Pohádky
← codedtrip.com

Krtek a koncert pod loukou

3–8 let5 minutveselá, laskavá a kouzelná
Ilustrace k pohádce Krtek a koncert pod loukou
00:0005:36

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Krtek Vilém měl pod loukou síň s hladkými stěnami a stropem protkaným kořínky. Jednoho rána v ní našel tři prázdné oříškové skořápky. Ťukl do první, potom do druhé. „Cink, klonk!“ ozvalo se. Vilémovi radostí poskočil čumáček. „Uspořádám koncert!“ rozhodl se a hned běžel pozvat kamarády.

Žížala Žofka přislíbila bubnování na suchý lístek. Zajíc Matěj chtěl hrát na stéblo trávy a ježčice Bětka si přinesla dvě šišky, kterými uměla krásně chrastit. Vilém zatím v síni srovnal kamínky na sezení a nad pódium pověsil lucerničku ze světélkujícího mechového chomáčku.

Jenže při první zkoušce nastala potíž. Matěj strčil do vchodu hlavu, ale ramena už neprotáhl. Bětka se dostala o kousek dál, jenže její bodlinky se zachytily o kořínek. „Tudy ani s vydechnutým bříškem,“ hlásila, když zase vycouvala. Do síně se vešla jedině Žofka.

„Tak budete hrát nahoře a my dole,“ navrhl Vilém. Žofka se opřela do bubnování. Bum, bum, bum! V síni to pěkně dunělo, ale na louce Matěj slyšel jen vítr. Přiložil ucho k zemi. „Nic. Ani maličké bum.“ Vilém sklopil čumáček. Takhle přece koncert znít neměl.

Posadil se vedle dutého kořene, který vyčníval ze stěny. „Ach jo,“ povzdechl si přímo do jeho otvoru. Vtom na druhém konci louky zahvízdala sedmikráska. „Fííí, ach jo!“ Matěj leknutím upustil své stéblo. Bětka obešla květinu ze všech stran. „Viléme? Ty jsi teď takhle malinký?“

Krtek vykoukl z krtiny. „Já jsem tady!“ Zavrtěl hlavou, potom se vrátil ke kořeni a zavolal do něj: „Haló!“ Sedmikráska odpověděla úplně stejným hlasem. Žofka radostí udělala kličku. „Kořen vede zvuk až do květu! Mohli bychom hrát dole a posluchači by seděli nahoře.“

Vilém si hned začal kreslit plán do hlíny. Malé chodbičky propojí s dutými kořínky a ty povedou ke květinám. Nebudou je trhat ani lámat, jen opatrně najdou cestičky mezi nimi. „A pro nás muzikanty uděláme místo u vchodu,“ dodala Bětka. „Odtud pošleme hudbu dolů za vámi.“

Celé odpoledne měli co dělat. Vilém hrabal, Žofka prolézala úzké průchody a kontrolovala, zda nejsou ucpané. Matěj odnášel vyhrabanou hlínu v lopuchovém listu. Bětka označovala květiny napojené na chodbičky kamínky, aby si na ně nikdo nesedl. U vchodu společně připravili široký výklenek pro Matěje a Bětku.

Pak přišla nová zkouška. Vilém ťukl na skořápku a sedmikráska zazvonila. Žofka zabubnovala a modrý zvonek odpověděl hlubokým bum. Bětčiny šišky zašustily z jetele. Ale když Matěj foukl do píšťalky, velká žlutá pampeliška udělala: „Pšik!“ A potom ještě hlasitěji: „Pšííík!“

„Na zdraví,“ řekl Matěj zdvořile. Zkusil krátké písknutí. „Pšik!“ Zkusil dlouhé. „Pššššik!“ Pampeliška se při každém kýchnutí zatřásla, až z ní spadla kapička rosy. Přistála Bětce přímo na nose. „Ta má místo trumpety lechtavku,“ zasmála se Bětka a otřela si čumáček lístkem.

Vilém prohlédl chodbičku, ale žádný kamínek v ní nebyl. Matěj se podíval do květu a nenašel tam ani spícího broučka. Teprve Žofka, která se protáhla nejtenčím kořínkem, zavolala: „Tady něco bílého tancuje! Při každém fouknutí to šimrá stěny.“ Byl to hebký chloupek ze zajícova kožíšku.

„Ten bude můj,“ přiznal Matěj. „Asi tu zůstal, když jsem se snažil vlézt dovnitř.“ Žofka chloupek opatrně vytáhla. Bětka ho uložila do mechu, kde mohl posloužit jako peřinka nějakému broučkovi. Pampeliška si ještě jednou tiše odfrkla. Potom se narovnala a čekala na další tón.

Matěj nabral dech a foukl do píšťalky. „Túúú!“ zazpívala pampeliška tak jasně, že se z trávy vyhouply dvě kobylky. „Kdy začínáte?“ zeptaly se. „Za chviličku!“ odpověděl Vilém. Zpráva se rozběhla loukou. Berušky přiletěly na stébla, myšky se usadily pod kopretinou a šneci vyrazili hned, aby stihli alespoň druhou písničku.

Když se slunce sklonilo, koncert začal. Pod zemí cinkaly skořápky a duněl lístkový buben. U vchodu chrastily šišky a zpívala píšťalka. Nad zemí hrála celá louka. Malí posluchači seděli blízko sedmikrásek, velcí pohodlně mezi zvonky. Nikdo se nemusel nikam mačkat a každý slyšel i nejtišší cinknutí.

Po poslední písničce se ozval veliký potlesk, dupání i šustění křídel. Vilém vystrčil z krtiny hlavu a uklonil se. „Ještě jednu!“ volali kamarádi. Krtek se nadechl k odpovědi, ale pampeliška ho předběhla: „Pšik!“ Všichni ztichli. Potom se žlutý květ rozchechtal. Tentokrát to totiž udělal schválně.

Zazvonil zvonec…