O kopci, který škytal
5–7 let5 minutveselá, kouzelná a laskavá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Za jednou vesnicí ležel kulatý kopec. Rostla na něm tráva, tři břízy a spousta mateřídoušky. Pastýřka Madlenka tam každé ráno vodila ovečky. Znala všechny jeho pěšinky, ale netušila, že kopec umí něco docela nečekaného.
Jednou v úterý se zpod země ozvalo: „ŠKYT!“ Ploty nadskočily, slepice vyletěly jako péřové míče a pekaři spadla čepice rovnou do mouky. Než si ji stačil oprášit, přišlo druhé škytnutí. Na návsi se rozezněl zvonek, ačkoli za provaz nikdo netahal.
Madlenka zrovna seděla nahoře u bříz. Pod nohama jí cosi zabručelo. Potom se ve skále otevřelo veliké oko, zelené jako mech. „Promiň,“ zahuhlal kopec. „Jsem Křemen. Obyčejně spím tak tiše, že o mně nikdo neví. Ale dneska… ŠKYT!“
Madlenka se přidržela břízy. Teď poznala široké čelo, nos porostlý kapradím i obrovskou kamennou bradu. Kopec byl ležící obr! „Co se ti stalo?“ zeptala se. „Ráno jsem zívl,“ odpověděl Křemen. „Od té doby mi v břiše něco skáče.“
Vesničané zatím přiběhli s pokličkami. „Na škytání pomáhá leknutí!“ prohlásil kovář. Všichni se schovali za keře a na znamení vykřikli: „Baf!“ Kovář uhodil do pokličky tak silně, až mu zazvonilo v uších. Obr jen zamrkal.
Pak škytl znovu. Starostovi vyskočilo z kapsy jablko a přistálo v klobouku. „Prosím, už nebouchejte,“ požádala Madlenka. „Třeba nám jeho břicho samo poví, co potřebuje.“ Klečela v trávě a přitiskla ucho k placatému kameni.
Nejprve slyšela hluboké kručení. Potom tiché: „Brrrum… kap, kap… brrrum.“ Tak přece nezní obyčejný hlad! „Křemene, když jsi zíval, nebyl před tebou mrak?“ Obr přemýšlel tak usilovně, až mu z obočí odpadla šiška. „Byl. Malý. Šedý. Voněl po dešti.“
„Ty jsi ho spolkl!“ zvolala Madlenka. Z obrova břicha zahřmělo na souhlas. Křemen se zatvářil nešťastně. „Já nerad. Jenže při každém škytnutí zavřu pusu dřív, než může vyplout ven. A když se zvednu, mohl bych vám převrátit chalupy.“
Madlenka pohladila kámen. „Zůstaneš pěkně ležet. Jen natočíš tvář k prázdné louce, pryč od vesnice. Já tě rozesměju a mrak bude mít otevřená vrátka.“ Vesničany poprosila, aby odvedli slepice do zahrad a počkali za potokem.
Nejdřív obrovi vyprávěla o beránkovi, který hledal vlastní ocásek. Křemenovi zacukalo v koutku, ale vzápětí škytl. Madlenčina sukně se vzdula do zvonu. „To se skoro povedlo,“ zamumlal obr. „Jenomže ten beránek svůj ocásek určitě nakonec našel.“
Madlenka si tedy vypůjčila pekařovu pomoučenou čepici, dvě vařečky a velikou zástěru. Zástěru uvázala kolem pařezu, čepici mu posadila navrch a vařečky zastrčila po stranách. „Dovoluji si představit pana učitele Pařezníka. Dnes učí správné mečení.“
Postavila před pařez své ovečky. „Opakujte po mně: búúú!“ Ovečky na ni nechápavě hleděly. „Výborně,“ pravila hlubokým hlasem za učitele. „Tak krásné ticho jsem od krav ještě neslyšel!“ Křemenovi se rozšířil úsměv přes celou stráň.
Vtom nejmenší ovečka přišla k pařezu a stáhla mu čepici přes obličej. Madlenka honem zahuhlala: „Pomoc! Je noc! A já ještě nesnědl snídani!“ Potom strčila hlavu pod spodní okraj zástěry a dodala: „Nevadí, pane učiteli. Vaše snídaně právě snědla vás!“
Obr vyprskl smíchy. Pamatoval však na chalupy a zůstal ležet, ruce pevně přitisknuté k zemi. Jen ústa otevřel tak široce, že by se do nich vešel celý seník. „Chachachá!“ zahučelo nad prázdnou loukou jako veselý vítr.
Z jeho úst vykoukl šedý chomáček. Zavrtěl se, protáhl a vyplul vzhůru. Byl to maličký dešťový mrak, celý pomačkaný. Na rozloučenou jemně zahřměl a pokropil louku stříbrnými kapkami. Křemen se zhluboka nadechl. Žádné škytnutí nepřišlo.
Vesničané se vrátili přes potok a zatleskali. Pekař přinesl Madlence makový koláč, kovář uklidil pokličky a slepice zase spokojeně hrabaly. Obr poděkoval tak tiše, že se nepohnul ani lístek. Potom zavřel zelené oči a usnul.
Od toho dne Madlenka na kopci občas pořádala školu mečení. Když pan učitel Pařezník popletl ovečku s krávou, tráva pod Madlenčinýma nohama se maličko zachvěla smíchy. A kdykoli šel kolem dešťový mrak, Křemen zíval raději se zavřenou pusou.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

