O stínu, který nechtěl stát v koutě
5–7 let5 minuthravá, kouzelná a hřejivá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
To ráno našla Maruška pod postelí jednu ponožku a tři korálky. Pak si všimla něčeho mnohem podivnějšího. Její stín seděl u skříně, nohu přes nohu. Maruška přitom stála u okna na obou nohou a v ruce držela hřeben.
Zvedla pravou ruku. Stín nic. Zvedla levou. Stín si založil ruce na prsou. Maruška se otočila a podívala se na své paty. Slunce svítilo do pokoje, ale od jejích nohou nevedl ani proužek stínu.
„Ty ses utrhl?“ vydechla. „Odlepil,“ opravil ji stín. Jeho hlas šustil jako papír. „A dneska tě napodobovat nebudu. Ty poskakuješ, já poskakuju. Ty češeš culíky, já češu culíky. Přitom bych si jednou chtěl hrát po svém.“
Maruška položila hřeben. Nejdřív zkusila stín chytit za ruku, jenže se dotkla jen podlahy. „Tak pojď ven,“ navrhla. „Tam určitě něco vymyslíme.“ Stín vstal a sklouzl za ní po schodech jako rozlitý inkoust.
Na dvoře vytáhla červený míč. „Chytej!“ Stín roztáhl paže, Maruška hodila a míč jím proletěl. Odrazil se od zídky a přistál v konvi. Udělalo to takové břink, že oba leknutím nadskočili. Tedy Maruška nadskočila. Stín se krátce protáhl.
„Zkusíme houpačku,“ řekla rychle. Stín se vyšplhal po provaze a posadil se doprostřed sedátka. Houpačka se ani nepohnula. Maruška do ní strčila. Dřevěné prkénko vyletělo dopředu, ale stín zůstal na zemi pod ním.
Pak mu půjčila křídu. Prošla mu dlaní. Nabídla mu bábovičku, jenže písek propadal jeho prsty, jako by tam vůbec nebyly. Stín se zploštil vedle kyblíku a vypadal najednou docela maličký, přestože slunce už klesalo.
Maruška si k němu dřepla. „Mohla bych kreslit za tebe.“ Stín zavrtěl hlavou. „To bys zase vymýšlela ty.“ Chvíli jen seděli. Nad plotem bzučel čmelák a z kuchyně voněly pečené brambory. Maruška tentokrát žádnou další hru nenavrhla.
Po večeři si odnesla do pokoje starou lampu. Chtěla najít korálek, který se zakutálel za truhlu. Postavila lampu na stoličku a rozsvítila. Na bílé stěně se okamžitě objevil veliký tmavý nos. Maruška se otočila.
Stín stál před světlem a zvědavě se nakláněl. Když ustoupil blíž k lampě, jeho nos narostl skoro přes půl stěny. „Hepčí!“ udělal schválně. Maruška se rozesmála. „S takovým nosem bys sfoukl všechny svíčky ve městě!“
Stín se narovnal. Vtom mu na zádech vyrašila dvě křídla. Krk se protáhl, na hlavě vyskočily rohy a po zdi se zatočil zubatý ocas. „Já jsem drak,“ zašustil hlubokým hlasem, „a někdo mi schoval večeři!“
Maruška už natahovala ruku, že drakovi ukáže, kam má letět, ale zarazila se. „Koho mám hrát já?“ zeptala se. Drak spokojeně zavlnil ocasem. „Královskou kuchařku. Přinesla jsi mi knedlíky, jenže všechny jsou hranaté.“
Maruška popadla prázdnou misku a vařečku. „Kulaté dnes došly, Vaše Dračí Milosti.“ Drak otevřel tlamu přes celou skříň. „Tak je musíme zakulatit písničkou!“ A Maruška zpívala o knedlíku, který zakopl o pařez, až se oba smáli.
Potom drak zmizel a na stěně vyrostl obr. Měl jedno ucho veliké jako talíř a druhé maličké jako knoflík. „Tímhle slyším hrom,“ vysvětlil. „A tímhle, když mravenec upustí drobeček. Ty budeš mravenec. Ale pořádně dupej!“
Maruška cupitala po koberci a obr nakláněl malé ucho. Náhle se však celý poskládal do vysoké věže. Objevila se okénka, cimbuří i křivá stříška. V nejvyšším okně se zatřepetala drobná tmavá čepička.
„Ve věži bydlí ospalý zvoník,“ oznámil stín. „Musíš ho probudit, jinak nebude ráno.“ Maruška zaťukala vařečkou o misku. Nic. Zatleskala. Čepička se jen zavrtěla. Nakonec zašeptala: „Snídaně!“ Zvoník vyskočil tak prudce, až věži nadzvedl střechu.
Když přišel čas spát, Maruška lampu zhasla. „Zahrajeme si zítra zase?“ zeptala se do tmy. U pat ji něco lehounce polechtalo. „Ano,“ zašustila odpověď. „Ale připrav dvě misky. Ten drak bude chtít přidat.“
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

