Pohádky
← codedtrip.com

Dvě půlky jednoho hřiště

5–7 let5 minutcitlivá, zpočátku posmutnělá, nakonec hřejivá a nadějná
Ilustrace k pohádce Dvě půlky jednoho hřiště
00:0004:44

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na Kubově chodbě stály tři veliké krabice. Jedna měla na boku napsáno KUCHYNĚ, druhá KNÍŽKY a třetí byla ještě prázdná. Terezka do ní strčila špičku boty. Kdyby tu krabici trochu promáčkla, třeba by se do ní nevešly věci. A kdyby se věci nevešly, možná by Kuba nemohl odjet.

„Pomůžeš mi zabalit křídy?“ zeptal se Kuba. Držel plechovou krabičku, ve které měli bílou, modrou, žlutou a tři malé kousky zelené. Červená chyběla. Tu minulý týden spotřebovali na obrovskou jahodu u houpaček.

„Ne,“ řekla Terezka. „Zabal si je sám.“

Kuba položil krabičku na zem. „Já jsem si to stěhování nevymyslel.“

Terezka to věděla. Věděla, že Kubův tatínek bude pracovat v jiném městě a že tam už čeká nový byt. Jenže vědět něco hlavou bylo snadné. V břiše ji stejně tlačil veliký, horký uzel. „Tak jim řekni, že nechceš,“ zamumlala.

Kuba si sedl na schod. „To už jsem říkal.“ Chvíli oba mlčeli. Z kuchyně bylo slyšet šustění papíru, do kterého maminka balila hrnečky. Terezka si vzpomněla na jejich hřiště. Kdo s ní teď bude prodávat šiškové rohlíky? A kdo bude vědět, že spodní příčka prolézačky je přístav pro pirátskou loď?

„Ještě dneska nikam nejedeme,“ řekl Kuba. „Mohli bychom si naposledy něco nakreslit.“

Slovo naposledy Terezku píchlo. Přesto vytáhla z krabičky modrou křídu. Byla odřená přesně tam, kde ji vždycky držela palcem. „Ale ne jahodu,“ řekla. „Nakreslíme celé naše hřiště. Aby sis ho nespletl s nějakým jiným.“

Venku byl chodník teplý a nad střechami se kupily šedivé mraky. Kuba načrtl pískoviště. Terezka přidala lavičku, pod kterou jednou našli růžovou ponožku. Od lavičky vedla klikatá čára k šiškovému obchodu. Vedle obchodu nakreslili louži, i když tam dnes žádná nebyla.

„Tady jsme zachránili brouka,“ připomněl Kuba. „Na listové lodi.“ Terezka přikreslila maličký list. Potom oba dřepěli u nakreslené prolézačky a přeli se, kolik má příček. Kuba tvrdil pět, Terezka šest. Šli je spočítat. Bylo jich sedm. Smáli se tak, až Kubovi vypadla křída z ruky.

První kapka dopadla přímo na nakreslenou lavičku. Druhá přistála Terezce na nose. Za chvíli už déšť bubnoval do chodníku a z modré louže vytékal bledý potůček.

„Ne!“ vykřikla Terezka. Roztáhla ruce, jako by jimi mohla zakrýt celou mapu. Žluté pískoviště se rozpíjelo. Z obchodu zbyla zelená šmouha. „Všechno nám mizí!“

Kuba ji chytil za rukáv a rozběhli se pod stříšku. Terezce tekla po tváři voda a také slzy. Tentokrát se nezlobila na Kubu. Jen si přála, aby chodník zůstal suchý a krabice prázdné.

Doma dostali ručník a dva velké papíry. Zalezli pod kuchyňský stůl, kde zůstalo mezi krabicemi právě dost místa pro dvě děti. Ubrus jim dělal střechu a déšť za oknem zněl o něco tišeji.

„Uděláme dvě mapy,“ navrhl Kuba. „Jednu pro tebe a jednu pro mě.“ Terezka přisunula pastelky. Kreslili znovu lavičku, obchod i sedm příček. Když jeden zapomněl na listovou loď, druhý mu ji připomněl. Mapy nebyly stejné, ale oba se v nich vyznali.

U pravého okraje nechala Terezka kus bílého papíru. Kuba tam chtěl nakreslit slunce. „Počkej,“ zarazila ho. „To je na věci, které ještě neznáme.“ Kuba nechal volné místo i na své mapě. Pak Terezka konečně pomohla naskládat křídy do plechové krabičky.

Když druhý den přijelo stěhovací auto, Terezka stála u branky. Kubu objala tak rychle, že do sebe málem ťukli čely. „Mapu nedávej do kuchyně,“ upozornila ho. „Ať ji nemusíš hledat mezi hrnci.“ Kuba si poklepal na batůžek. Byla uvnitř.

O několik týdnů později přibyla na hřišti nová prolézačka s provazovým mostem. Terezka ji doma nakreslila na volný okraj své mapy. Pak vzala další papír a udělala obrázek pro Kubu. Maminka jí pomohla připsat vzkaz: „Tuhle ještě nemáme vyzkoušenou spolu. Až přijedeš, půjdeme na ni.“

Do obálky přidala malinký obrázek šiškového rohlíku. Aby Kuba věděl, že obchod má pořád otevřeno.

Zazvonil zvonec…