Pohádky
← codedtrip.com

Ježek a šustivé strašidlo

5–7 let4 minutylaskavá, lehce napínavá a veselá
Ilustrace k pohádce Ježek a šustivé strašidlo
00:0005:50

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Ježek Bodlinka se vracel z návštěvy u veverky. V bříšku měl oříškový koláč, na čumáčku drobek a v hlavě písničku. Les pomalu usínal. Mezi větvemi vykukoval měsíc a pěšina voněla hlínou. Bodlinka si pobrukoval a těšil se, až doma zaleze do pelíšku. Jenže sotva minul starý pařez, ozvalo se za ním: ššššust!

Bodlinka se zastavil. Šustění přestalo. Otočil hlavu doleva, potom doprava, ale viděl jen kapradí a tmavé kmeny. „Dobrý večer?“ pípl do ticha. Nikdo neodpověděl. Udělal tři opatrné krůčky. Šust, šust, šust. Něco za ním udělalo přesně totéž. Ježek si přitiskl tlapky k bříšku. Takhle jeho písnička rozhodně nezněla.

Přidal do kroku. Šustění zrychlilo. Popoběhl. Šustění se rozběhlo také! Bodlinka vklouzl pod nízkou smrkovou větev a ani nedutal. Neviditelný pronásledovatel ztichl. „Ono se schovává se mnou,“ zašeptal ježek. Nad hlavou mu visela šiška, která ve tmě vypadala jako nos. Pro jistotu se jí uklonil.

Chvíli čekal. Potom vykoukl a spatřil mezi keři známé kulaté okénko. Bydlela tam myška Bětka. K jejím dveřím to bylo jen kousek, ale Bodlinkovi připadala pěšinka dlouhá jako celý les. Rozběhl se a zaklepal tak rychle, že to znělo jako déšť. Za zády mu naposledy hlasitě zašustilo.

Bětka otevřela v modré zástěrce. Právě míchala šípkový čaj. „Copak hoří?“ zeptala se. „Neh-hoří,“ vydechl Bodlinka. „Straší! Něco za mnou chodí. Když jdu, jde to taky. Když stojím, stojí to taky. A pořád to šustí.“ Bětka vykoukla ven. Před domečkem ležely jen stíny a několik žaludů.

„Má to zuby?“ zeptala se. „Nevím.“ „Má to ocas?“ „Nevím.“ „A pozdravilo to?“ Bodlinka zavrtěl hlavou. Bětka si utáhla mašli na zástěrce. „Takové nezdvořilé šustidlo si prohlédneme. Nastražíme mu léčku.“ Ježek by byl raději nastražil peřinu a schoval se pod ni, ale vedle Bětky už se tolik nebál.

Myška přinesla lucerničku a postavila ji na zahradní stolek. Potom ji zakryla prázdným květináčem. „Ty půjdeš pomalu kolem konve,“ vysvětlila. „Já počkám za ní. Až bude strašidlo přecházet přede mnou, odkryju světlo. Uvidíme ho dřív, než se stihne schovat!“ Bodlinka polkl. „A kdyby mě chtělo sníst?“ „Tak mu nabídnu koláč.“

Bodlinka vyrazil. Jeden krůček, druhý krůček. Šustění se ozvalo hned za ním. Srdíčko mu bubnovalo, ale šel dál, přesně jak slíbil. Míjel konev a snažil se tvářit jako ježek, který chodí na večerní procházky se strašidly každý den. Bětka zatím vykoukla ze svého úkrytu a natáhla tlapku ke květináči.

„Teď!“ zvolala. Zahrádku zalilo zlaté světlo. Bětka nejprve vykulila oči. Potom si zakryla čumáček. Ramena se jí zatřásla. „Bodlinko,“ vypravila ze sebe, „ono to strašidlo nemá ani jednu nohu!“ Ježek se přikrčil. „Takže létá?“ „Ne. Vozí se na tobě!“ A myška se rozesmála, až si musela sednout.

Na zadních bodlinkách držel velikánský suchý list. Stopku měl zaklesnutou mezi dvěma ostny a širokým okrajem se vláčel po zemi. Bětka ho opatrně nadzvedla. Bodlinka udělal krok. Ticho. Myška list pustila. Šust! Ježek se ohlédl přes rameno a konečně zahlédl hnědou špičku. „Ty jsi mě tedy pěkně vystrašil,“ zamumlal.

Bětka list jemně vyprostila. Byl tak veliký, že se pod ním mohl schovat celý myší stolek. „Ten musel spadnout z platanu u veverčina domu,“ řekl Bodlinka. Pak do něj opatrně strčil čumáčkem. List zašustil. Tentokrát se ježek nelekl. Rozesmál se tak nahlas, až z větve ospale houkla sova.

Společně zapíchli kolem zahradního stolku čtyři klacíky a list na ně položili jako střechu. Bětka přinesla čaj a dvě drobečkové sušenky. Seděli pod svým strašidlem, upíjeli a smáli se ježkově pokloně před šiškou. Když zafoukal větřík, střecha tiše zašustila. „Ano, ano,“ řekl Bodlinka, „na tebe jsme nezapomněli. Ale čaj ti nedáme. Ještě bys nám zmoklo!“

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…