Medvěd a spravedlivé přikrývky
3–8 let5 minuthřejivá, laskavá a jemně humorná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji lesa stál srub medvěda Matěje. Měl zelené okenice, komín jako vysoký klobouk a dveře, které při otevírání vždycky zavrzaly. Jednoho podzimního večera pozval Matěj myšku Pírku a zajíce Ušáka na pečená jablka. Venku foukalo, ale uvnitř voněla skořice a v kamnech tiše praskalo.
Když dojedli, vítr zacloumal okenicemi. Na sklo zaťukaly první krupky a Ušák si přitiskl uši k hlavě. „V takové slotě vás nikam nepustím,“ rozhodl Matěj. „Dnes přespíte u mě. Místo máme a něco na přikrytí se také najde.“ Pírka radostně zatleskala drobnými tlapkami.
Medvěd otevřel velikou truhlu. Vytáhl z ní starou vlněnou deku, tak širokou, že pod ní kdysi spávala celá medvědí rodina. Byla měkká, žlutá a na krajích měla vyšité hnědé lístky. Jen jeden růžek byl trochu okousaný od molů.
„Rozdělím ji na tři úplně stejné přikrývky,“ oznámil Matěj. „Nikdo pak nebude mít důvod říkat, že jsem někomu nadržoval.“ Rozložil deku na podlahu, pečlivě ji přeměřil provázkem a udělal křídou dvě čáry. Potom přinesl nůžky. Šmik, šmik, šmik. Před ním ležely tři stejné díly.
Matěj je spokojeně položil vedle sebe. Dokonce zkontroloval, jestli z některého nevyčnívá delší nitka. „Stejná šířka, stejná délka,“ zabručel. „To bude spravedlivé spaní!“ Hosté mu poděkovali a pomohli odsunout stůl, aby vzniklo místo na pelíšky.
Pírka si ustlala v košíku na klubíčka. Ušák dostal slamník pod oknem a Matěj se natáhl na svou širokou lavici. Chvíli se ozývalo jen šustění slámy a šoupání tlapek. Potom z myšího košíku vykoukla špička čumáčku.
„Já v té dece skoro nemůžu najít cestu ven,“ pípla Pírka. Třikrát se do svého dílu zavinula, a ještě jí zbýval dlouhý cíp. Vypadala jako maličká maková buchtička zabalená do obrovského ubrousku. Ušák se zasmál, ale hned nato mu cvakly zuby.
„Mně zase koukají zadní tlapky,“ řekl. Přitáhl si přikrývku dolů, jenže tím odkryl ramena. Vytáhl ji nahoru a ven mu vykoukly paty. Zkusil se stočit do klubíčka, ale dlouhé nohy se mu pořád pod přikrývku nevešly.
Matěj chtěl odpovědět, jenže také pocítil chlad. Jeho díl sotva zakrýval kulaté břicho. Jednou tlapou si hřál nos, druhou si přidržoval deku a přemýšlel, kam schovat kolena. „To je zvláštní,“ zamumlal a zkusil přikrývku otočit. Moc si nepomohl.
„Matěji, je mi zima,“ ozval se Ušák. „Nemohli bychom s tím něco udělat?“ Medvěd se posadil. „Ale vždyť jste dostali všichni stejně! Měřil jsem opravdu pečlivě. Ani kousek jsem si nenechal navíc.“ Znělo to trochu dotčeně, protože chtěl být dobrým hostitelem.
Pírka se vymotala ze svého měkkého balíčku a přitáhla dlouhý cíp k lavici. „Já ti nabízím tenhle kus,“ řekla. „Nepotřebuji ho. Mně stačí maličká přikrývka, pod kterou se vejde myška. Ty ale potřebuješ takovou, pod kterou se vejde medvěd.“
Matěj se podíval na Pírku, potom na zajícovy holé paty a nakonec na vlastní kolena. Chvíli mlčel. Pak se poškrábal za uchem. „Já jsem měřil deku,“ přiznal, „ale vůbec jsem nepomyslel na nás.“ Ušák přikývl. „A my tři rozhodně nejsme stejně velcí.“
Medvěd rozsvítil lampu a přinesl krabičku se šitím. Tentokrát nejdřív každého přeměřili provázkem. Pírka si lehla na svůj díl a Ušák křídou označil, kolik látky Pírka potřebuje. Nechal jí i kousek navíc, aby se mohla pohodlně zachumlat.
Ze zbylé látky vystřihli dlouhý pruh pro zajícovy nohy a široký kus pro medvěda. Matěj šil velikou jehlou, Ušák přidržoval okraje a Pírka rovnala nit, aby se nezamotala. Stehy nebyly docela rovné, ale držely pevně. Hnědé lístky teď na přikrývkách rostly všemi směry.
Když si znovu lehli, Pírce vykukoval jen spokojený čumáček. Ušák protáhl nohy a obě paty zůstaly v teple. Matěj si přikryl ramena, břicho i kolena. „Teď máme každý jiný kousek,“ zašeptal, „a přece je to konečně spravedlivé.“
„Protože je nám všem teplo,“ doplnila Pírka. Medvěd se usmál a zhasl lampu. Za oknem dál hvízdal vítr, ale ve srubu už nikomu nedrkotaly zuby. Brzy se ozvalo myší oddechování, zaječí funění a hluboké medvědí chrápání.

