nejveselejší hostinu v celé školce.

