Pohádky
← codedtrip.com

O obrovi, který neuměl udělat krůček

5–7 let5 minutveselá, kouzelná a laskavá
Ilustrace k pohádce O obrovi, který neuměl udělat krůček
00:0005:08

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na kraji jedné vesnice sedával obr Vendelín. Hlavu měl výš než hrušeň, kapsy veliké jako peřiny a v jedné z nich schovával modrou skleněnku. Každé odpoledne se díval, jak děti na návsi hrají kuličky. Tolik si přál cvrnknout si s nimi! Jenže mezi ním a důlkem bylo dvanáct obyčejných kroků.

Vendelínovy boty obyčejné kroky neuměly. Jakmile zvedl nohu a vykročil, odnesly ho sedm mil daleko. Když se chtěl vrátit, musel udělat další sedmimílový krok. A zout nešly. Držely na patách, jako by tam vyrostly.

„Zkus jenom docela malilinký krůček!“ zavolaly děti. Vendelín opatrně pohnul špičkou. Fííí! Najednou stál za sedmi kopci, kde právě polekal strašáka. Za chvilku byl zase zpátky. Na klobouku mu seděl zmatený vrabec.

„Tak dnes zase nic,“ povzdechl si a posadil se. Vrabec odlétl. Z ševcovské dílny však vyšla učednice Bětka. Přinesla stoličku, šídlo a klubíčko žluté nitě. „Ukaž podrážku. Každá bota má někde svoje tajemství.“

Vendelín natáhl nohu a opřel patu o veliký pařez. Bětka vylezla na stoličku. Pod podrážkou našla sedm uzlíků, pěkně vedle sebe. Každý měl jinou barvu a od všech vedly tenké šňůrky až k tkaničkám. Stejných sedm uzlíků bylo i na druhé botě.

„Sedm uzlíků, sedm mil,“ zamumlala Bětka. „To nebude náhoda.“ Šídlem povolila první červený uzlík. V botě to tiše cinklo. Vendelín sebou zavrtěl, ale nic neřekl, protože nechtěl rušit. Vtom obě boty vyskočily a táhly ho pozpátku přes louku.

Hop! Hop! Hop! Obr poskakoval vsedě a za ním zůstávaly v trávě dva dlouhé pruhy. „Pod patou! Šimrá mě pod patou!“ vykřikl konečně. Boty se zarazily těsně před keřem. Z větví se na Vendelína sesypala hrst suchého listí.

Bětka k němu doběhla. „Aha! Když povolím uzlík, kouzlo hledá cestu. Musíš mi hned říct, kde tě šimrá.“ Vendelín přikývl tak vážně, až mu z klobouku spadl poslední lístek. „Budu hlásit i to nejmenší zašimrání.“

U zeleného uzlíku se přihlásil včas: „Pod palcem!“ Přesto pravá bota jednou povyskočila. Levá zůstala na zemi. Vendelín zamával rukama jako větrný mlýn a Bětce odletěl čepec. Chytila ho za šňůrku a rychle přitáhla zelenou šňůrku u boty. Pravá bota poslušně dosedla.

„Tohle je mnohem divočejší než kuličky,“ prohlásil obr. U modrého uzlíku vykřikl: „Uprostřed chodidla!“ Bětka zatáhla za modrou šňůrku a boty se jen maličko zhoupnuly. Při žlutém uzlíku se už jen nepatrně zachvěly.

Děti zatím přinesly Bětce druhou stoličku a Vendelínovi hrnek vody. V obrových prstech vypadal jako náprstek. Nikdo však neodbíhal ke kuličkám. Všichni chtěli vědět, co provede další uzlík.

Bětka pracovala na obou botách stejně. Povolila uzlík, počkala na Vendelínovo hlášení a podle něj přitáhla správnou šňůrku. „Pod malíčkem! Vedle paty! Pod všemi prsty!“ ozývalo se přes louku. S každým uzlíkem boty ztrácely kus své skákavé nálady.

Když povolovala poslední, fialový, Bětka si všimla drobných oček na tkaničkách. Bylo jich sedm a každé mělo barvu jednoho uzlíku. „Vždyť vy nepotřebujete kouzlo zahodit,“ řekla botám. „Vy potřebujete pořádnou mašli!“

Provlékla uvolněné šňůrky barevnými očky a svázala je žlutou nití. Pak udělala na obou botách dlouhé mašle. „Zkus vstát. Pomalu.“ Vendelín se zvedl. Bětka mašle zkrátila na šířku jeho nehtu. Obr vykročil. Udělal krůček tak maličký, že nepřekročil ani sedmikrásku.

Na louce vypuklo jásání. Bětka mu ukázala, že delší mašle znamená delší krok a kratší mašle kratší. Vendelín si to vyzkoušel: krok přes kaluž, krok přes větvičku, krůček vedle mravence. Ani jednou nezmizel za kopci.

Potom došel na náves a opatrně si klekl k důlku. Vytáhl svou modrou skleněnku, zamířil a cvrnkl. Kulička se zastavila kousek vedle. „Nevadí,“ usmál se. „Teď už si pro ni umím dojít.“ A jeho boty ve večerním šeru ani jednou neposkočily. Jen žluté mašle se spokojeně pohupovaly.

Zazvonil zvonec…