Netopýrek a les vzhůru nohama
3–8 let5 minutveselá, hravá a laskavá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji lesa rostl starý dub a v jeho dutině bydlel netopýrek Tonda. Nejraději odpočíval zavěšený za nožky na větvi. Pod sebou měl modrou oblohu, nad sebou zelené kapradí a mezi tím celý svůj milovaný les. Aspoň tak mu to připadalo, když se díval hlavou dolů.
Jednoho večera se zvířátka začala chystat na lesní slavnost. Ježek Bodlinka sbíral jablíčka, zajíci vázali věnečky a veverka Zrzka rovnala oříšky do mističek z kůry. „A já namaluju veliký obraz!“ slíbil Tonda. „Tak veliký, že se na něj vejde les i s poslední muchomůrkou.“
Rozprostřel pod dubem kus světlého plátna. Štětec namáčel do borůvkové modři, mechové zeleně a hnědé barvy z ořechových slupek. Maloval les tak, jak si ho pamatoval ze svého oblíbeného místa na větvi. Stromy měly kořeny nahoře, koruny dole a sluníčko svítilo pod nimi jako zlatý knoflík.
Když skončil, měl modrou špičku nosu a zelenou skvrnu na bříšku. Obraz v rámu pověsil mezi dva nízké kmeny, ustoupil a spokojeně si pískl. Potom se zavěsil na větev u dutiny, zachumlal se do křídel a usnul. Zdálo se mu, že po jeho namalovaném lese poskakují maličké borůvky v kloboucích.
Ráno ho probudilo šustění. Tonda otevřel oči a málem se pustil větve. Obraz visel obráceně! Kořeny byly dole a sluníčko nahoře. „Kdo mi převrátil les?“ vypískl. Zezadu vykoukla Zrzka s provázkem v tlapkách. „Já. Našla jsem ho úplně vzhůru nohama. Teď už je správně.“
„Ale kdepak,“ namítl Tonda. Sletěl k obrazu, chytil jeho okraj a s veverčinou pomocí ho otočil. „Takhle!“ Zrzka naklonila hlavu napravo. Potom nalevo. „Tondo, vždyť ti sluníčko spadlo pod stromy!“ Popadla rám a otočila jej zpátky. „Sluníčko přece nesvítí z hlíny.“
Tonda znovu obrátil obraz. Zrzka ho obrátila zase zpátky. Jednou bylo nahoře nebe, podruhé muchomůrky. Provázky se kroutily a dubové lístky na rámu šustily: šust, šust, šust! „Počkejte,“ zavolal Bodlinka, který právě přinesl jablíčka. „Já jsem ještě ani nepoznal, kde mám hledat pěšinku!“
Brzy se kolem shromáždili zajíci, myšky i dva ospalí jezevci. Pokaždé když se obraz obrátil, otočili hlavy také. Vypadali jako řada podivných kývajících květin. Jeden zajíc se svalil do mechu a rozesmál se. Za ním myšky, jezevci a nakonec celý palouček. „To je ale točivá výstava!“ funěl Bodlinka.
Tondovi však veselo nebylo. Sedl si na okraj rámu a svěsil ouška. „Já jsem ten les nepopletl,“ řekl tiše. „Maloval jsem ho tak, jak ho znám.“ Zrzka přestala tahat za provázek. Teprve teď si všimla, že má Tonda na nose zaschlou modrou tečku a v očích slzičku.
„Ukaž mi, odkud se na les díváš,“ požádala ho. Tonda vyletěl na svou větev a zavěsil se za nožky. Zrzka vyšplhala vedle něj. Nejdřív seděla docela obyčejně, ale pak se zahákla zadními tlapkami za větev a pomaličku se překlopila. Huňatý ocas jí přepadl přes hlavu. „Jejda! Počkej, mám před očima vlastní koště!“
Odsunula ocas a rozhlédla se. Najednou měla kořeny nad hlavou, koruny pod sebou a za nimi modré nebe. Úplně stejně jako na Tondově obraze! Chvilku visela bez hnutí. „Aha,“ vydechla. „Tvůj les je opravdu takovýhle.“ Tonda přikývl. Zrzka se zhoupla a dodala: „A docela pěkně mě z toho lechtá v bříšku.“
Když slezli dolů, Tonda si stoupl vedle veverky a podíval se na stromy stejně jako ona. „A tvůj les je zase takový,“ usmál se. Jenže jak měli obraz pověsit na slavnost? Zrzka poškrábala rám drápkem. Tonda si podrbal ouško křídlem. Pak oba současně vykřikli: „Ať se otáčí!“
Bodlinka přinesl hladký dřevěný kolíček. Zvířátka pomohla upevnit obraz středem na kolíček tak, aby se dal lehce otáčet. Zrzka zatlačila do rohu. Obraz se zhoupnul a obrátil. Tonda zatlačil z druhé strany a les byl zase jeho. Tentokrát se smáli oba.
Na slavnosti měl obraz největší úspěch. Každý si vyzkoušel Tondův les i Zrzčin les. Myšky se přitom držely za tlapky a Bodlinka si raději sedl, aby se mu nezamotala hlava. Večer se Tonda zavěsil vedle obrazu. Zrzka mu podala borůvku a zeptala se: „Tak co, otočíme ještě jednou?“ A otočili.

