O žabákovi, který zpíval moc nahlas
3–8 let5 minutveselá, laskavá a letně kouzelná
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Uprostřed zeleného rákosí ležel rybník kulatý jako lívanec. Ráno se v něm koupalo slunce a večer si na jeho hladině česal vousky měsíc. Na největším leknínovém listu bydlel žabák Vojta. Měl zelené kalhotky, žlutou vestu a hlas tak mohutný, že při jeho kváknutí poskočila i kapka rosy.
Jednoho letního rána Vojta vyskočil na kámen. „Uspořádáme koncert!“ zavolal. „Takový, jaký náš rybník ještě neslyšel!“ Cvrček Cvrk si hned naleštil housličky. Vážka Běla svolala své sestřičky a ráček Klepáček si našel dva hladké oblázky. Hodlal na ně ťukat klepítky jako na bubínek.
První zkouška začala pod vrbou. Cvrk zvedl smyčec, vážky rozechvěly průsvitná křídla a Klepáček připravil klepítka. Vojta se nadechl, až se mu vesta napnula přes bříško. „KVÁÁÁK!“ zaburácel. Z vrby spadl suchý lístek a přistál ráčkovi přímo na hlavě.
„To byla krása!“ jásal Vojta. „Zkusíme to ještě jednou!“ Znovu se nadechl a znovu zakvákal. Vůbec si nevšiml, že cvrčkovo hraní zaniklo v jeho kvákání jako šepot v bouři. Vážky bzučely, co jim křídla stačila, ale slyšet nebyly.
Když dozpíval, čekal potlesk. Místo něj se ozvalo jen ráčkovo tiché: „Ťuk.“ Běla si sedla na stéblo před Vojtu. „Ty máš opravdu veliký hlas,“ řekla opatrně. „Jenomže naše písnička má i malé hlásky.“ „Tak ať zpívají hlasitěji!“ navrhl Vojta. „Já jim pomůžu!“
Při další zkoušce pomáhal tak horlivě, až se na hladině dělala kolečka. Cvrk sklopil housličky. Jedna vážka si unaveně protáhla křídla. Klepáček spustil klepítka do trávy. Vojta se zarazil. Kamarádi nevypadali, že by je společné hraní těšilo. To přece vůbec nechtěl.
„Pojď si naši písničku poslechnout odsud,“ navrhla Běla a ukázala na pařez pod vrbou. „Odtud budou poslouchat hosté.“ Vojta si sedl. Chvilku vrtěl nohama. Potom si tiše odkašlal. Už už chtěl kváknout, ale Běla zvedla nožku. Vojta zavřel pusu a čekal.
Do ticha se ozvalo tenounké: „Cvrí, cvrí, cvrililí.“ Cvrčkovy housličky zněly jako stříbrná nitka, která se proplétá trávou. Vojta naklonil hlavu. Takovou melodii ještě nikdy neslyšel. Připomínala mu houpání leknínu, když se po rybníce proběhne mírný větřík.
Potom přiletěly vážky. „Bzum, bzum, bzum,“ zpívala jejich křídla. Jedna bzučela výš, druhá níž a Běla mezi nimi opisovala maličké kruhy. Klepáček přidal: „Ťuky ťuk, ťuky ťuk.“ Vojtovy nohy se samy rozhoupaly do rytmu. Teď teprve slyšel, kolik hudby mají kamarádi připravené.
„Počkejte, já mám nápad!“ oznámil Vojta a vyskočil. Tentokrát to řekl docela obyčejným hlasem. Do měkkého bláta nakreslil klacíkem čtyři obrázky: housličky, křídlo, oblázky a velikou žabí pusu. „Každý dostane svou chvilku. Začne Cvrk. Potom vážky. Pak Klepáček. A já přijdu nakonec!“
Hned to vyzkoušeli. Když hrál Cvrk, Vojta poslouchal. Když bzučely vážky, tiše se pohupoval. U ráčkova bubnování už se mu veliké kváknutí dralo z hrdla, ale vydržel. Běla na něj kývla až po posledním ťuknutí. „Kvák!“ zazpíval Vojta a všichni se rozesmáli radostí.
V den koncertu večer ozdobily světlušky vrbové větve drobnými světélky. Na břehu se usadily žáby, šneci i ježčí rodinka. Kachňata vykukovala zpod maminčina křídla a kapři připluli až k rákosí. Vojta stál za kamenem a uhlazoval si vestu. V bříšku ho lechtalo, jako by spolkl bublinku.
Běla zvedla nožku a koncert začal. Cvrčkovy housličky kreslily do večera jemnou melodii. Vážky ji obestřely měkkým bzučením. Klepáček roztančil oblázky tak vesele, že jedno kachně začalo podupávat. Vojta všechno poslouchal. Už přesně věděl, na kterou chvilku jeho veliký hlas čeká.
Klepáček naposledy ťukl. Vážky se vznesly nad leknín. Cvrk zvedl smyčec a Běla kývla. Vojta se nadechl od špiček prstů až po zelená ouška. „KVÁÁÁK!“ Jeho slavnostní hlas se rozletěl nad rybníkem, pohladil rákosí a od vzdálené vrby se vrátil jako tichounké: „Kvák.“
Na břehu vypukl potlesk. Žáby tleskaly, kachňata plácala křídly a kapři dělali na hladině veselé bubliny. Vojta se uklonil společně s kamarády. Později si všichni sedli pod vrbu. „Zahraješ nám ještě?“ poprosil Vojta cvrčka. A když se ozvaly housličky, pohodlně se usadil a s úsměvem poslouchal.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

