Pohádky
← codedtrip.com

O hrnci, který vařil vzpomínky

5–7 let5 minuthřejivá, kouzelná a hravá
Ilustrace k pohádce O hrnci, který vařil vzpomínky
00:0005:42

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na půdě u babičky bydlelo ticho, několik pavouků a spousta zapomenutých věcí. Dorotka tam jednoho deštivého odpoledne hledala krabici s pastelkami. Místo ní objevila pod pruhovanou utěrkou malý modrý hrnec. Měl dvě kulatá ouška a pokličku nakřivo, jako by právě zamrkal.

Když ho zvedla, uvnitř něco cinklo. Ležela tam dřevěná lžíce a lísteček: „Pověz mi o jídle, které máš rád. Budu ti je vařit, budu si hrát.“ Dorotka si nápis přečetla dvakrát. Potom hrnec opatrně odnesla do kuchyně.

„Já mám ráda krupicovou kaši,“ řekla mu. „Babička mi na ni sype skořici do tvaru sluníčka. Máslo kolem udělá žlutý rybníček a já ho nabírám úplně malou lžičkou.“ Hrnec se zavrtěl. Pod pokličkou zašeptalo: bublinky, bublinky, bubl!

Dorotka nakoukla dovnitř. Byla tam kaše! Uprostřed se usmívalo skořicové slunce. Hrnec přitom stál na studeném stole a nikdo do něj nic nedal. „Ty jsi opravdové kouzlo,“ vydechla Dorotka. Jedno modré ouško se spokojeně zatřáslo.

Vtom si vzpomněla na babiččiny sváteční knedlíčky. Babička o nich někdy mluvila, když venku vonělo léto. Jedla je naposledy jako malá holčička. Prý byly měkké jako peřinka, ale čím je její maminka plnila, to už dávno zapomněla.

Dorotka chtěla babičku překvapit, než se vrátí ze zahrady. Kaši přendala do misky a postavila na stůl dva talíře, uhladila ubrus a pošeptala hrnci: „Prosím sváteční knedlíčky. Určitě byly jahodové. Červené uvnitř a slaďoučké!“ Poklička poskočila. Hop! Z hrnce vyletěl kulatý knedlík.

Dopadl na talíř, odrazil se a lehounce ťukl Dorotku do nosu. Byl prázdný jako bublina. Když ho rozlomila, ozvalo se tiché puf a ven vyšel jen obláček páry. „Tak jahody ne,“ usoudila Dorotka a poškrábala se za uchem.

Zkusila mák. Zkusila povidla. Dokonce navrhla čokoládu, protože tou se přece málokdy něco pokazí. Jenže hrnec pokaždé vyfoukl další prázdný knedlík. Jeden se kutálel po ubruse, druhý se zachytil za ouško hrnku a třetí přistál Dorotce na hlavě.

Právě tehdy vešla babička. Uviděla vnučku s knedlíkovou čepičkou a rozesmála se tak, až si musela sednout. „Copak tu dnes máme? Kuchyňský cirkus?“ Dorotka sundala knedlík z vlasů. „Chtěla jsem ti uvařit ty tvoje sváteční. Ale pořád v nich nic není.“

Babička si prohlédla modrý hrnec. „Tenhle stával na půdě už za mého dětství,“ podivila se. „Myslela jsem, že má jen legrační pokličku.“ Pak Dorotce pomohla posbírat prázdné knedlíky do mísy. Byly tak lehké, že se při každém fouknutí zavlnily.

„A opravdu si nevzpomeneš na náplň?“ zeptala se Dorotka. Babička zavřela oči. „Kdepak. Pamatuji si jen slavnost na dvoře. A veliký stůl pod stromem.“ Dorotka už chtěla hádat meruňky, ale pak si přisunula židli. „A kdo u toho stolu seděl?“

„Můj bratr Toník. Měl nové kalhoty a hned si v nich sedl do trávy. Tatínek přinesl lavici a maminka rozprostřela bílý ubrus.“ Babička se usmála. „Vítr nadzvedával jeho rohy. Zatížili jsme je čtyřmi hladkými kamínky, aby nám svačina neuletěla.“

Dorotka se zasmála a podepřela si bradu. Na hádání docela zapomněla. Chtěla vědět, jestli babička tehdy nosila copy a jestli Toník dostal vynadáno. Babička vyprávěla o červených stužkách, o muzice za plotem a o vosičce, která pořád obcházela prázdný džbán.

Modrý hrnec zatím tiše cinkl pokličkou. Nikdo si toho nevšiml. „A ten strom?“ zeptala se Dorotka. „Byla to stará hrušeň,“ odpověděla babička. „Jedna větev sahala až nad stůl. Hrušky měly žluté bříško a na slupce drobounké hnědé tečky.“

Kuchyní se najednou rozlila sladká vůně. Babička se zarazila. „Maminka je krájela nad miskou. Šťáva jí tekla po prstech. Přidala špetku skořice a…“ Hrnec hlasitě zabublal. „Hrušky!“ vykřikla babička. „V těch knedlíčcích byly hrušky!“

Poklička se nadzvedla a uvnitř ležely malé, hebké knedlíčky. Tentokrát žádný nevyskočil. Babička je rozdělila na talíře a jeden rozkrojila. Ze zlatavého středu vystoupila pára. Ochutnala, přivřela oči a zašeptala: „Přesně takové.“

Dorotka jedla pomalu, aby slavnost pod hrušní hned neskončila. Babička jí pověděla ještě o tanci naboso a o tom, jak Toník usnul na lavici. A modrý hrnec mezi nimi odpočíval s pokličkou nakřivo, jako by jedním okem hlídal, jestli ještě někdo nemá hlad.

Zazvonil zvonec…